Leo Kohn

„Ve dvaačtyřicátém tam (v Terezíně) bratr zemřel, to mu bylo dvaadvacet let, rodiče šli ve čtyřiačtyřicátém roce do Osvětimi a tam stopy končí, tak jak to bývá. Od té doby byly různé akce. Asi třikrát jsem žádal odškodnění. Teď nedávno probíhala akce, která se ale týkala těch totálně nasazených, nebo těch, co byli v koncentračním táboře. Na pozůstalé nic nezbylo. Nám napsali akorát, že se nás to netýká, nenapsali ani, že jim je to líto, že se omlouvají. To jsme od Němců nedostali. To bych chtěl podotknout.“ […] Cítil jste nenávist k Němcům? „Jestli jsem cítil k Němcům nenávist? No po válce jsem je neměl rád. […] Pak jsem viděl, že všichni nebyli takoví. Z počátku, když jsem viděl nějakého Němčoura, tak jsem si říkal, jestli to není nějaký esesák. To časem vypršelo. Dnes už nic. Myslím, že dnes je to už jiná generace.“

„Jmenuji se Leo Kohn, jsem narozený v roce 1924. V roce 1939, po okupaci, v květnu, jsem šel jednou domů, čeká na mne maminka na schodech a třímá v ruce kartičku: ,Pojedeš do Anglie.‘ 31. května 1939 jsem odjel s výpravou, kterou organizoval pan Winton, kterému tímto ještě jednou děkuji. A ten nás dovezl do Anglie. Přes Německo a Holandsko jsme jeli vlakem. V Utrechtu jsme vystoupili a tam nás čekali dámy od Červeného kříže, každý vyfasoval půl litru mléka a tabulku čokolády. Dál se jelo přes kanál z Hoek Van Holland do Harwiche, to jsem prospal, protože jsem předešlou noc nespal. Odtud nás odvezli vlakem do Londýna a rozebrali nás ve sklepě jak na aukci. Pro každého z nás si někdo přišel, to bylo předem domluvené. Každý šel do nějaké rodiny. Já jsem se dostal do anglické rodiny, ta bydlela kousek od Londýna v Hampton Court. Tam jsem byl tři měsíce. Než jsem jel do Anglie, tak jsem chodil do kurzů, tak jsem uměl počítat do deseti. Tam jsem se naučil anglicky. Odtud jsem šel do školy, ta byla v St. Leonards-On-Sea, to bylo vedle Hastingsu. To bylo soukromé gymnázium, tam jsem se připravoval na maturitu.“

„Po válce mne vzali do Tatrovky, rok jsem dělal u prkna na konstrukci vagónů, pak jednatřicet let na stejném místě, na jedné židli v dokumentačním (studijním) oddělení … Po roce 1948 jsem se přes filatelii seznámil s jedním chlapíkem ze Strojexportu a ten mi nabízel: ,Ty když umíš výborně anglicky a německy, tak pojď do Strojexportu, udělají z tebe delegáta.‘ Já mu na to povídám: ,Víš já byl za války v armádě v Anglii.‘ On na to: ,Hm, tak to je blbý, ale mohl by si dělat korespondenci.‘ ,Ale já mám příbuzné v Americe.‘ ,Tak to ne, to je fakt blbý.‘ Kdo měl příbuzný v Americe, ten byl u nás špiónem. Tak jsem měl v kádrových materiálech poznámku: Není kádrová rezerva. Nemohl jsem dělat vedoucího, který měl pod sebou pět lidí.“

Jak se k vám chovali Britové? „Angličané zpočátku v roce 1939 byli chladní, nevěděli, o co jde, bylo tam dost cizinců, dívali se na cizince skrz prsty. Když začala Bitva o Anglii v roce 1940 a 1941, tak potom každý, kdo šel s nimi, byl dobrý. Když viděli úspěchy československých letců – i proti ostatním spojencům byli jejich výsledky lepší – tak potom si nás začali vážit, už jsme pro ně nebyli tolik cizinci. Vždy se však k nám chovali dobře. V armádě v Anglii to bylo dobré, člověk měl nárok jednou za čtvrt roku na týden dovolené, plus dva víkendy. Dalo se to kombinovat. […] Vlakem se dalo dostat všude, ale dost lidí jezdilo stopem, kam se dalo. Postavili se na silnici a dostali se do Skotska, ani nevěděli jak. Mně se například stalo toto… Nastoupil jsem do autobusu, byl patrovej, tam jsem si zapálil cigaretu. Přišla paní průvodčí, koukla na mně, po chvíli odešla, protože byla zastávka, přišla podruhé, říkám jí, jedu tam a tam, dávám jí peníze a ona na to: ,Od vojáků peníze neberu…‘ Když jsem jel nazpátek, stál jsem na zastávce asi minutu, přijelo osobní auto, zastavilo se a ptali se kam jedu. Říkám: ,Do Manchesteru.‘ ,Tak si nasedněte.‘ Než měl přijet autobus podle jízdního řádu, tak už jsem byl v Manchesteru. Dali mi cigaretu… Než jsem stačil říct děkuju, byli pryč. Takhle se chovali Angláni. Stačilo se postavit na kraj silnice a už někdo zastavil.“

„Německy jsem uměl už před válkou, rodiče nás nechali vyučit. To se tenkrát ,nosilo‘, jako se dnes nosí angličtina. Měli jsme němčinu soukromě, jedna tetička nám doporučila jednoho studenta ze Sudet, ten nás učil němčinu. Rodiče nás posílali na prázdniny do Sudet, do Doks, tam jsme byli dvakrát. To byl takový tábor, německy se tomu říkalo Kinderheim. Tam jsme se učili německy. V roce 1937 nás rodiče (mne, bratra a ještě kamaráda od bratra) přihlásili na zájezd do Rakouska s nějakou libereckou školou. Jich bylo sedmnáct a nás tři do dvacíti. Dojeli jsme do Hinterglemu a tam jsme spali v takových velkých místnostech. Byli to většinou nacisti, tak nás první den večer zmlátili. To byl první dojem z Rakouska, dostali jsme, co se do nás vešlo. Pak jsme chodili s nimi na výlety, byl tam jeden učitel, který nebyl nacista, tak jsme se trhli. Byly takové zážitky…“