The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václava Austová (* 1944)

• 16. srpna 1944 – narozena v Praze

• 50. léta – dětskou herečkou ve filmech

• srpen 1968 – protesty proti invazi

Vzal mě do náručí a plakal

Václava Austová se narodila 16. srpna 1944 v Praze a od dětství jí všichni říkali Vendulka. Jejímu tatínkovi Václavu Austovi bylo v době jejího narození  již 51 let a byl veteránem z první světové války, kde zažil i pobyt v ruském zajateckém táboře. „Když se vrátil, tak vyprávěl o těch podmínkách v Rusku.“  Před svatbou s Vendulčinou maminkou byl Václav už jednou ženatý a z prvního manželství měl tři syny. Vendulka vlastní sourozence neměla, ale měla tyto tři nevlastní bratry.

Václava se narodila na konci druhé světové války, která rodinu poznamenala. Maminčin bratr František se zapojil do druhého odboje a za svou činnost byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Dachau, kde zemřel. Jeho žena utekla před zatčením do Rakouska a dva syny svěřila do péče své nevlastní sestře, která byla řeholnicí a měla řádové jméno Priscilla.

Václav Aust se aktivně zapojil do pražského povstání na konci války a jeho nejmladší syn padl v těchto dnech v Čelákovicích. Vendula byla v tu dobu miminko, ale z vyprávění ví, že k nim tatínek přivedl domů vojáky z armády generála Vlasova. „Tatínek přivedl domů bandu špinavých zarostlých rusky mluvících vojáků a maminka měla doma osmiměsíční holčičku. Držela mě v náručí, připravena mě bránit. Jeden se ke mě skutečně vrhnul, vzal mě do náručí a plakal, že když odcházel do války, tak měl doma taky takovouhle holčičku.“

 

V době mše začali promítat krásné filmy

Na své dětství vzpomíná Václava ráda. „Tatínek byl v důchodu, takže měl čas se mě věnovat.“ V roce 1950 nastoupila do první třídy a byla vzornou žačkou i pionýrkou. Měla mnoho zájmů, chodila do Sokola, do baletu a ráda recitovala básně. „Chodila jsem i předčítat důchodcům a do dramatického kroužku.“

Ve škole chodila Vendulka na náboženství a docházela do kostela sv. Markéty na Břevnově, kde bydleli. V roce 1954 byla u sv. Markéty i biřmovaná. „Komunisti zjistili, kolik dětí bylo biřmovaných, a tak začali v době mše promítat v kině krásné filmy pro děti. Dlouho jsme odolávali, ale nakonec ty filmy zvítězily.“

 

Recitovala jsem dozorkyni básničku

V únoru 1948 převzali moc v zemi komunisté. „Když se komunisti dostali k moci, tak můj tatínek šel se studenty na Hrad protestovat.“ Tatínek poslouchal Svobodnou Evropu a šířil informace, které se tam dozvěděl a které komunistická média zamlčovala. Jednou ho zatkla na ulici StB a odvezla ho pryč.

„Přijeli jsme domů a byt vzhůru nohama. Na zdi měl tatínek obrazy Masaryka, Beneše a Honzy Masaryka. Ty všechny byly roztřískaný na zemi.“ Vendulka s maminkou odjely tatínka hledat po pražských věznicích a když se vrátily zpět, tak tatínek byl již naštěstí propuštěný. Příslušníci StB na něj nic nenašli a od té doby jen hlídali každý jeho krok.

V roce 1950 byla zatčena Austových příbuzná řeholní sestra Priscilla a skončila ve vězení v Pardubicích. „Byla mezi zlodějkami a pochybnými ženami a ona se je tam snažila naučit chování.“ Vendulka s rodiči za touto tetou jezdila na návštěvy a vždy se naučila básničku pro paní dozorkyni. „Maminka mě postavila tak, aby dozorkyně neviděla na ní a na tetu, a zatímco já jsem recitovala básničku, tak prostrčila tetě alespoň tabulku čokolády.“ Vendulčin otec si vzal do pěstounské péče kluky, o které se Priscilla od války starala.

 

Učitelka celá v černém políbila obraz Stalina

Z 50. let si Václava vzpomíná na březen 1953, kdy zemřel sovětský vůdce Stalin. „Když v roce 1953 zemřel Stalin, tak naše učitelka přišla celá v černém s obrazem Stalina. Zavěsila ho, dala přes něj černou pásku a políbila obraz. Za nedlouho to samé dělala s Gottwaldem.“       

Po smrti Klementa Gottwalda se chodily školní třídy poklonit zemřelému vůdci. K rakvi vyrazila i Vendulčina třída. Její tatínek byl velmi proti tomu a odmítal dceru ten den pustit do školy. Maminka ho však přesvědčila, protože se bála postihu pro rodinu. Ten den hrozně pršelo a tatínek se vypravil za panem učitelem a vynadal mu, že jeho dcera nebude stát frontu k rakvi v dešti, protože to ohrožuje její zdraví. „Pan učitel se na tatínka s pochopením podíval a odvedl všechny děti pryč.“

 

Celý dětství jsem profilmovala

Vendulka Austová měla v dětství příležitost, o které sní mnoho dětí. Jednou si jí všimli na ulici lidé od filmu, když zrovna něco vyprávěla tatínkovi. Zaujala je a pozvali ji na kostýmní zkoušku do filmových ateliéru na Barrandov. „Oblékli mě do šatečků z roku 1860.“

Vendulka dostala roli ve filmu Mikoláš Aleš, kde hrála malířovu dceru. Její rodiče v tomto filmu hráli legendární herci Dana Medřická a Karel Höger.  Režisér Václav Krška Vendulku následně obsadil i do mnoha dalších svých filmů jako byl například Stříbrný vítr nebo Měsíc nad řekou. „Celý svý dětství jsem profilmovala.“

 

Lepily jsme růžky do alb

V roce 1956 Václav Aust těžce onemocněl a maminka musela začít po večerech pracovat, aby se rodina uživila. V tu dobu také strávila Vendulka dva a půl měsíce na pionýrském táboře v Seči. „Mě se tam strašně líbilo. Naučili nás tam jak pracovat s dětma.“ Po návratu začala vést oddíl jisker, který vedla i po přechodu na jedenáctiletku.

