Petr Andrle

* 1942

  • „Pak jsem hledal práci. Chtěl jsem jít dělat aspoň někam do propagace. Někam jsem přišel, řekli mi třeba, že mají volné místo, ale když jsem jim poskytl nějaké informace, tak už to místo neměli. Byl jsem docela zoufalý. Nakonec jsem se přihlásil na organizovaný nábor Dolu Dukla v Havířově. Brali tehdy každého, protože byl nedostatek horníků. A mě nevzali. Nikdo mi to nezdůvodnil. Šel jsem na osobní oddělení a tam jsem se jen dozvěděl, že mě prostě nepřijmou. Byl jsem z toho nešťastný. To víte, dvě děti.“

  • „Poslední měsíc vazby mě dali do vězeňské kuchyně. Tam jsem se dozvěděl, že existuje systém, jak může člověk poslat dopis. Nikdo o mně totiž nic nevěděl, nikdo nechtěl nikomu nic říct. Bylo to strašné. V kuchyni mi tedy řekli, že můžu napsat dopis, že ho doručí mojí manželce s tím, že musí dát ženě, která jí ho odevzdá, pět set korun. Byla to paní, která chodila do věznice pro odpadky. Dopisy vždycky strčila do igelitového sáčku a dala je na dno kyblíku pod zbytky. Dozorci na ni byli zvyklí, dopisy takto vynášela, doručovala je adresátům a za každý inkasovala pětistovku. V té době to byl docela dobrý kšeft. Tak se manželka dozvěděla, kde jsem. A v kuchyni bylo okénko, kterým bylo vidět ven na silnici. Protože jsem nevěděl, jestli jsou vůbec všichni naživu, tak jsem jí napsal, aby se prošla v určitý den a hodinu po cestě před věznicí, že ji uvidím, a ať se nedívá k oknům. Sebrali mě zrovna v době, kdy se mi narodilo druhé dítě, dcera, která měla kojeneckou žloutenku. Nevěděl jsem, jak to s ní dopadlo. Ve smluvenou dobu jsem viděl, jak po cestě cupitá kluk a za ním manželka s kočárkem. Z toho jsem pochopil, že jsou všichni tři v pořádku.“

  • „Jednoho krásného dne mě navštívili dva pánové. Nepředstavili se. Říkali, že by potřebovali informace k nějakým starším fotografiím, a že se dozvěděli, že bych jim mohl pomoci. Řekl jsem, že jsem ochoten se na ně podívat. Požádali mě, jestli bych mohl jít s nimi na služebnu bezpečnosti, že tam mají ty fotografie. Byl jsem naivní, neměl jsem žádné podezření. Pamatuji si, že to bylo v prosinci. Tenkrát jsem nosil kožich. Tak jsem si ho oblékl a řekl sekretářce, že se za chvíli vrátím. A už jsem se nevrátil. Strčili mě do kobky a tam mě vyslýchali. Ptali se na nesmyslné věci. Neřekli, z čeho mě obviňují. Dávali otázky, já jim odpovídal, co jsem věděl. Potom mě odvezli do vazební věznice do Karviné. Tam jsem strávil tři měsíce. Vůbec jsem nevěděl proč.“

  • Full recordings
  • 1

    v Ostravě, 19.02.2019

    (audio)
    duration: 03:49:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Byli bychom lepšími lidmi, kdybychom znali historii a poučili se z ní

Petr Andrle, Ostrava 2019
Petr Andrle, Ostrava 2019
photo: Petra Sasínová

Petr Andrle se narodil 21. listopadu 1942 v učitelské rodině v Kladně. Vyrůstal v Klášterci nad Ohří v severozápadních Čechách v bývalých Sudetech. Pracoval jako redaktor podnikového časopisu Závodu kuličkových ložisek v Klášterci nad Ohří. Poté se přestěhoval na severní Moravu a působil v redakci časopisu OKD Havíř. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyráběl a šířil letáky odsuzující okupaci. V roce 1971, kdy krátce řídil kulturní dům v Havířově, byl zatčen a obviněn z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Po tříměsíční vazbě byl propuštěn a poté u soudu zproštěn viny. Až do pádu komunistického režimu pracoval v dolech na Karvinsku. Po sametové revoluci se přestěhoval do Moravského Berouna na Olomoucku. Otevřel si tam antikvariát, založil noviny Čas a nakladatelství Moravská expedice, ve kterém vydává vlastivědné a historické publikace. Zasazuje se o zlepšení česko-německých vztahů a kultivaci bývalých Sudet. Od roku 2008 žije a pracuje v Čeladné v Beskydech.