Dr. Eva Apfelthaler

„Ja som moc nechcela. Ja som nechcela ujsť. Ja som mala trochu strach, keď on utečie sám, že bude mať dcéra celý život problémy. Vtedy to nebolo tak, že sme mohli tušiť, že sa to zmení. To tak nevypadalo. Poznala som ľudí, kde otec ušiel a tie deti mali celý život problémy – dostať sa na školy, študovať. Tak som si hovorila – ak on utečie sám, tak čo tu budem sama s tou dcérou? Aj otec ma prehováral, aby sme ušli, ja som kedysi dosť na otca dala. Takže som nechcela, ale povedala by som, že som bola v tej dobe taká poslušná. Ale ten prvý pokus sa nám nevydaril a vrátili sme sa. O rok sme išli znova do tej Juhoslávie.“

„Vtedy, v tej dobe v Čechách zdražel benzín a detské oblečenie. Ako chlapci ležali večer v izbe, tak si z toho robili vtipy. On mi hovoril, že im povedal: ‚Prestaňte, ešte nás niekto udá.‘ A naozaj, jeden kamarát bol od fízlákov, ako sa hovorilo, a naozaj ich udal. Takže na druhý deň prišla kriminálka a tých, ktorých udal, odviedli na políciu. Tí, čo priznali, že na komunistov nadávali, ale ich rodičia boli komunistami, tí mohli odísť a nemali s tým žiadne problémy. A vybrali štyroch ľudí, ktorých rodičia neboli komunistami – a môj svokor komunistom nebol. Maminka už bola mŕtva. Tak môj nastávajúci manžel tam tiež ostal visieť. Bolo to vtedy veľmi problematické. On chcel dokončiť školu, ale nemohol. Snažil sa dokončiť skúšky; keď skúšku urobil, tak mu ju zase neuznali. Ľudia naozaj pomáhali, aj cez môjho otca, ktorí mal veľa známych. Otec manželovho kamaráta bol doktor, pomáhal mu, keď sa nechal zavrieť na psychiatrii ako blázon. Pretože inak by musel ísť na vojnu. Tam zahral blázna a na druhý deň prišli do izby policajti: ‚Z vás bude vojak,‘ tak musel ísť domov. Potom na psychiatriu do Mostu, tam bol kamarát môjho otca. Bol tam nejaký čas a snažil sa zo seba urobiť blázna. To bola naozaj ošklivá doba, vtedy sme sa aj zobrali. Potom nakoniec nemusel ísť na vojnu, ale nedostal žiadne miesto a musel ísť robiť do hlbokej bane ako baník, na Mostecku sú bane.“

Otec přes jeho velice dobrého kamaráda, který tajně v noci šel do institutu, kde pracoval a tajně tam dělal kopie těch diplomů, ale potom měli rodiče kopie a nevěděli jak je poslat do Německa. Poštou to nešlo a každý se bál ty diplomy vzít sebou, protože na hranicích strašně kontrolovali, každého kdo jel přes hranice. Takže oni zase přes známé zjistili, že jsou tam na návštěvě Holanďani. Kopie diplomů zalepili do kalendáře a zeptali se těch Holanďanů, jestli by nám ty kalendáře nepřivezli. No a oni si mysleli, kalendáře, to není nic špatného, tak je vezmem. Vzali je do auta, nechali je tam ležet a převezli je přes hranice. Ale my jsme zase nevěděli, že jsou ty papíry, ty naše diplomy v těch kalendářích, protože se nedalo telefonovat, nedalo se psát, museli jsme dávat pozor. Takže jsme volali těm Holanďanům a řekli jsme: „Přivezli jste nám ty papíry?“ načež oni položili /telefon/. My jsme znova volali, oni s náma se nechtěli bavit, my jsme nevěděli proč, potom jsme se dozvěděli, že když jsme řekli: „Přivezli jste papíry,“ že vezli nějaký z kontrarozvědky papíry, že jim někdo podstrčil, a že vlastně to bylo něco, co se nesmí a strašně se rozzlobili, že je takhle ty Češi použili a že oni kdyby je chytli na hranicích, tak z toho mohli mít velký průšvih. Nakonec jsme se domluvili, že nám ty diplomy dali.

Tazatelka: Kdy jste měla v životě největší strach, kdy jste se nejvíc bála? Já si myslím, že jsem strach měla dost často v životě. Ale teď, když si na to vzpomínám, ten útěk jsem měla strach vždycky, ale asi velký strach jsem měla, když jsem tehdy seděla v tom autě s malým dítětem a ten manžel byl pryč a teď v tý vesnici nebyl nikde nikdo. Já jsem nevěděla kde jsem, neuměla jsem řeč, nevěděla jsem, jestli on se vrátí nebo co se stane a vlastně jsem měla taky strach o tu dceru. To jsem měla velký strach.

Takže začal /manžel/ dělat plány jak /utéct/. To nebylo tak jednoduché se tam odtud dostat. My jsme mohli jenom do Jugoslávie a jinak na Západ to nešlo. Takže už jsme měli dceru, Evu, která se nám narodila v roce 1981a poprvé jsme s ní jeli, s miminem, do Jugoslávie a snažili jsme se utéct přes Jugoslávii. To se nám nepodařilo, takže jsme se zase vrátili. Za rok na to jsme jeli zase do té Jugoslávie, snažili jsme se zase utéct, zase se nám to nepodařilo, takže jsme se zase vrátili. Krátce na to on získal přes ČEDOK, to byla cestovní kancelář, získal povolení, že můžeme jet na dovolenou do Španělska. To povolení nebylo tak jednoduché ho dostat, trošku jsme to museli ty formuláře tak podvést. Museli jsme mít povolení od zaměstnavatele a na to povolení jsme nenapsali, že jede s námi dcera. Oni to přehlídli, takže když nám to povolení dali, tak jsme tam dodatečně tu dceru napsali. Jinak by nás nepustili, nepouštěli s dětma celé rodiny. To prostě nešlo dřív. Takže my jsme tam tu dceru dopsali, on si toho nikdo nevšiml, tím pádem jsme mohli vycestovat, a vycestovali jsme do Španělska, letadlem. Tehdy to dělali komunisti tak, že nám nedali pasy. My jsme neměli pas, my jsme vlastně odletěli do toho Španělska bez pasu. Tam jsme poznali lidi, Čechy, kteří se rozhodli, že utečou taky. Když jsme chtěli utéct, tak jsme to nikomu neřekli. Předtím, než jsme utekli, jsme se scházeli se známými, kteří chtěli taky utéct, rodina Beránků, Ivan Beránek a Hana Beránková. Ty nám dávali tipy, jak to udělat. Jim se podařilo utéct do Švýcarska a potom psal manželovi, ten Ivan, dopisy citronovou šťávou. A sice protože ta není vidět, vždycky když ty dopisy přišly, tak manžel je večer tajně žehlil, protože když se přežehlí ta citronová šťáva, tak je vidět, co je tam napsáno.