„Přijeli jsme do města Flossenbürg v Bavorsku. Pustili nás z našich klecí a my jsme se rozhlédli kolem. Byly tam nádherné hory, všechno bylo zasněžené, kolem chodili lidé na lyžích. Nikdo z nás se nemohl dovtípit, proč jsme se tam ocitli. Nevěděli jsme, co tam děláme, jestli nás přivezli, abychom tam pracovali, nebo za nějakým jiným účelem. To se rázem změnilo, když jsme přišli k branám koncentračního tábora. Bylo to na kopci a nahoře byl velký nápis: ‚Arbeit macht das Leben süss‘ – ‚Práce dělá život sladším‘. Obrátil jsem se na své kamarády a řekl jsem jim: ‚Práce dělá život sladší těm, kdo nemusí pracovat.‘ Když jsme prošli tou bránou, ihned jsme si uvědomili, k čemu se schyluje. Spatřili jsme lidi, jak tam chodí v pyžamech při teplotách pod nulou. V pyžamu a v dřevácích. […] Sedm dní jsme byli úplně nazí. V teplotách pod nulou. Poslali nás do kasáren, kde byly dvoupatrové dřevěné postele. Jen dřevo, žádné matrace. Seděli jsme tam naskládaní jako sardinky jeden vedle druhého. Každý měl vyhrazený prostor, který přesně odpovídal šířce jeho ramen. Nemohli jsme se ani otočit na bok, vůbec nic. […] Celkem tam bylo přibližně čtyřicet tisíc lidí. Vyhnali nás z kasáren a pronásledovali nás, abychom se seřadili venku na počítání. Představte si to – počítání lidí v situaci, kdy každou minutu někdo umírá. Krematoria byla na každém rohu tábora. Oheň hořel. Smrad a kouř ze spáleného masa všude kolem. Nedalo se tam dýchat. Asi hodinu jsme tam stáli seřazení. Poručík přišel s tím, že nás má být dejme tomu čtyřicet tisíc dvě stě. To je jedno. Ale nemohl se dopočítat. Lidé padali mrtví po cestě tam. Když někdo potřeboval jít na záchod, musel zakřičet: ‚Moje číslo je tolik a tolik a žádám o povolení jít na latrínu.‘ Byla tam kontrolní věž, kde stál voják s kulometem přímo před vámi. Potřebovali jste, aby vás slyšel, museli jste mít dost sil na to, abyste zakřičeli dostatečně nahlas. Když to přeslechl a uviděl vás tam kráčet, začal pálit z kulometu.“
„Téměř každý den přicházel v Osvětimi ten nechvalně proslulý doktor Mengele. Ten Mengele, který určoval, kdo půjde na smrt a kdo ne. Všechny je vysvlékli, moje sestry také. Ta sestra, která žije dodnes v Chicagu, měla na těle nějaké puchýře. Poslali ji do krematoria. Ostatním mým sestrám společně s matkou se nějakým způsobem podařilo oddělit ji od té skupiny. Sice jí nejprve řekli, ať pochoduje tím směrem, ale v nastalém zmatku, když kontrolovali a vybírali ostatní, se mým sestrám podařilo odtáhnout ji do bezpečí. Dodnes žije v Chicagu. Bohužel mé matce bylo tehdy čtyřicet tři let. Když probíhala její poslední kontrola a výběr lidí do plynových komor, všude kolem už byli psi. Bylo to nastavené tak, že pokud vás vybrali, nic na tomto světě už vás nemohlo zachránit. Moje sestry se o to pokoušely, ale matka byla vybrána. Nevím přesně proč, jestli už byla příliš stará, nebo jestli měla nějakou nemoc. Vybrali ji, aby šla do krematoria. Moje sestra, co žije v Chicagu, se za ní rozběhla, když odcházela směrem k plynové komoře. Křičela na ni, ať se vrátí zpět. Matka dobře věděla, co ji čeká. Byla na těch kontrolách několikrát a věděla, že ti, kteří byli vybraní, už se nikdy nevrátili. Byla si stoprocentně vědoma toho, kam kráčí a křičela na mou sestru, ať se vrátí zpět. Věděla, že kdyby ji chytili, musela by jít také.“
„Všichni jsme vstali a šli jsme se podívat do centra města, abychom zjistili, co se to tam odehrává. Viděli jsme, jak se tanky řadí po obou stranách ulice. Byly tam tanky a také dělostřelectvo. Naskládaly se tam tak těsně za sebe, takže nebylo možné projít z chodníku doprostřed ulice. Němci očekávali příjezd Hitlera, který se měl dostavit osobně. A tak se taky stalo, do Brna přijel někdy před polednem. Pochodoval městem, ve kterém jsem chodil na vysokou školu. Dalšího dne jsem šel normálně do školy. Nevěděl jsem, jestli se bude konat výuka, nebo jestli byla přerušená. Ve škole už