Margita Antonová

„On sem přišel – ale jméno už si nepamatuju –, že půjdeme do odsunu. Dal mamince nějaký papír, rozhlížel se a říká, že tu kočku si vezme, to mě tedy dorazilo. A ještě něco si tady vyhlížel. Ten kredenc, že si vezme. Prostě abychom byly připravené. A my už jsme byly, maminka si nechala udělat takovou bednu, protože s tím počítala, 30 kilo jsme si mohly vzít na osobu. Ještě mám ty bedny nahoře na půdě. Že ráno musíme přijít, teď nevím, myslím, že dolů ke škole, že půjdeme do odsunu. Maminku to dožralo, no dožralo, prostě měla strach, byla sama se mnou a babičkou, takže běžela do Hejnic do továrny. Ona dělala v tkalcovně a při tom tkalcování, to byly takové dlouhé role, byly určité chyby, třeba tam byla dírka nebo uzlík. To byly takové dlouhé jehly a ta jehla na konci měla kuličku, aby to mohla nabrat. Vyšívárna se to jmenovalo, to museli všechno vyčistit. Pak tam byla jedna paní, měli ohromný stůl, a to tahala přes ten stůl a značila křídou, kde je chyba. Pak to srolovali a odvezlo se to. Z těch lidí, co se sem nastěhovali, to nikdo neuměl, protože ty jižní Čechy, to bylo většinou zemědělství, tam nebyly továrny. A tady když to vypracovali s vadami, tak to nemohli dál pustit. A to nebyla jen maminka, to byly jiné věci. Lidi, co potřebovali, tak tady zůstali. Ona to tam oznámila, že už nepřijde, že musí do toho odsunu, a oni říkali: 'Nebojte se, nikam nepůjdete, my vás tady potřebujeme.' Oni to zařídili a pak nám musel přijít vrátit ty potravinové lístky.“