Mojmír Babušík

„Přijeli tam a poslali za mnou politruka. Říkal: ,U vás se něco stalo, máte jet domů.‘ My jsme byli domluvení s Klobasem (Oldřich Klobas), že když něco, tak že se u nás něco stalo, abych přijel domů. Polovina hesla souhlasila. Nebylo to sice čistý, ale když to říkaj lidé nezasvěcení, tak po nich nemůžete chtít doslovný slovosled. ,Oni jsou tady z kraje a mají tady auto. Oni by vás vzali.‘ – ,Já pojedu vlakem.‘ – ,Jestli chcete, tak jeďte autem.‘ Tak jsem jel s nima autem a oni se mně představili: ,My jsme od Státní bezpečnosti.‘ A bylo to.“

„Napřed slušně a pak: ,Ty kurvo, tak to ze sebe vysyp!‘ Tak mně nějakou ubalili a pak donesli dva pendreky. Jeden estébáckej a jeden pravej nacistickej. Ten německej byl asi takhle dlouhej pogumovanej ocelovej prut a ten náš, to byl kus pětičtvrtky hadice a v tom bylo nalisovaný nějaký olovo nebo něco. Ten když vás vzal přes ramena, tak je přerazil. Nebo přes hlavu... Cos mohl dělat? Nic. Vždycky jich tam bylo víc. A takovýho střízlíka, jako jsem byl já... Mně bylo dvacet let, vážil jsem padesát kilo. My už jsme tolik toho bití nedostali, ale otloukali nám hlavy o zeď. A mně to dělá potíže ještě dnes. Třeba stojím na křižovatce a je tam červená a já tam vidím zelenou. Nebo obráceně.“