Karel Fořt

„Ale najednou 1.9.1954 tam před nějakejma kasárnama stál vojáček a sloužil službu, úplné ticho a pokoj a najednou ze tmy ho zastřelili. Ostatní vyběhli ven, stříleli nějak do tý tmy. Velitel to slyšel, vzal župan a říkal manželce: ‚Co to tam ti kluci blbnou…‘ a šel se podívat a ze tmy byl taky zastřelenej. Ráno pak jel skalními průrvami autobus do Sahary. Tam ho zastavili partyzáni, nechali vystoupit Araby a byl tam i francouzský manželský pár. Tak je vzali stranou a taky je zastřelili. Autobus hodili do rokle. A tím bez jakéhokoli komentáře začal takzvaný osvobozenecký boj. Nebyl to boj vojenskej, nýbrž to byl teror. Vraždili především přirozeně Evropany, přepadávali francouzské farmy. A to strašným způsobem, oni je podřezávali…, …těhotná žena, tak jí rozpárali břicho… Byl veden tím nejhrůznějším způsobem.“

„Teror přišel do města, házeli bomby do kaváren. Jim bylo jedno kolik Arabů zabijou, na to vůbec nedbali, hlavně že tekla krev a nedalo se žít. A ten muj Arab, co se podíval do Prahy, se jmenoval Mahmed. Já už tam žil pár let, zrovna hodili do kavárny bombu, strašnej masakr. Jdu takhle domů zahradami, a najednou vidím, jak na oslíku sedí Arab s kapucou. A ještě dojede ke mně, shodí kapucu a on je to právě Mahmed a celej šťastnej na mne: ‚O, mon père! Co tady děláte?‘ ‚Co Ty tady děláš?‘ A najednou on na to: ‚To koukáte, jak to dovedeme!‘ A já si uvědomil, že i on dělá ten teror. ‚Čoveče, kde jste se to naučili?!?‘ A on mi říká krásnou češtinou: ‚V Karlových Varech!‘ Já pak zjistil, že tam byl újezd u Doupovských hor a tam je ze všech zemí cvičili ten teror. Ne, bojování, ale teror. To se nedalo ubránit.“

„Roku 68, kdy najednou přišel Dubček a otevřela se hranice. To bylo krásný. To bylo Čechů po celej Evropě. Já měl známý, to byli Baťovci a ti jeli do Korutan. A já tam jel za nima. Alpy byly plný Čechů, na každý louce byly stany z Česka, to bylo krásný. Tak jsme šli a povídáme si česky a najednou nám nějaká pani říká německy: ‚Je, nám je to tak líto!‘ ‚Co???‘ ‚Že Rusové obsadili Československo.‘ Tak jsem věděl, že musím zpátky do Mnichova. Tak jsem hned jel do Mnichova, to byla jediná adresa, která byla známá, česká. Taky tam už stály desítky aut. Tak jsem se musel starat. Ty lidi napřed rozmejšleli, nevěděli – mají se vrátit, nemají… Mnoho se jich nevrátilo. Takže dalších šedesát tisíc tam najednou přibylo.“

„Vedl jsem taky takzvaný Raportbuch, knihu, kde jsem každej den zapisoval všechna data všeho druhu. Kniha hlášení. Najednou je napadlo taky to ukázat Hitlerovi. Tak jsem musel otevřít tu svou kancelář, já přirozeně jsem se stáhl do rohu, on se tam nahrnul s celou tou suitou, kamery byly a tak, takže jsem ani nemusel zvednout ruku a říct Heil Hitler, ale viděl jsem ho jaksi z velké blízkosti. Už to byl člověk, kterej zřejmě věděl, že je konec, taky za půl roku spáchal sebevraždu.“ Tazatel: „Jak na vás působil? Pozoroval jste ho?“ - „To byla sfinga. Ještě německý ženy, když přijel, tak ještě mu líbaly holínky. On se možná do jistý míry kojil tou nadějí těch svejch novejch zbraní, které s velikou horlivostí připravovali, rakety a to všechno. On si od toho ještě sliboval, že by ho to mohlo nějak zachránit. Asi v té době už taky věděl, že to... protože Angličanům se to podařilo zneškodnit. On už šel ke konci. To byla sfinga, neřekl slovo. Vysvětlovali mu to, náš ředitel. Filmovali ho, hlavně to bylo pro propagandu, aby mohli říct, že se ještě pracuje, ještě se bojuje, protože vojáci ještě umírali a jak umírali.“

