The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Adlerová (* 1934)

• narozena v roce 1934 v Ústí nad Labem

• po obsazení Sudet s rodinou utíká do vnitrozemí

• otec získal pro rodinu azyl v Norsku

• ukrývání v plicním sanatoriu na severu Norska

• zařazení rodiny do evakuačního transportu

• pomoc od norských partyzánů

• útěk do Švédska, konec války

• návrat do Československa

• odcestování do Izraele

S usměvavou dámou s jemným cizím přízvukem jsem se sešel v hotelu Adler ve Františkových Lázních. Hned v úvodu našeho rozhovoru mi tato česká rodačka žijící v Izraeli vysvětlila, že hotel, ve kterém je ubytovaná, jí nepatří. Příběh její rodiny sice začíná v českoněmeckém pohraničí, ale o několik desítek kilometrů dále...

Hana Adlerová se narodila v roce 1934 v Ústí nad Labem do židovské rodiny. Na svět přišla v rodinné vile, kterou nechal postavit její otec, plicní lékař Hugo Adler. Vila z roku 1932, dnes nesoucí název Adlerova vila, patří ke slavným ústeckým stavbám. Rodina pamětnice si však dům příliš neužila. Na podzim roku 1938 se staly Sudety součástí německé říše. Maminka Hany Adlerové zažila ve Vídni anšlus Rakouska a viděla, co to přineslo tamní židovské komunitě. Rodina se proto rozhodla z města včas utéct.

„Utíkali jsme v noci do nějaké vesnice na Sázavě a pak jsme došli k mé babičce, která bydlela v Českých Budějovicích. Tam jsme vydrželi nějaký čas, ale bylo jasné, že musíme pryč z Československa.“

Útěk do Norska

Hugo Adler, lékař specialista, oslovil své zahraniční kolegy s žádostí o umístění. Kladné odpovědi se dočkal od norské lékařské komory, zřejmě i díky norské Nansenově nadaci. Měli štěstí, Norsko bylo v přijímání uprchlíků váhavé. Hana Adlerová vzpomíná, že se na sever Evropy s povolením norské vlády mohlo dostat pouze deset československých lékařů s rodinami.  

„Bohužel válku přežila pouze naše rodina a jistý Leo Eitiger, po válce známý profesor psychologie v Norsku, věnující se traumatu přeživších holocaust.“ Eitiger se později koncentračnímu táboru nevyhnul, v lágru jako lékař mimo jiné zachránil život spisovateli Elie Wieselovi.

Otec v Norsku získal práci v plicním sanatoriu na samém severu země, u Hammerfestu. „Byli jsme v bezpečí a netušili, že nás zanedlouho čeká stejný scénář. Tedy, že i sem přijdou Němci a budeme zase v nebezpečí.“

Podle vzpomínek Hany Adlerové byl úkryt na severu Norska, kam se po invazi úchýlili, poměrně bezpečný, nikdo z místních o původu rodiny nevěděl. Přesto v roce 1942 zatklo Hugo Adlera gestapo. Po týdnu se však vrátil do sanatoria. Jeho dcera dodnes netuší, jak to zařídil. Po návratu si pro sebe udělal fingovaný nález tuberkulózy. Věděl, že se Němci takových nemocí obávají. Stal se tak oficiálně pacientem a do konce pobytu v sanatoriu předstíral nemoc.

Pozoruhodná je vzpomínka Hany Adlerové na události spojené s umístěním německých těžkých lodí v norských fjordech. „Celá flotila krásných německých lodí, největší byl Tirpitz, byla nedaleko nás. U nemocnice, kde jsme se ukrývali, měli Němci dělo, kterým chránili lodě před spojeneckými letadly. Takže jsme pokaždé věděli, kdy na lodě Spojenci útočí. Byl to rachot, když dělo spustilo.“

Taktika spálené země

Bezpečné místo v sanatoriu musela pamětnice s rodinou opustit v říjnu 1944. Tehdy se německá armáda z obavy z ruské ofenzivy rozhodla severní pobřežní oblast Norska zvanou Finnmark (a tím i Hammerfest) proměnit ve spálenou zemi.

„Němci dostali strach, že přijdou Rusové, a začala velká evakuace obyvatelstva. Všechny obyvatele donutili, aby šli na jih Norska. Jejich dobytek na místě porazili. Byla to strašná jatka, a pak všechno spálili. Každý barák vojáci polili benzinem a zapálili, sem tam zůstal stát nějaký kostel. Málokdo o tom dnes ví, ale já u toho byla… Všechno bylo spálené, byl sníh a po domech zůstaly jen černé komíny.“

Evakuace oblasti se nevyhnula ani sanatoriu, úkrytu rodiny Adlerových. „Vojáci vtrhli do sanatoria a všechny pacienty i nás vyhnali. Mezi pacienty byli i duševně nemocní. Tak jsme se mezi nimi bezpečně přes kontroly dostali do nějakého bývalého dětského domova, kde nás soustředili, a čekali jsme na lodě, které nás odvezou pryč. Nakonec jsme ani nevěděli, kdo je a kdo není blázen...“

Záchrana od norských partyzánů

Rodina Hany Adlerové se dostala evakuačním transportem lodí do Trondheimu v centru Norska. Kdyby se otec hned po příjezdu nedostal do styku s místními partyzány, jejich pravá identita by byla jistě prozrazena. „Dostali jsme se k norským partyzánům. Byli velmi dobře informovaní a věděli, co jsme zač. Ti nám sdělili, že se musíme co nejdříve dostat do Švédska, jinak nás dostane gestapo.“

