„My jsme do té Ameriky vyjeli na jaře roku 1989 a až pak za půl roku na podzim přišla sametová revoluce, takže vlastně půl roku předtím. Dneska to je tak, že kapela vyjede na nějaké turné, má tam smlouvu, má domluvené koncerty a je to turné té kapely. Tehdy to tak nešlo udělat, protože by nás jako kapelu nepustili. My jsme tam jeli na turistická víza, každý člen byl jako turista. Samozřejmě to neuniklo pozornosti tajné bezpečnosti. O tom se v kuloárech vedou velké spory - jak je možné, že tahle kapela vycestovala, jak je možné, že nám to dovolili. Můžete se o tom dočíst všelijaké názory. Já si osobně myslím, že to byla shoda náhod a že třeba tajná bezpečnost doufala, že tam zůstaneme, v Americe. Jsem přesvědčená osobně o tom, že za to nikdo nemusel ručit tím, že by třeba podepsal spolupráci nebo něco takového.“
„Půl roku předtím, než jsme odjeli do Ameriky, jsem se rozhodla, že nechci patřit mezi lidi, kteří jenom ten režim kritizují, ale nic s tím neudělají. Přemýšlela jsem o tom, co mám udělat, jak mám proti komunistům bojovat. Že budu tajně hrát s nějakou kapelou, to mi přišlo docela dobré, ale ještě jsem chtěla něco víc. Shodou okolností jsem se potkala s lidmi kolem Charty 77 a taky jsem ji podepsala, stala jsem se signatářkou tohohle dokumentu. Z dnešního pohledu neříká nic revolučního nebo převratného, vlastně jen říká, že se mají dodržovat lidská práva a že stát, který podepsal nějaké dohody, tak je má dodržovat. Tehdy to ale znamenalo, že člověk překročil řeku, že se ocitl na druhém břehu, kde hrozilo, že přijde domovní prohlídka nebo že vás zavřou nebo si nebudete moct zvolit práci, jakou chcete. Tohle riziko tam prostě bylo.“
„Přivedl mě na schůzku s Mejlou Hlavsou do jedné hospody na Klamovce. Já jsem o alternativní rockové hudbě nebo že tu existují undergroundové kapely nebo muzika, která se hraje tajně, o tom jsem vůbec nic nevěděla. Do té doby jsem vůbec neslyšela, že tu existuje kapela Plastic People, nic takového. Na té schůzce říkal Jáchym Mejlovi Hlavsovi, že by mohl zhudebnit nějaké ty moje texty. Povídali jsme si a já jsem mu říkala, že studuju operu na konzervatoři a on se mě zeptal, jestli si s nimi nechci zazpívat v kapele. Já jsem říkala, proč ne. A on mi tehdy říkal hrozně divnou věc, že se nemusím bát, že už je taková lepší doba a že mě už za to asi nezavřou do vězení. Já jsem vůbec nevěděla, proč to říká. Já jsem o historii té kapely nebo o tom, že by muzikanti byli zavíráni do vězení, fakt netušila. Řekla jsem mu teda, že se nebojím a on si to vyložil tak, že jsem ohromně statečná.“
Michaela Antalíková se narodila 17. července 1964 v Chomutově. První léta života prožila s matkou v pohraniční obci Vejprty. Později se přestěhovali do Říčan u Prahy. Během studia na gymnáziu si Michaela zamilovala operu. Ve třetím ročníku proto přešla na pražskou konzervatoř, kde vystudovala právě operní zpěv. Po maturitě se seznámila s Milanem (Mejlou) Hlavsou, který jí nabídl, aby začala zpívat s jeho kapelou The Plastic People of the Universe. Michaela souhlasila. První společný koncert ukončila Státní bezpečnost a kapela se krátce poté rozpadla. Michaela pak účinkovala v nové Hlavsou vedené skupině Půlnoc, která vystupovala legálně a bez problémů. V lednu 1989 se provdala za Davida Němce, syna disidentky Dany Němcové. Právě ona silně ovlivnila Michaely život a přivedla ji do společnosti kolem Charty 77, jejíž signatářkou se později stala. Na jaře roku 1989 vycestovala s kapelou Půlnoc na turné do Spojených států. Těsně před sametovou revolucí porodila syny - dvojčata, proto listopadové dění sledovala zpovzdálí. Po revoluci se začala věnovat pedagogice. Zaměřila se na problematiku vyčlenění dětí s postižením z kolektivu. Tomuto tématu se věnuje dodnes.
