Margita Antonová

* 1936

  • „Babička měla známé na Malé Jizerce a tam jsem s babičkou hodně chodila. Ale to jsem musela jít pěšky z Hejnic až na Smědavu a potom dál až na tu… Ona tam sušila seno, protože oni měli dobytek. Tak tam chodila, nevím ani, jakým způsobem se s nimi seznámila, ale tam jsme chodili každý rok. A pěšky jsem musela jít, dostala jsem ruksak na záda. A tam se mi to líbilo, protože oni tam měli takovou komodu, babička spala na posteli a ta paní mi z komody vytáhla poslední šuplík. A tam mně ustlala. Ježíš, mně se to tak strašně líbilo! Chodila jsem tam sbírat šišky do lesa, tím topili. To byla ohromná místnost v kuchyni, nahoře měli pokoje, protože tam taky jezdili všelijací lidi na léto na dovolenou. Dole byla velká místnost, takhle to bylo předělené, tam byla ohromná kachlová kamna a tady to bylo jako obývací. Úplně to vidím, v rohu byla rohová lavice, byl tam velký dřevěný stůl a tam když byly bouřky, a to byly tedy kruté bouřky, tak tam vždycky na stole byla svíčka a tam seděli všichni kolem stolu a modlili se, tedy mimo mne.“

  • „On sem přišel – ale jméno už si nepamatuju –, že půjdeme do odsunu. Dal mamince nějaký papír, rozhlížel se a říká, že tu kočku si vezme, to mě tedy dorazilo. A ještě něco si tady vyhlížel. Ten kredenc, že si vezme. Prostě abychom byly připravené. A my už jsme byly, maminka si nechala udělat takovou bednu, protože s tím počítala, 30 kilo jsme si mohly vzít na osobu. Ještě mám ty bedny nahoře na půdě. Že ráno musíme přijít, teď nevím, myslím, že dolů ke škole, že půjdeme do odsunu. Maminku to dožralo, no dožralo, prostě měla strach, byla sama se mnou a babičkou, takže běžela do Hejnic do továrny. Ona dělala v tkalcovně a při tom tkalcování, to byly takové dlouhé role, byly určité chyby, třeba tam byla dírka nebo uzlík. To byly takové dlouhé jehly a ta jehla na konci měla kuličku, aby to mohla nabrat. Vyšívárna se to jmenovalo, to museli všechno vyčistit. Pak tam byla jedna paní, měli ohromný stůl, a to tahala přes ten stůl a značila křídou, kde je chyba. Pak to srolovali a odvezlo se to. Z těch lidí, co se sem nastěhovali, to nikdo neuměl, protože ty jižní Čechy, to bylo většinou zemědělství, tam nebyly továrny. A tady když to vypracovali s vadami, tak to nemohli dál pustit. A to nebyla jen maminka, to byly jiné věci. Lidi, co potřebovali, tak tady zůstali. Ona to tam oznámila, že už nepřijde, že musí do toho odsunu, a oni říkali: 'Nebojte se, nikam nepůjdete, my vás tady potřebujeme.' Oni to zařídili a pak nám musel přijít vrátit ty potravinové lístky.“

  • Full recordings
  • 1

    Bílý Potok, 11.03.2022

    (audio)
    duration: 01:33:54
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nejdřív přišli Češi, kteří drancovali. Až pak ti, kteří v Bílém Potoce zůstali

Margita Antonová v mládí
Margita Antonová v mládí
photo: archivy Margity Antonové

Margita Antonová se narodila 27. února 1936 v Hejnicích do německé rodiny. Její otec Franz Krause pocházel ze sousedního Bílého Potoka, kde pamětnice vyrůstala a prožila celý život. Otec spáchal v době druhé světové války sebevraždu, protože se nechtěl po úrazu vrátit do německé armády. Po válce se měla pamětnice s maminkou vystěhovat z Bílého Potoka, ale nakonec zůstaly. Její maminka pracovala v hejnické tkalcovně a patřila mezi německé specialisty, kteří nemuseli do odsunu. Jako Němka mohla pamětnice nastoupit do školy až v září 1946, první půlrok nebyla kvůli neznalosti českého jazyka klasifikována. Základní školu tak ukončila až v 16 letech a poté začala studovat střední zdravotní školu v Liberci. Kvůli nedostatku finančních prostředků ji musela po půl roce opustit a začít pracovat. Do svatby v roce 1957 pracovala v podniku Kolora v Liberci, po mateřské dovolené nastoupila do národního podniku Bytex v Bílém Potoce – nejdříve do výroby kobercové příze, později pracovala v oddělení expedice, a to až do odchodu do důchodu. S manželem Karlem Antonem vychovala dvě dcery. V březnu 2023 žila v Bílém Potoce.