Jak Hana Adlerová vzpomíná, v Trondheimu byl již přistaven vlak, který měl pacienty přepravit na jih země. Od partyzánů dostali instrukce, že mají nastoupit do vlaku, projít všechny vagony, aby byli všem na očích, a na konci vlaku vystoupit na druhou stranu nástupiště. Tam čekal partyzán, který se rodiny ujal. „Byl to takový zázrak. Mezi partyzány byl jeden lékař, který znal mého otce. Pomohli nám dostat se přes švédské hranice.“

K nim se skupinka židovských uprchlíků dostala v listopadu 1944. „Přecházeli jsme v noci za sněhové vichřice. Šli jsme vždy od jednoho partyzána k druhému, až jsme došli na vzdálenost asi pět kilometrů od hranice. Tam jsme trochu roztáli, protože byla hrozná zima. Tam nám také partyzáni sdělili, že na hranici přišla nová německá posádka. Museli jsme se rozhodnout, jestli přejdeme hranice kratší, nebezpečnou cestou, nebo půjdeme oklikou ještě jeden den navíc. Maminka byla prozíravá a uměla se rozhodnout. Zvolili jsme tu kratší cestu a vyšlo to. Bylo hrozné počasí, vojáci zřejmě spali a my jsme přešli do Švédska.“

Hranice přejeli na saních tažených koňmi. Hana Adlerová měla tehdy poraněnou nohu. Počasí stálo na straně uprchlíků, hustě totiž sněžilo. Dusot kopyt mohl uprchlíky prozradit, a proto měli koně na kopytech pytle. Okolo povozu jela ozbrojená hlídka partyzánů na lyžích. „Partyzáni nám moc pomohli, byli to obyčejní lidé a moc riskovali. Navíc to dělali nezištně, nic za to od nás nedostali. Tatínek co byl živ, tak jim do Norska každý rok posílal z Izraele pomeranče...“

Ve Švédsku byla před koncem války situace pro židovskou rodinu příznivější. Nejprve museli projít internačním táborem pro středoevropské uprchlíky a později dokonce dostali byt ve Stockholmu. Otec dostal sice podřadnou práci, ale na skromné živobytí rodiny to stačilo. 

Návrat do Československa

V hlavním městě Švédska se dočkali konce války. Na podzim 1945 se vrátili do osvobozené vlasti. Otec Hany Adlerové se stal primářem plicního sanatoria v Žárech u Města Albrechtice a jako odborník byl k dispozici repatriantům z koncentračních táborů. „Vzhledem k otcově odbornosti jsme měli po válce docela dobré postavení, ale i tak jsme jako emigranti často slýchali narážky a výčitky. Z jedné strany od přeživších navrátilců z lágrů, že jsme utekli a nic si nevytrpěli. A pak taky od Čechů, jak jsme se vlastně měli dobře. Ale to jsou ty věci, co lidi vidí a chtějí to tak vidět. To, že jsme náš dům po válce nedostali zpět a během války několikrát riskovali život, nikoho nezajímalo.“

Cesta do Izraele

Situace pro rodinu Hany Adlerové se po únoru 1948 začala stále více komplikovat. S bratrem byla pro nedostatečný třídní původ vyloučena z krnovského gymnázia. Otec přišel o primariát na plicní klinice a stále častěji musel komisi, ve které paradoxně zasedal i jeden bývalý židovský vězeň, jehož po válce vyléčil z tuberkulózy, vysvětlovat své postoje a prohřešky proti tehdejšímu socialistickému zřízení.

„Maminka s předvídavostí sobě vlastní rozhodla, že musíme opět pryč. Bratr už ilegálně odcestoval do vznikajícího Izraele a my jsme za ním legálně přijeli v roce 1949.“ Otec pamětnice využil své známosti s tehdejším ministrem zdravotnictví Josefem Plojharem, znali se z dob studií. Ten zařídil, že rodina mohla na vlastní pasy legálně odejít z Československa.

„Cesta do Izraele nám trvala měsíc. Z Prahy jsme jeli střeženým vlakem až na patu Itálie do přístavu Brindisi. A odtud po moři lodí jménem Negba. Do Izraele jsme dorazili začátkem srpna 1949.“ Přeplněná loď zakotvila v Haifě. Každý, kdo vstoupil na izraelskou půdu, byl zapsán a dezinfikován. Všichni pak putovali do sběrných táborů. Tam rodina zůstala pod stanovou celtou celý týden. V nelehkých začátcích v nové zemi jim znovu pomohly kontakty. „Tatínek měl kolegu v Jeruzalémě a ten nám pomohl, než jsme se chytili. Tatínek začal pracovat v nemocnici. Ze mě chtěli udělat služku u nějakého profesora. To jsem si tedy nenechala líbit a odjela jsem za bratrem do kibucu Ha-Ogen. Tam jsem zůstala rok.“

Po střední škole Hana Adlerová odjela studovat veterinářskou školu do Norska. Poté se vrátila do Izraele a jako zvěrolékařka pracovala pro kooperativ farmářů. Pamětnice až do odchodu do důchodu pracovala pro izraelské ministerstvo zemědělství.

„Teď jsem v penzi, mám tři dcery a devět vnoučat. Už dlouho žiji v malém krásném městě nedaleko libanonských hranic. Před třiceti lety mi zemřel manžel a od té doby žiju jen s kočkami. Mám jich čtyřicet. Je to moc pěkné místo. A když to lítá, tak to lítá, nedá se svítit a není tomu konec...“