Marie Adlerová

„Vím, že jsme se na to připravovali a pak jsme před klubovnou vztyčili vlajku, zpívali jsme hymnu skautskou i státní a potom někdo z těch činovníků, ale to už nevím tak přesně. (…) Vím, že to byl pro nás zážitek. Vím, že tu byl někdo z těch činovníků, myslím, že někdo z Prahy. Slibovali jsme. Bohužel jsme to brzy potom museli opustit. Říkám, celej život to ve mně zůstalo. Třeba taková maličkost, že má skaut udělat každej den dobrej skutek. Já nevím, jestli to tak dneska ještě je. Tak jsem si kolikrát tak vzpomněla, když zrovna nebyla nějaká příležitost, alespoň se na někoho usmát nebo vlídně promluvit. Tak nějak celej život toto mně připadalo, že dodržuju to, co jsem tenkrát slíbila při skautským slibu.“

„Když jsme chodili do školy a takhle nás strašili, že tím, že nepůjdeme do májovýho průvodu, že nás nepustí k maturitě. My jsme měli obavu, co budeme dělat. Přece jenom to bylo ještě brzo po válce. Rodiče, když nás nechali dělat školu, my jsme si toho hrozně moc vážili. Tak jsme měli obavu, co budeme dělat. Spoustu lidí zavírali, spousta lidí emigrovala. Třeba z těch našich známých, naši spolustudenti emigrovali. Neměli možnost se tady nějak uplatnit. Když jsme začali chodit na gymnázium, tak nás lákali místo skauta do svazu mládeže. To jsem teda odolala. To mě nenalákali. Ale nemohli už jsme se scházet, nemohli jsme prostě dál.“