The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Danuše Augsbergerová (* 1931)

Nejdřív jsme měli radost, že na nás nikdo nepřišel

  • narozena roku 1931 v Libochovicích

  • dětství v Žatci

  • 1938 - po záboru Sudet stěhování ze Žatce do Libochovic

  • válečná léta v Libochovicích

  • 1945 - osvobození Libochovic Rudou armádou

  • červen 1948 - účast na všesokolském sletu

  • studium na gymnáziu, styk se studentskou protikomunistickou skupinou

  • od 1949 šíření protikomunistických letáků

  • 25. 2. 1949 zatčena, vyšetřovací vazba

  • 19. 7. 1949 soud, osvobozena

  • po propuštění pod dohledem státních orgánů

  • žije v Žatci

Odpor a odboj proti komunistickému režimu měl mnoho podob. Od relativně dobře vyzbrojených skupin po skupinky, jejichž činnost se soustředila především na vydávání tiskovin. Členkou jedné takové skupinky byla také paní Augsbergerová.

Paní Danuše Augsbergerová, roz. Novotná, se narodila v Libochovicích, ale její tatínek – řemeslem košíkář – vycítil příležitost pro své uplatnění v Žatci. „Vybrali si tenhleten dům, protože tam jsou – teď už moc ne – sklady, těch košikářů, ale taky takovejch lidí, který potřebovali na ten chmel košíky.“  Novotným se zde skutečně dařilo poměrně dobře, přišel však rok 1929 a ekonomická krize. Rodina stále žila v Žatci, i když se samozřejmě podmínky zhoršily, „museli se uskromnit“.

Mnichov 1938

Situace se vyhrocovala také po národnostní stránce, Žatec byl převážně německým městem, a situace tak byla čím dál napjatější. Zvrat přinesla konference v Mnichově, která měla vyřešit národnostní problémy v Československu. Ačkoli byla paní Augsbergerová tehdy ještě malá, pamatuje si opuštění domu a okolnosti přestěhování k babičce do Libochovic, kde se rodina zabydlela v domě po židovských obyvatelích. Tatínek paní Augsbergerové i zde provozoval svou živnost. „Dělal takový veliký koše, ale jako kufr.“  

Válečná léta v Libochovicích

Válku tedy neprožívala v Žatci, ale v Libochovicích. V paměti jí obzvláště utkvěla vzpomínka na heydrichiádu, kdy si jasně vybavuje „velké červené oznámení, že toho a toho zastřelili“, jedním z popravených byl totiž i tatínek její spolužačky. Navzdory těmto strašlivým událostem probíhal život v obci poměrně klidně. Největší rozruch tak způsobil až konec války, kdy městem projížděly kolony ustupujících Němců, kteří se snažili dostat do amerického zajetí, jak též vyplývá z výpovědí paní Augsbergerové, mnohdy se jim to nepodařilo, neboť si poměrně jasně vybavuje momenty, kdy byly němečtí vojáci shromažďováni a následně deportováni dále na sever. Tyto události na malou dívku silně zapůsobily a mnoho si jich uchovala v paměti. I přes svůj nízký věk si uvědomovala nesprávnosti a krutosti, které se na konci války děly. Libochovice osvobodila Rudá armáda a podle výpovědi paní Augsbergerové docházelo i k určitým střetům, pamětnice si dokonce vybavuje pověstné sovětské kaťuše (raketomety), také však nuznou úroveň ruských vojáků, kteří prošli válkou.

Zpátky do Žatce

Otec paní Augsbergerové na nic nečekal, již před koncem války si připravil své řemeslo na další stěhování, a jakmile to bylo možné, rodina se vrátila do Žatce. Město tehdy již bylo částečně městem duchů, neboť původní německé obyvatelstvo bylo shromažďováno k odsunu. Osobně žádné vazby či vztahy s Němci neměla, a není tak schopna posoudit společenské a sociální změny ve městě. Sama se však šla na nádraží na odsun podívat a pamatuje si na nevybíravé jednání některých Čechů, kteří se ještě na odsunuvších Němcích pokoušeli obohatit. Z rozporuplné doby pramenily rozporuplné reakce.

Ať žije prezident Beneš!

Život se po osvobození pomalu vracel do starých kolejí, Žatec se pomalu znovu zalidňoval, jednak příchozími z vnitrozemí, jednak volyňskými Čechy, z nichž mnozí přišli jako součást jednotek generála Svobody, další pak přicházeli v organizovaných transportech. Na vnímání často ne zcela jasného vývoje v tzv. třetí republice byla tehdy čtrnáctiletá dívka skutečně ještě velice mladá, nutno podotknout, že vývoj často neodhadli ani ti starší a mnohem povolanější.

