„Všechno se zhoršilo. Myslím, že na Kubě místo toho, abychom se někam rozvíjeli a abychom se stali otevřenou společností, se všechno ještě víc zhoršilo. Protože pak přišli se zákony o rodině, potom s článkem č. 68, když se měnila ústava, a hodně lidí volilo proti. Té chvíle využily kubánské církve a vytasily svoje kampaně. Hodně lidí začalo říkat, že takhle ne a že už jsou unavení tím, jak se homosexuálové na Kubě neustále pokoušejí zviditelnit. A v té chvíli mi došlo, že je komunita [LGBTIQ] z veřejného prostoru vyčleněná už úplně.
„Co vám na [univerzitních] studiích neřeknou, ale dozvíte se to teprve ve státních novinách, je, že pokud nebudete vykonávat službu společnosti, zneplatní vám titul, tím pádem nemůžete dělat novinářskou práci už vůbec nikde, a když už se rozhodnete jednoho dne ze země odejít a chcete na ministerstvu zahraničí požádat o jeho opětovné uznání, kromě toho, že je to strašně drahé a vyjde vás to na 500 dolarů, i kdybyste na to měli, titul vám neuznají, protože je zneplatněný – zavolají totiž na ministerstvo a vyjdete z toho tak, jako byste v životě nedostudovali. Takhle to zkrátka je.“
„Jako ženy na Kubě se jednoznačně shodneme, že zde existuje heteronormativní, heteropatriarchální společnost, příšerně machistická, kde když se vám narodí dítě, jste na to samy. Ženy na Kubě rodí samy pro sebe. Postava otce se na Kubě téměř nevyskytuje, i když teď už existuje hodně programů, které si kladou za cíl začlenit otce do péče o rodinu a zobrazovat ideálního otce; protože od něčeho takového je kubánská realita hodně vzdálená. Na Kubě patří děti matkám, babičkám nebo tetám, či zkrátka matčině rodině. Rodina na Kubě není maminka a tatínek. K ideálu, jaký vykreslují v knížkách, to má hodně daleko.“
„Žít na periferii hlavního města, Havany, znamená, že jste na tom ekonomicky opravdu špatně, že lepší to nebude a že je tam opravdu hodně černých rodin. Já sama nerada používám výraz potomci afrického obyvatelstva, který se na Kubě obvykle používá. Ráda nazývám věci a lidi pravými jmény, v tomto případě černí. Jsme černí, jsme bílí a já osobně nemám s míšením ras žádný problém, ale kubánská diktatura už ano. Periferie je zkrátka okrajová ve všech slova smyslech: jsou to čtvrti, kde se víc krade, uskutečňují se tam různé podloudné obchody, špinavé, abych to nějak nazvala, kde je nejvíc prostituce. A zároveň je tam i nejvíc dysfunkčních rodin, protože otec je zpravidla ve vězení, zatímco strýc je kriminálník nebo člověk, který krade a zabíjí.“
Raiza Arango Medina se narodila v obci Arroyo Naranjo, Havanská provincie, v Kubánské republice. Jako dceru rozvedených rodičů ji vychovávala pouze její matka, která byla učitelka. Vzhledem k nízkému platu své matky proto trpěla nedostatkem. Žila ve čtvrti na periferii Havany, kde se to palnými zbraněmi jen hemžilo a byla zde vysoká míra násilí, prostituce, a především černoši, což je termín, který sama upřednostňuje namísto oficiálního výrazu zavedeného kubánskou vládou, „potomek afrického obyvatelstva“. Vždy tíhla k novinařině, a proto na Havanské univerzitě vystudovala žurnalistiku. Vláda jí přidělila pracovní místo v novinách Granma, oficiálnímu zpravodaji Komunistické strany Kuby, s čímž však nikdy nesouhlasila a požádala o přeložení do týdeníku Trabajadores. Po určité době odešla pracovat do Národního centra sexuálního vzdělávání [Cenesex], které vedla Mariela Castro. V roce 2021 emigrovala z Kuby do Mexika, kde žije v současnosti.