všichni více méně věděli, kdo je Žid a kdo není. Shromáždili všechny Židy a vyházeli nás z oken v prvním patře. Čekali tam na nás. Nacisté. Pravděpodobně to byli Němci, protože obyvatelstvo Brna tvořili asi ze sedmdesáti procent Němci. Jen asi třicet procent obyvatel byli Češi. Takže i na univerzitě bylo mnoho německých studentů. Ono bylo samozřejmě obecně známo, kdo je Žid. Takže otevřeli okna a... já jsem dopadl na nohy. Nebyla to až tak veliká výška, ale i tak jsem měl štěstí, jen lehce jsem se zranil. Nic vážného, ale nebylo to příjemné. Od té doby jsem se musel každý den hlásit na německém úřadě, na Gestapu. Jakožto Žid jsem tam musel chodit každé ráno. Dělal jsem to dva týdny a potom mě to začalo štvát. Řekl jsem si, že pojedu domů. Jenže tam už to okupovalo Maďarsko. Myslím tu vesnici, kde žili moji rodiče... […] Začali shromažďovat chlapce, ať už to byli Židé, nebo kdokoliv jiný. Museli jsme jít na polovojenský výcvik. Dostali jsme dřevěné pušky a pochodovali jsme městem jako idioti a zpívali jsme maďarské nacionalistické písně.“
Full recordings
1
United States Holocaust Memorial Museum Collection, Gift of Jane Akerman
Stephen Akerman se narodil do židovské rodiny 1. června 1919 v osadě Tuří Paseka v tehdejší Podkarpatské Rusi. Jeho otec provozoval obchod se smíšeným zbožím a rodině se na místní chudé poměry žilo vcelku dobře. Stephen měl čtyři mladší sestry. V převážně zemědělské oblasti dnešní západní Ukrajiny chodilo do školy jen málo dětí. Většinou musely pomáhat rodičům na těžce obdělávatelné půdě. To ovšem nebyl případ Stephena, který nastoupil na základní školu a později absolvoval i střední školu v nedalekém Užhorodě. Vzpomíná především na striktní režim a důraz na náboženství a příkladné chování. Rozmanitá národnostní skladba hornatého regionu na východě Československa v kombinaci s různými vlivy způsobila, že Stephen poměrně brzy ovládal minimálně základy hned několika jazyků. V jejich vesnici se mluvilo nekodifikovaným rusínským nářečím, aby však mohl nastoupit na střední školu, musel se naučit česky. Tam potom přibyla němčina s latinou. Odmaturoval v roce 1938. Rozpínající se Německo i rostoucí protižidovské naladění společnosti způsobovaly velké napětí. Stephen už tehdy nemohl jako Žid nastoupit na lékařskou fakultu. Vybral si tedy strojírenství v Brně. V roce 1939 ale studia zanechal. Němci vyhlásili Protektorát Čechy a Morava, protižidovské nálady sílily a Stephen se rozhodl odjet domů. Podkarpatskou Rus ale už okupovalo Maďarsko. Odcestoval tedy do Budapešti, kde pracoval jako pomocník v instalatérské firmě. Brzy byl však povolán do pracovního tábora pro Židy. Po několika měsících přišlo další povolání a Stephen mířil se svou pracovní jednotkou pod velením Maďarů na východní frontu, kde zůstal až do roku 1944. Stavěl zákopy, chodil jako předvoj vojska, který měl odhalit zaminovaná území, a byl svědkem zvěrstev páchaných na obyvatelích Ukrajiny, Běloruska a Polska. Přesouval se pěšky nebo ve vagónech pro dobytek. Na konci roku 1944 předali Maďaři jeho jednotku Němcům, kteří je poslali do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku. Během týdne v koncentračním táboře, který strávili nazí v teplotách pod bodem mrazu, zemřela půlka z jeho spolupracovníků. Poté byl vybrán k práci v továrně na telefonní kabely v Niederoderwitzu, odkud ho na konci války přesunuli do pracovního tábora v Litoměřicích, kde se nakazil břišním tyfem a téměř nepřežil. Na samém sklonku války byl v Terezíně. Po skončení bojů se vrátil na Podkarpatskou Rus, odkud následně utekl do Československa a do americké zóny v Německu. Tam krátce studoval a v roce 1947 emigroval do USA. Téměř celá jeho rodina složená z více než šedesáti lidí zemřela v koncentračním táboře v Osvětimi.
ZDROJ NAHRÁVKY:
https://www.ushmm.org/collections/the-museums-collections/about
https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn547334