Jiří Čejka

„My jsme ještě na gymnáziu v roce 1948 začali dávat dohromady takovou partu, že budeme dělat protistátní letáky a ty budeme distribuovat mezi lidi, aby se dozvěděli podstatu komunistického režimu. Všechno to bylo motivované tím, že v roce 1948, 1949 byl každý přesvědčený, že to do jara praskne, že to nebude mít dlouhého trvání. Tomu jsme věřili ještě v kriminále. Pak se ukázalo, že to byla naivní představa, že to trvalo o dost déle. Já jsem letáky psal, byly tam převzaté citáty z Masaryka, z deníku plukovníka Švece či jiné aktuální věci – ke smrti Jana Masaryka. Já jsem to napsal, jiný to přepsal, další to rozmnožil.“

„Byl Štědrý den, sfárali jsme, ale nepracovali jsme, jen jsme hlídali, aby tam nebyl někde třeba oheň, když jsem dostal telefonické hlášení, že mám jít k těžní jámě na Koh-i-noor 1. Jeden havíř tam přinesl vánoční cukroví, nějaké ovoce, ořechy... Nutil je někdo do toho? Nebyli jsme tam jen političtí, ale i kriminálníci, kolaboranti a bývalí esesmani. Byli tam nějakou dobu muklové od státního soudu, ale došlo tam k pokusu o útěk dvou muklů právě od státního soudu a pak je okamžitě odvezli na Bory a odtud na Jáchymovsko. Situace se zhoršila a už nás tam bylo politických jenom pár.“

„Jmenuji se Jiří Čejka, narodil jsem se 2. září 1929 v Roudnici nad Labem, kde celý život bydlím. Studoval jsem Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, ze které jsem byl vyloučen jako ze všech jiných vysokých škol v roce 1951, když jsem skončil jako politický vězeň. Po letech se mi podařilo vysokou školu dálkově dokončit a v roce 1994 jsem po absolvování řízení obhájil velký doktorát, doktora věd. V roce 1972 jsem přešel do Národního muzea, byl jsem tam asi třicet let jako vedoucí malé chemické laboratoře, v roce 1991 jsem se stal ředitelem Přírodovědeckého muzea a tam jsem byl až do odchodu do důchodu v roce 2001. Přírodovědecké muzeum je jedna z pěti součástí Národního muzea, čili jsem byl takový nižší ředitel.“

„Od počátku, kdy se Beneš vrátil z Košic, všude byl Beneš a Stalin. Nebyl tam nikdo za Británii, Francii či Spojené státy, ačkoliv to byli spojenci. Tendence byla jasná. Že někdo říká, že tu byla tři roky demokracie, to není pravda. Od prvních dnů, kdy SSSR osvobodil Československo, tak se tu sbírali bělogvardějci, sbírali se tu Rusíni z Podkarpatské Rusi, ti šli hned do gulagu. Můj strýc pracoval v Užhorodě, některé z nich jsem tak znal osobně. Ti pak odešli, někteří se vrátili po deseti letech, jiní nikdy. Měli seznamy a podle nich šli. Nikdo se neozval, ani Beneš, ani ty tři zbylé nekomunistické strany. Všichni drželi hubu.“

„Byli zavření dva – co dál... Když si přišli pro nás, tak se ukázalo, že pozornost byla soustředěná jen na čtyři lidi, i když nás bylo víc. Ani na cyklostyl naštěstí nepřišli. Měli jsme schovaný i nějaký ten revolver, nic z toho naštěstí nenašli. Nemělo cenu tvrdit něco jiného, něco si vymýšlet, když budu něco nalhávat, rozbijou mi hubu a dostanou toho ze mne víc. Měli jsme základní štěstí, že jsme skončili jen u okresního soudu. Byli jsme souzeni podle §2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. – zločin sdružení proti republice –, ale byli jsme jen u okresního soudu, tam byly nižší sazby. Byli jsme jen takoví minimuklové, taková nevýznamná skupina, nebyl o nás zájem. Sám prokurátor říkal, že u státního soudu bych místo osmi měsíců dostal osm let.“

„V roce 1970 jsem to obhajoval (kandidaturu). V rámci kandidatury v roce 1969 bylo třeba dělat zkoušku z marxistické filozofie. Mně bylo jasné, že se to nemohu naučit. To už byl u moci Husák, docházelo ke změnám, katedry marxismu byly rozpuštěné (reorganizované?). Najednou jsem dostal od (doktora) Bauera dopis: ,V pondělí v jednu hodinu skládáš zkoušku z marxismu.‘ Byl jsem vyděšený, věděl jsem, že to už vůbec nezvládnu. On mne však uklidnil, že to není problém. Šli jsme za examinátorem, nějaký docent Pinkava to byl, mluvil hlavně on. Pinkava říkal Bauerovi: ,Vysvětli mu, ať není nervózní, vždyť jsem ti to slíbil.‘ Pak nám řekl, že zkoušky se konají s vědomím rektora, kdyby se teď nedělaly, tak už mnozí kandidaturu nikdy neudělají. Když uděláte teď marxismus, tak to stihnete obhájit. V té době tam ještě přežívala atmosféra roku 1968, za rok to bylo úplně jiné. Já jsem ji udělal, za normálních okolností bych ji nezvládl. Samozřejmě se pak ta zkouška antedatovala.“

