„Říkala jsem, že dochází k trestným činům, při nichž jsou svévolně zneužívána lidská práva, zejména práva vlastnická. Pošlapávají je a vlastně nechávají lidi na ulici.“
„Upozorňovala jsem například na problém Severní třídy, kde nyní sedíme. Neříkala jsem, proč bouráte [staré domy], říkala jsem, proč ty pozemky spravedlivě nekompenzujete? Proč někomu dáváte za stejnou věc třikrát tolik peněz a někomu méně? To znamená, že ty peníze někam jdou. Nemůže se stát, že byste ty lidi prostě milovali. Jinými slovy, panovala nespravedlnost kolem vlastnických práv. Vlastnická práva jsou svatá, nedotknutelná, zejména v Evropě. Já jsem tuto otázku otevřela. Předtím se mi dařilo pomáhat zatčeným z politických důvodů. Řekla jsem, s tímhle udělejte tohle, tohohle nechte jít atd.“
„Státy, které zažily totalitní systém, se po jeho zhroucení mohou stát maximálně autoritářskými státy. S různou mírou měkkosti. Například Arménská republika v devadesátých letech a v roce 2000, v době druhého prezidenta, byla charakterizována jako měkký autoritářský režim.“
„Volby v letech 1995 až 1996 považuji za katastrofu pro arménskou státnost. Byla to katastrofa a jsem ráda, že ji mladá generace nezažila. Ve volbách v roce 1995 jsme viděli takové podvody a falšování, které se děly všem na očích... Dodnes se stydím, když si na to vzpomenu. V té době už tam byli pozorovatelé, zejména z Británie. Jako nevládní organizace jsme se zabývali rukojmími, válečnými zajatci, unesenými lidmi a Amnesty International nám v této věci hodně pomohla. V těch letech bychom bez nich nemohli vrátit tolik lidí, včetně těch, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Takže když v roce 1995 přijeli poprvé do Arménie jako pozorovatelé, už mě znali, mnozí z nich uměli rusky a volby v roce 1995 na ně udělaly strašný dojem. Totéž se opakovalo v roce 1996 a toto stigma se už nepodaří vymazat ani z tváře Arménského národního hnutí, ani z tváře arménského národa. Byla to celosvětová ostuda.“
„Tento přístup, který zastávali mnozí západní odborníci, měl jen velmi málo společného s realitou.“ – „Jaký přístup?“ – „Názor, že když se zhroutí Sovětský svaz, totalitní stát, vznikne z něj patnáct demokratických republik.“
„Východní Evropa prošla normálnějším vývojem a jiným tempem. Ty společnosti měly čas se usadit. My jsme ten čas neměli a oni nás přesvědčovali, že k tomu, abychom se z totalitní země stali republikou demokratickou, stačí jediný krok.“
„Nespoléhala jsem na to, co řekne ministr nebo prezident. Měla jsem dobře zavedenou image. Nesměla jsem se najednou od této image odchýlit. [Jako ombudsmanka] jsem měla takovou záruku nezávislosti, jakou potom nikdo jiný neměl.“
„Docházelo k politickým vraždám. Tehdy se nám nezdály politické, ale v devadesátých letech přišlo Arménské národní hnutí a my jsme většinu vražd jasně definovali jako politické. Hrozné bylo, že lidové hnutí – a teď už takové hnutí ani nemůže existovat, rok 2018 se s těmi lety nedá srovnávat – ta hrůza, že vlastně to lidové hnutí bylo zneužito k nám tehdy neznámým účelům, to pro nás byla studená sprcha.“
„Emigrace, která začala v roce 1992, není náhodná. Říká se, že to bylo kvůli válce, ale ve skutečnosti emigrace v roce 1992 začala kvůli politickým vraždám. Jsme velmi semknutá společnost a jeden případ má stonásobnou odezvu. Stává se z něj faktor. Emigrace dosáhla strašných rozměrů. Roky 1995 až 1999 považuji za nejtěžší část našich dějin. Romantické představy, která nás a mnoho inteligentních lidí ovládaly v osmdesátých letech, se setkaly s cynismem, o němž pochybuji, že existoval v jiných zemích.“
