podplukovník v. v. Ivan Vasko

"Já jsem Ivan Vasko, narodil jsem 4. 9. 1928 v obci Palota, okres tehdejší Medzilaborce, to je východní Slovensko. Je to asi tak dva nebo tři kilometry od Lubkovského průsmyku. To znamená jediná železniční trať, která vede do Polska, a takových osm kilometrů vzdušnou čarou od Dukelského průsmyku. Jsem rusínské národnosti, jen mimochodem, když narukoval otec v roce 1925 do Brna, tak musel do kurzu negramotných a dotáhl to na desátníka. Když rukoval v roce 1938 jako pomocná stráž, jako pomocník finanční stráže, protože Poláci přepadávali naše finance, já jsem měl deset roků, měl takhle pušku a říká: 'Ivane, já jdu bránit republiku.' Prostý Rusín, prostý sedlák. 'Jsi tady, Ivane, nejstarší, postarej se, pomoc mámě,' a v tomhle duchu jsme byly tak trochu vychováni."

"Jednou si vzpomínám, jak jsme večer postoupili a najednou Němci. Najednou spadlo několik světlic červených a dělostřelecký přepad a těch 20 minut jsme se schovali do jakési místnosti. Dvacet minut čekáte, kdy to na vás spadne. Dovedete si to představit? Padalo to všude kolem nás, mně se rozklepaly kolena, ten mě musel uklidňovat a od té doby mě zlobí srdíčko… ty bajpasy jsou možná jiné, prostě ty nervy, když jsem se rozčílil… to byla jedna věc."

"Sovětská armáda se přiblížila do Karpat koncem září. Němci vypálili celou dědinu, chodili barák od baráku, dřevěnice tam byly, a pálili celou dědinu. Třeba vykáceli celý kopec, aby mohli pozorovat, co se děje. Kdo hasil, toho stříleli. Pásl jsem krávy a čekali jsme, že do rána budou Rusi u nás, ale nepřišli. Odstěhovali jsme se do lesa. Tři týdny jsme byli na německé straně fronty, čili Rusi i Němci nás přestřelovali. Měli palebné postavení v kopci, takže palebný granát, který hvízdá, který nevybuchl… Na to jsme si zvykli. Nemohli jsme založit oheň, protože když Rusi viděli oheň, tak hned stříleli (bylo to v září). Pak přišel velitel Němců (major) s tlumočníkem, že musíme jít pryč, protože se bude těžce bojovat. Tak jsme byli evakuováni k Michalovcům, jak je Zemplinská šírava, do dědiny Vinné. V listopadu přepadli partyzáni Němce z Vihorlatu. Vinné vypálili, některé lidi postříleli a my jsme byli v lese. Stačili jsme vzít jednoho koně, druhý nám utekl. Krávy nám asi sebrali Němci čili my jsme neměli už co jest. Tak poslední dny jsme vařili, měli jsme ještě trochu pšenice a kozu. Tak kozu jsme zabili a s tou pšenici jsme jí vařili. Byly jsme evakuovaní, obec měla se povinnost o nás starat. Jak to Němci přepadli, tak jsme byli v lese a otec šel hledat koně a chytli ho ještě s dvěma sedláky Vlasovci. Říkali, že jsou partyzáni, otce vzali do koncentráku a vrátil se až po válce čtrnáct dní přede mnou. Nevlastní máma mi nadávala, že jsem špatně hlídal koně, tak jsem říkal: 'Já tady nebudu.' Rusi přišli 18. listopadu a osvobodili tu dědinu.

"Velitel děla tam střílel, já jsem byl nabíječ. U obsluhy byli se mnou dva Uzbeci a ti za celé čtyři roky nebyli ani škrábnutí a nebyli ani schopni mířidla popsat. Tam bylo takovým zvykem, že dva byli u obsluhy, u kanonu, a další odpočívali v domku. Když Němci zaútočili, tak přiskočil k mířidlům ten, co to uměl, přiskočil jsem k mířidlům a střílel jsem. Byl jsem raněný… Pak mě to zabolelo, staršina mě obvázal. Řekl mi, ať jdu po drátě. A teď si představte, jak jsem šel na to obvaziště, tak vybuchovaly německé granáty ve větvích, jak jsem byl raněný, tak jsem utíkal. Já jsem měl strach, ale zároveň jsem měl obavy, abych se neukázal jako strašpytel, Rusi tomu říkali trusk. Já jsem nebyl odvážný, ale to byl takový moment mžiku, třeba příklad. Postoupili jsme s kanonkem a pěchota nemohla dál a naši chtěli střílet a najednou kulomet pálil po nás. Viděl jsem, že tam překáží stromeček, tam nikdo nechtěl, tak jsem vzal sekyru a skočil jsem před kanonek. Kolem mě to hvízdalo, a ještě jsem nebyl za hlavní a naši už vystřelili… jak jsem si to uvědomil…"