V roce 1959 Vendulin tatínek bohužel zemřel. „Musely jsme s maminkou dělat ještě jinou práci, abychom se uživily, a tak jsme lepily růžky do alb.“ V tomto těžkém období Vendulku a její maminku podporoval i nejstarší Václavův syn z prvního manželství.

Vendulku velmi bavilo vedení dětí v oddíle, a tak příliš neváhala a po maturitě nastoupila na pedagogickou školu. Po studiu začala učit ve škole, ale brzy se vdala a v roce 1964 se jí narodila dcera Vendula. „Když jsem byla těhotná podruhé, tak se v republice začalo mluvit o socialismu s lidskou tváří a do toho jsem se zapojila.“

 

Nechápala jsem, proč dávají rozhlasovou hru z války

Uvolnění režimu po polovině 60. let si Vendula užívala a vzpomíná, že v květnu 1968 šla nadšeně do prvomájového průvodu i s kočárkem se synem Davidem. „Průvod byl poprvé dobrovolný a moc veselý a rozjásaný.“ Krásnou atmosféru pražského jara dramaticky ukončila invaze armád Varšavské smlouvy. „21. srpna v pět ráno mi zavolal kamarád, ať si pustím rádio a položil to. Pustila jsem si rádio a přišlo mi divný, proč dávají v pět ráno rozhlasovou hru o květnu 1945.“

Václava si zavolala s kamarády a vypravili se do ulic otáčet označení ulic, aby co nejvíce zmátli přijíždějící tanky. Do toho se dozvěděla, že její kamarád Milan Kadlec odjel do centra a nevrátil se domů. „Věděli jsme, že nedojel domů, tak já jsem volala do nemocnic, jestli tam nejsou. Našla jsem ho pak až ve vinohradské nemocnici, kde mi řekli, že zemřel.“ Milana zastřelili sovětští vojáci na Václavském náměstí.

Smrt kamaráda ji velmi zasáhla a jeho pohřeb se proměnil v protistátní protest. Vendula a členové jejího pionýrského oddílu si oblékli smuteční šátky s černou páskou. „Když pohřeb skončil, tak před hřbitovem stál ozbrojený transportér připravený do nás střílet.“ Na pohřbu se oddíl přejmenoval na skupinu Milana Kadlece. „Z toho jsme pak měli v dalších letech velký problémy.“

 

Měli informace, že jsou v Paříži

V následujících dnech Václava Austová a její kamarádi pokračovali v protestech proti invazi. „Já jsem jezdila s kočárkem a na něm jsem měla cedule: ,Svoboda‘ nebo ,Dubček‘ a kolem mě jezdili tanky a já jsem si vůbec neuvědomovala, že mě může někdo zastřelit.“

Vendulka uměla dobře rusky, a tak chodila k sovětským vojákům a vysvětlovala jim, že nemají v Československu co dělat. „Vysvětlovala jsem, že tu není žádná kontrarevoluce. Teď se na mě začala natáčet ta hlaveň tanku. Ptala jsem se jich, jestli vědí, kde jsou, a oni říkali, že mají informace, že jsou v Paříži a hlídají De Gaullovo sídlo.“

Za pionýry vytvářela Vendula protiokupační letáky, které její kamarád rozvážel na motorce. Nějakou dobu schovávala i část vysílačky pro souseda. I když měla malého syna, tak se na nějakou dobu vrátila učit do školy. „Přišla výzva od Dubčeka, že maminky se mají vrátit do škol, tak já jsem nechala děti hlídat a šla jsem do školy.“

 

Prosil nás, ať neodcházíme od dětí

Za činnost po srpnu 1968 byla Vendula potrestána propuštěním ze zaměstnání. Měla štěstí, že se jí později podařilo získat práci v mateřské školce. Brzy se vdala podruhé a s rodinou se přestěhovala do Žebráku. Vendula získala místo jako vychovatelka v družině v nedalekém Berouně. V roce 1973 se jí narodila dcera Kristýna.

Pionýrská skupina Milana Kadlece, kterou Václava Austová vedla, byla komunisty zrušena. „Když nás zrušili, tak nás vedoucí pionýra prosil, ať neodcházíme od dětí. Tehdy jsme mu tam přísahali, že nás od dětí nikdo nedostane.“ Po roce 1989 se Vendula podílela na znovuobnovení oddílu.

Dnes je Václava Austová již v důchodu. Užívá si vnoučat a prvního pravnoučete. Obě její dcery se živí také jako učitelky a syn pracuje v agentuře na ochranu osob. Současné generaci by Vendulka ráda vzkázala následující: „Všechno se nemusí podařit na poprvé, ale nesmí se to vzdát.“