„Tenkrát se ještě učilo náboženství ve škole, tak jsem přijel na tu Horskou Kvildu a škola běžela už asi týden nebo čtrnáct dní. No a vejdu do školy a škola je prázdná. Z jednoho konce chodby bylo slyšet zpěv, takovej německo-českej, teda česky, ale s německým přízvukem. A když viděly kněze ty děti tak zmlkly. Z jedné místnosti bylo slyšet harmoniku a pan učitel křičel: ‛Zpívejte! Tak co nezpíváte!’ No tak jsem tam přišel, tak to byl učitel. Tak jsme se domlouvali na to jak to náboženství. No my jsme dvoutřídka vlastně, i když jsem tady sám, takže Vy máte dvakrát do tejdne ty hodiny náboženství. On se radoval. Můžete v sobotu, to už sem inspektor nepřijde, protože nemá spojení. V neděli je neděle a v pondělí, to tady budete Vy a to když přijde, tak najde Vás a škola běží. Já můžu odject v pátek a přijedu až v úterý. A říká: ‛Co jste proved?’ Já říkám: ’Proved? Proč?‛ ‛No sem přece dávají za trest.’ Já říkám: ’No a co jste proved Vy?‛ On říká: ‛Já jsem pytlačil.’ On byl z Hoštic Šumavskejch.“

„Když jsem přišel, hlavy sklopený, nikdo mě nepozdravil, prošel jsem tichým davem. Ale já jsem znal, byl jsem v Rakousku tři roky za Hitlera, tak jsem znal, jak se to dělá v německým kostele. A pak jsem kázal, říkal jsem: ,Vy se ptáte, kdo jsem? To taky v evangeliu se ptali Pána Ježiše: ´Kdo ty jsi? Máme tě čekat?´ Tak vy se také ptáte, ´kdo ty jsi? Wer bist du?´ A máte hned odpovědi - ty jsi Čech. Tak já vám říkám, že jsem Čech, ale já jsem především kněz. A vy se ptáte ještě jednou - ´wer bist du?‘ Dramatizoval jsem to. ,Du bist ein Tscheche.´ Já říkám, bejt Čechem je zrovna takovej hřích jako bejt Němcem. Já za to nemůžu, vy za to nemůžete a mimo to já jsem tady z Horažďovic.‘ To bylo městečko, kam oni chodili s dobytkem, to byl nejbližší dobytčí trh. To bylo dvacet kilometrů, ale tam chodili prodávat a kupovat dobytek. Tak jsem jim to takhle jaksi vysvětlil, oni zpívali, já to znal všecko. Když byl konec, tak jsem se svlíkal přímo u toho oltáře. Bylo krásně, bylo začátkem srpna, tak jsem zanotil německy tu krásnou píseň Na krásné Šumavě kolébka má stála. Je především německá, ale je taky česká. Tak jsem to zanotoval německy, ale pak jsem si uvědomil, že já umím, jak to bejvá u písniček, prvních pár vět a dál ne. Řekl jsem si, jestli oni se nepřipojí, tak to bude strašná blamáž. Oni se připojili, napřed děti, pak ženy a pak zpívali mužský. Tam se zpívá v českém překladě: ,Když tam na Šumavě kolébka má stála, na krásné zelené Šumavě.‘ A když jsem vyšel, tak mně líbali ruce.“

„Načež v sobotu najednou volá a říká, jestli bych moh v neděli tam vzít ty bohoslužby, které on tam ohlásil a na který on měl přijít. A já sem se ho chtěl zeptat a on už zavěsil a už nebrali tam telefon. Jak jsem potom zjistil, voni ho zrovna zavřeli. Tak sem tam přijel v tu neděli odpoledne, kaplička prázdná, ale na voltáři byly kytky. Tak sem si řikal, tak sem tam jediná… tam byl čech, byla hospoda, to byl nějakej Čech ze Stach, Voldřich se menoval, kterej se tam přiženil a zůstal tam i za Hitlera jo, ale byl Čech. Tak sed sem tam do hospody a říkám ‛Tak co tady je’. A von říká…‛jó vám tam nepudou Němci, protože voni říkali, to když nám zavřeli našeho Němce, tak teď sem poslali Čecha. To voni vám tam nepudou. Kdepak.’ Já říkám, ‛no jo ale, je to připravený, jsou tam kytičky, kdo se vo to staral’. Voni nevěděli že nepříde ne, napřed. Tak on říkal, ‛to je támle v tej jednej tej chalupě bába Klostrmannka. To je porodní bába. ‛A protože voni nemají tady žádný zastoupení, žádnýho starostu’, nebo tenkrát se říkalo předseda národního výboru ne, za komunistů, ‛tak vona se tady tak vo ně stará, vona je porodila všecky, vona je stará. Támle bydlí v tom…’ Tak já jsem tam šel. No a tam je to ty chalupy jsou tak, že když někdo de, voni vidí daleko už že… Já tam přijdu, a klepu… nic, tak jsem přišel do tý předsíně a bylo slyšet kolovrátek a já zase klepu a nic, žádný… jo, vona viděla, že sem to já, ale nechtěla se mnou nic mít. Čecha tam teď poslali, ne. No tak sem si takhle sed, jako vy sedíte, a začal jsem na ní… s ní po německy, německy sem mluvil, tak sem jí to začal vykládat jak to je s timdle, a že teda… a tam sem se dozvěděl, že voni ho zavřeli toho Johna. No a tak vona najednou říká: ‛Wan kommen Sie wieder’. Kdy přídete zase. Já říkám: ‛Noo, příští neděli, ale musíte přijít vy’.‛ Ja wir kommen’.“