„Když jsme v Jerevanu viděli ty podivně oblečené lidi, jejichž oblečení připomínalo oblečení kosmonautů, pochopili jsme, že to není hra, že je to velmi vážné. Na konci roku 1988 byli členové karabašského výboru zatčeni. Ale nepřimělo nás to k opatrnosti. V devadesátých letech jsme už do toho šli naplno. Nebylo cesty zpět.“
„Když jsme přijeli do Arménie, do Jerevanu, překvapilo mě, že nás považují spíš za Ázerbájdžánce než za Armény. Vždycky říkali, že jsme rusifikovaní, že ani neumíme arménsky, že jsme se arménsky naučili až tady.“
„Není náhodou, že v osmdesátých letech 20. století byl počet studentů v ruských školách v Arménii vyšší než počet studentů v arménských školách. Tato nemoc nebyla jedinečná pouze v Baku. Jinými slovy, ve všech sovětských republikách rodiče usilovali o to, aby dítě získalo ruské vzdělání.“
„Do Arménie jsme přišli v roce 1967, jak jsem řekla. Okamžitě jsme dostali práci na základě toho, že jsme uměli rusky. Hlavní vědeckovýzkumné ústavy (a já jsem tam nastoupila a pokračovala v práci) byly vždy spojeny s Moskvou a znalost ruštiny byla považována za velmi dobrou vlastnost.“
„Pro mě je Baku ruskojazyčné město. Jen velmi málo mých vrstevníků mluvilo arménsky. Všichni jsme mluvili rusky. Jinými slovy, čistě vědecký a do jisté míry i tvůrčí život byl ruský, ale co se týče kulturního života, divadla, koncertů, arménská kultura byla v šedesátých letech aktivní. To, že jsme multietničtí, nám dětem nijak nevadilo. Naopak, zdálo se, že jsme v jakémsi souladu. V šedesátých letech se všechno změnilo, dokonce už ke konci padesátých let.
Pochopme, jaká ta léta byla. Bylo to po Stalinově smrti, chodila jsem do sedmé třídy. Jako dobrou žákyni, sportovkyni, mě poslali do sportovního tábora v Artěku a poprvé jsem na nádraží, odkud měl odjíždět vlak, slyšela, jak je velmi roztomilá Ázerbájdžánka, která četla seznam, velmi překvapená. Řekla: ‚Alaverdova Larisa je Arménka?‘ – ‚Ano,‘ odpověděla jsem. V té době se před získáním pasu v rodném listě zpravidla měnila koncovka ‚-yan‘ na ‚-ova‘. Později jsem dostala rozum a změnila ji. Diplom jsem dostala už napsaný jako Alaverdyan. Byla to taková tajná, konspirační politika.
Ale v mých vzpomínkách bylo mé dětství docela hezké.
Ve škole jsem sportovala, byla jsem velmi aktivní, cítila jsem se velmi dobře a ani jsme si neuvědomovali tu multietnicitu, protože jsme všichni stejně mluvili rusky.“
Larisa Alaverdyan se narodila 21. září 1943 v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu. „Tamní multietnicita byla harmonická,“ říká. Bezstarostný život budoucí matematičky a pedagožky v sovětských dobách dostal první trhliny kvůli etnickému pnutí v šedesátých letech, ačkoli do rozpadu Sovětského svazu zbývala ještě dvě desetiletí a etnické konflikty byly v nedohlednu. Profesní zaměření Larisy Alaverdyan v Arménii se dramaticky změnilo v devadesátých letech, kdy nevládní organizace zabývající se ochranou lidských práv dostaly přednost před učitelstvím. Rok 1988 umožnil její plynulý přechod do oblasti ochrany lidských práv. Republika, nově nezávislá na totalitním systému, však „nemohla být plně demokratická“. Podle Larisy totiž zdědila první vláda chybné postupy po předchozím režimu, druhá vláda po první atd. Larisa Alaverdyan spolupracovala s mezinárodními organizacemi pro lidská práva a s jejich pomocí se snažila o návrat válečných zajatců z Ázerbájdžánu a záchranu osob odsouzených k trestu smrti. Případy právní svévole se vyskytovaly i uvnitř Arménie. Za nejkřiklavější příklady nezákonností považuje volby v letech 1995 a 1996. Nezapomněla ale ani na svévoli během svého působení ve funkci. Když dnes hovoří o tomto období, používá termín „měkký autoritářský režim“. Po dlouhé politické kariéře Larisa Alaverdyan v současnosti přednáší na Rusko-arménské univerzitě a příležitostně oslovuje veřejnost prostřednictvím rozhovorů.
