František Antl

„Když byla válka, Prostějov osvobodili Rumuni, ale bomby tam házeli Rusáci. A ty bomby tam skutečně do té fabriky padaly. Nejenom k nám do sladovny, ale i vedle do obce. Protože v Prostějově byly tři letiště. Tak tam napadlo spousta bomb, to si dobře pamatuji. U nás na baráku bydlely dvě rodiny. My dole a v domě ještě bydlela rodina Dvorských. Milena Dvorská, ta herečka, ještě měla sestru Hanku a bratra Evžena. My jsme chodili ve sladovně do sklepa pod sladovnu, pod továrnu. Tam, jak se suší ječmen. Bylo to asi dvě patra pod zem a tam jsme chodili spát. A protože nálety nekončily, chodili jsme do sklepa. U nás pod domem byl veliký sklep, kam vedlo moře schodů. Dědeček tam vyrobil palandy. A když byl vyhlášený poplach, tak jsme spávali tam. Babička tu místnost vybavila peřinami a dekami. I když sklep byl vlhký a studený, spali jsme tam do rána. Abysme nemuseli v noci zpět nahoru, zvlášť když jsme nevěděli, jak to všechno dopadne. Jeden dům v naší továrně rozbombardovali, ten spadl. Ve vesnici Vrahovice, která přímo s továrnou sousedila, byly i oběti. Padaly tam bomby a ten zvuk slyším dodnes, a sirény taky.“

„Jako straník jsem při zaměstnání musel chodit do stranického vzdělávání. Když už jsem potřetí absolvoval dvouletou školu na téma hospodářská politika strany... což byla děsná legrace. Chodilo se do Bílého domu, tam sedělo čtyřicet otrávených lidí, k tomu přišel lektor, který nic neuměl. Ale muselo se tam chodit, za přítomnost se dávaly razítka a přísně se to kontrolovalo. Soudruzi mi řekli, že mám už dva nebo tři roky pauzu od posledního stranického vzdělávání a že musím pokračovat. Samozřejmě je nenapadlo nic jiného, než že půjdu do VUMLu. Tak to jsem řekl, že ‚ani omylem. Do VUMLu se nepřihlásím, tam já prostě chodit nebudu.‘ Víte, co to byl VUML? Večerní univerzita marxismu-leninismu. Neobyčejně blbá škola. Ne že by tam byly úplně špatné předměty, učila se tam hegelovská filozofie a další věci. Ovšem celkové zaměření, to byla katastrofa. A úroveň studentů velmi rozdílná – od docentů vysokých škol až po dělníky. A to všechno v jedné třídě. Tak si umíte představit, jak se tam asi debatovalo. Taky byla taková nepříjemná záležitost, zejména u letectví a parašutismu, že to byla výběrová činnost. Zájemce prověřovala Státní bezpečnost. Pokud člověk měl příbuzné v zahraničí, v emigraci, tak mu nedali doporučení. Takže mnoho lidí se k parašutismu nedostalo, protože měli takovéhle takzvané kádrové závady a přes to v podstatě nejel vlak.“