Republika se ubírala vstříc komunistickému uchopení moci. Jednou z posledních manifestací ideálů demokracie byl na dlouhou dobu poslední všesokolský slet, který proběhl v červnu 1948, kdy již post prezidenta republiky zastával Klement Gottwald. Paní Augsbergerová si vzpomíná na špatné a chmurné počasí, které jakoby symbolizovalo celkový společenský vývoj. Malým aktem vzdoru se stalo opovržení Gottwaldem a provolání slávy již bývalému prezidentu Benešovi. Na tyto události si pamětnice velice dobře pamatuje a euforie cvičenců, kteří tak činili, na ni tak zapůsobila, že se skutečně domnívá, že Beneš byl tehdy přítomen. Události XI. sletu následně vyústily v přijetí represivní linie etablujícího se režimu, pro paní Augsbergerovou to však byl neobyčejný a šťastný zážitek, kdy společně s dalšími cvičenci procházela Prahou a cvičila na „zrzavém písku“ strahovského stadionu.

Věrný a poctivý lid ČSR pomstí Masaryka i Únor

Doba povinné školní docházky se chýlila ke konci a bylo načase, aby se paní Augsbergerová rozhodla pro další studium, nakonec si vybrala žatecké gymnázium, úspěšně zvládla přijímací zkoušky a nastoupila ke studiu.

K činnosti ve studentské skupině se dostala prostřednictvím své kamarádky z gymnázia a možná i trochu náhodou. „Muselo to být v zimě nebo brzy po zimě, a tak to jsem šla s tou Tončou až k nim domů (…). Tam už byli ti kluci, bylo jich tam asi šest (…), na stole měli revolver, měli taky mezi sebou nějaký přísahy (…) a kromě jinýho si přísahali, že to nikomu neřeknou. To bylo večer, dobře, nikomu nic neřeknu, my jsme dostali asi padesát těch letáčků. Teď to není už park, ale pod těma parkánama, když se jde nad ulicí, kde lidi bydleli, tak tam jsme dávali ty letáčky, protože byla tma a nikdo nás neviděl. Ale když nám to pak hodili, tak oni nás dobře viděli. No nic. No tak co teď? Všecko jsme to rozdali a asi druhej den už – řikám, já chodila do áčka a do béčka chodila ta Tonča – ráno přišli estébáci do školy. Nejdřív sebrali ze školy kluky – ten jeden, to byl potom herec, byl až v Košicích – a oni sebrali asi pět nebo šest kluků a my dvě jsme si říkali, to je dobře, nás neviděli, nás nesebrali, to je dobrý, ale voni to věděli dobře.“

Takto je v podstatě vylíčena činnost paní Augsbergerové ve studentské skupině „Evžen“, která se utvořila především ze studentů žateckého gymnázia. Skupina čítala více než šest členů a její hlavní náplní byla výroba a distribuce letáčků, v nichž se především odvolávali na Jana Masaryka, „protože on byl takovej (zřejmě sympatický, morální vzor – pozn. A. Z.), to bylo spontánní (…) byl ctěnej“. Činnost skupiny nebyla dlouhá, již po několika týdnech došlo k jejímu odhalení a zatýkání jejích členů, tehdy studentka Danuše Novotná si myslela, že o ní Státní bezpečnost neví, ale mýlila se, psal se 25. únor 1949. „Oni přišli v devět hodin večer pro nás domů a bylo po všem, tak jsme se dostali druhý den do estébácký kanceláře a tam nás vyslýchali celou noc.“ Následovaly výslechy na Státní bezpečnosti v Mostě. „Druhej den nás strčili do takovýho chlívku, na zemi rozsypaná sláma, dvě takový kousavý deky, bylo nás tam asi pět.“ I díky pomoci pracovníků mostecké prokuratury byly poměry o něco snesitelnější, přesto zde byly těžké podmínky – jedna z dalších obviněných napsala, „že tam žijí jako dobytek“.

Následoval převoz do Žatce, kde byli obvinění přiděleni na venkovské práce. Paní Augsbergerová se tam seznámila se svým budoucím mužem. Soud se konal v Žatci dne 19. července 1949, ve vazbě tak strávili téměř půl roku. Porota byla relativně milosrdná, přihlédla k nízkému věku obžalovaných a dlouhé vazbě, kterou nakonec odečetla od rozsudku. Studenti byli vinni, „že od listopadu 1948 do 28. února (k zatčení však došlo již 25. 2. 1949 – pozn. A. Z.) 1949 v Žatci založili organisaci ilegální jménem Evžen a vydávali letáky štvavého obsahu, které rozšiřovali v Žatci…“ Nutno podotknout, že štvavým obsahem je míněn obsah protikomunistický.

Nakonec tak celá epizoda na první pohled dopadla poměrně dobře, paní Augsbergerová se mohla vrátit na gymnázium, ale této šance nevyužila, seznámila se totiž s celoživotní láskou a dala přednost rodině. Režim jí však stále věnoval pozornost, což se projevovalo častou změnou povolání, dohledem SNB či téměř pravidelným stěhováním.

Z dopisu Mileny Blumové, která byla také obviněna v souvislosti s činností skupiny „Evžen“, viz Archiv bezpečnostních složek, f. Vyšetřovacích spisů, archivní číslo V-2045 ÚL.

Z rozsudku Okresního soudu Žatec, viz soukromý archiv paní Augsbergerové.