„Považuji se za vědce a zabývám se krystalochemií a mineralogií minerálu uranu. Teď spolupracuji s jednou australskou univerzitou a samozřejmě se svými bývalými kolegy z Národního muzea stále na problematice uranových minerálů. Takže objevujeme nové minerály, podrobněji zkoumáme nám už známé minerály, upřesňujeme složení a tak dále.“

„My jsme například protestovali ve škole, že nesouhlasíme s tím, aby ve třídě byla na stěně fotografie jen Beneše se Stalinem, že tam musí být zástupci ostatních spojeneckých mocností. Nebylo nám to povoleno. Kantoři v té době také už drželi hubu. Sichrovali se, aby nepřišli o svá místa. Vynikající byly přednášky Pavla Tigrida, Iva Ducháčka, doktora Chudoby, to byli lidovci. U sociálních demokratů to už bylo slabší. My jsme si dovolili jít i na schůzi komunistů. Někde vzadu jsme seděli, abychom si utvořili názor. Mluvil tu i Petr Zenkl, Ladislav Feierabend, úroveň těch řečníků byla různá, někteří byli takoví táboroví řečníci. Když se stal Pavel Tigrid ministrem kultury, tak jsem měl příležitost s ním mluvit zejména o roku 1947, kdy oni otevřeně hovořili o tom riziku, které tady bylo. A on se ptal: ,Kdo vás zaujal?‘ Tak jsem mu je vyjmenoval. A on říká: ,Tak vidíte, všichni jsou již pod drnem, jen já tady ještě straším.‘“

„Když nás přivezli v antonu na lágr, přidělili mne na světnici G6. Ti měli odpolední, nevěděl jsem, jakou postel si můžu vzít, musel jsem na ně čekat. Když se vrátili, ptali se, co jsem provedl, a já říkám, že jsem tady za letáky. Oni na to: ,Tak přiznej, cos ukrad, nevykládej nám, že máš osm měsíců za letáky.‘ Oni byli od státního soudu, kde taxy byly jiné než u okresního. Oproti jiným muklům jsme byli zanedbatelní, takoví pidihajzlíci.“

„Tvrdím jednu věc, že celý můj život byl založený na tom, že člověk nějaké ty průšvihy měl, ale že jsem se setkal s několika lidmi, kteří byli ochotní za vás ztratit slovo, kteří byli ochotní vám pomoci.“

„My jsme byli první, takzvaný reformovaný ročník. To znamená, byli jsme rozdělení do studijních kroužků po dvaceti lidech, každý ten kroužek měl své svazácké vedení, to už se vědělo, kdo je organizovaný komunista. My jsme zírali, přišli jsme doslova jako bažanti, vysoká škola byla pro nás něco, a najednou jsme zjistili, že nás tam učí zpívat častušky. Zjistili jsme, že strana a vláda mají hlavní slovo. Samozřejmě se zavedla politická výchova, přednášela se marxistická filozofie. Na každé škole to bylo asi jiné, na humanitních oborech to bylo asi drastičtější než tady na technice. Ale bylo jasné, že hlavní slovo měla partaj. Byli lidi, kteří by neprospěli, ale že byli ve straně, tak se to nějak zařídilo.“

„Srovnávat podmínky s Jáchymovem nebo Příbramskem nelze, tam byly ty poměry horší. Za tu dobu, co já jsem tam byl, jsem neviděl, že by někdo byl bit nebo se dostal do korekce. Jídlo bylo poměrně slušné. Vztahy s civily byly úplně vzorné. V truhlárně přišel za mnou jeden sokol a chtěl, abych mu zajistil kafe kvůli jeho srdci. Řekl mi jméno jednoho civila, abych se ho zeptal. Když jsem sfáral, tak jsem mu to řekl. Nejdřív mi skoro vynadal, že to je nemožné, že je to nesmysl, ale druhý den na konci směny se neměl k odchodu a přišel ke mně a říká: ,Tamhle je sako, levá dolní kapsa, tam máš to kafe.‘“

„Já jsem věřící člověk a myslím si, že moje krédo vyjadřují tři principy skautingu. To je aktuální dnes i pro budoucnost. Služba a povinnost k Bohu, služba a povinnost k bližním a služba a povinnost k sobě. Povinnost k Bohu je jasná, povinnost k bližním je služba společnosti a trvalá práce na sobě. Stále na sobě musíme pracovat, nikdy nejsme dokonalí.“