„Tak já jsem to vzal na sebe a řekl jsem: ,Ja, ich.‘ On říkal: ,Wer hat es geschrieben?‘ - ,Ich!‘ Teď bylo švandovní, on si už nepamatoval přesně, co tam je česky. Tak se ptal, měl tam takovýho gestapáčka, to byl nějakej bejvalej českej četník, ale německýho jazyka, tak ten mu to přeložil a dostal jsem jednu facku za druhou. Pak tam byl ten Beneš: Věrni zůstaneme, wir bleiben treu. Další dvě facky, až mně zub vylítl, krev mi tekla z nosu. Já jak na něj koukám, tak najednou čtu na jeho opasku, on byl v uniformě, na opasku měl hakenkreuz a měl tam napsáno Meine Ehre heisst Treue, což znamená Věrnost je mojí ctí a já mu to přečetl na to, když se ptal, kdo psal u Beneše Věrni zůstaneme. On najednou zjihnul a řekl: ,Abführen - odvézt‘, ale najednou žádný facky nelítaly.“

„Tak já potom v pondělí sem chodil na tu Horskou Kvildu a udělal jsem tam předně v tej kapličce zase německý bohoslužby s těma dětma, co měly bejt ve škole, ne. A to vždycky taky přišli ty starý lidi, co nepracovali a chtěli vždycky za někoho mši a mezitím co jsem celebroval, tak voni mi tam vařili už snídani, vonělo to, jo, no a pak jsem ty děti pustil ven, dal sem jim mičudu, aby si kopaly a nasnídal jsem se. No ale teď sem musel taky do školy, poněvadž v tej škole, tam byl jedinej Čech, kterej tam byl takhle ouředně, to byl takovej nadlesní nebo hajnej, ten bydlel ve škole a s tím sem musel počítat, že to může hlásit. No a tak jsem potom seřadil ty děti a pochodovali sme do školy, vono to nebylo daleko, a děti zpívaly: ‛Ktyš sme pluli po tunaji…’ No a tam jsem je potom…, teď co s nima, v tej škole, ne, neuměly slovo česky. No tak právě taky písničky nábožný sem je učil zpívat. Tak voni taky zpívaly, tak co zpívat, to jim ještě jakžtakž šlo, i když tomu nerozuměly. Tak to byla ta moje Horská Kvilda.“

„Devátého července v noci hází do okna kamínky jeden esenbák, kterej tam sloužil. Karel Zámečník se jmenoval, a když kdysi šel k četnictvu, tak můj otec mu pomáhal, takže jsme se znali. Mimo to jeho bratr byl knězem na Vinohradech, a protože prý nepodal příjímání nějaký Němce, že měla hakenkreuz, tak ho zavřeli a umučili. Ten tam v noci házel kamínky a říká: ,Velebný pane, něco se děje kolem Vás. Tady se našly mrtvoly dvou mužů nahejch, s rozbitejma hlavama.‘ Už před měsícem se to šeptalo. ,A oni Vás s tím chtěj dát dohromady.‘ Ráno přijde slečna zase z pošty a zase slyšela a říká: ,Já jsem slyšela, oni Vás dneska zavřou, ale až v noci, aby to lidi neviděli.‘ My jsme měli pár hodin, sedli jsme na motorky, odjeli jsme co nejblíž k hranici, tam jsme nechali motorky a večer už jsme spali na druhý straně.“

„Ve vězení, když jsem tam byl sám, tak jsem začal přemýšlet. Do tý chvíle, do tý doby jsem chtěl dělat partyzána, jako táta, voják a bojovat. Najednou jsem si uvědomil, mezitím se všelijak měnila situace, tak jsem si uvědomil, že vraždění není žádný řešení. Představil jsem si, že vyhodím vlak do povětří jako partyzán a budou tam sedět děti, se kterými jsem si včera hrál... Uvědomil jsem si, že tohle válečný řešení - tady byl Hitler, tady byl Stalin, byli tenkrát dokonce ještě spojenci - že to není řešení. Je tu někdo jinej, kterýho jsme od dětství... Ježíšek na kříži, kterej měl jinej program, neproléval krev druhých, neposílal je na jatka, ale sám šel na smrt. Tak jsem se rozhodl pro to, čím jsem dneska.“