The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Bačina (* 1964)

• narozen 14. března 1964 v Čáslavi

• rodiče byli členy KSČ; otec sloužil jako voják z povolání a matka pracovala jako dělnice

• kvůli dlouhým vlasům ho vyhodili z autoškoly

• během základní vojenské služby v Československé lidové armádě (1983–1985) se stal obětí šikany

• za napadení poddůstojníka si vysloužil trest ve vojenském vězení

• po domovní prohlídce a výslechu Státní bezpečností se odstěhoval do Havlíčkova Brodu

• stal se členem Hnutí za občanskou svobodu a sympatizantem nezávislé iniciativy Havlíčkova mládež

• zapojil se do hladovky na protest proti smrti Pavla Wonky; podepisoval a šířil prohlášení a petice

• v roce 2021 obdržel ocenění účastníka třetího odboje

• v roce 2024 žil v Mírovce u Havlíčkova Brodu

Za Husákovy éry schytal víc ran od vojáků než od policajtů. Dlouhé vlasy nosil jako symbol osobní svobody a rozhodnutí. Co dál provází člověka více jak 35 let po pádu totalitního režimu v Československu, který v socialistické společnosti nespatřoval vidinu vlastní budoucnosti? Jediný smysl mu dávalo vydat se na cestu normalizačním marastem v obklopení undergroundu.

„Pád komoušů znamenal euforii a konec prudění, to jo. Jenže ty následky... Když dnes natrefím na četníka, zjistím, že to mám stále v sobě, i po více jak 35 letech. Nic se nezměnilo. Bojím se. Zku*vili mi celej život,“ říká Ivan Bačina, vytrvalý návštěvník undergroundových koncertů a účastník třetího odboje.

Kdo byl Palach, jsem tehdy nevěděl, zajímali mě hlavně Plastici

Ivan Bačina se narodil 14. března 1964 v Čáslavi do rodiny silně provázané s tehdejším komunistickým režimem. Oba jeho rodiče byli členy Komunistické strany Československa (KSČ) – otec Josef působil jako voják z povolání, matka Hana pracovala jako dělnice. Ivan vyrůstal po boku sourozenců, ale zásadní vliv na něj měl hlavně o pět let starší bratr a jeho parta. „S otcem se nedalo vydržet. Doma byl často rámus a brácha to brzy zabalil, i když na víkendy se vracel. Zároveň s sebou vozil hudbu. Pamatuju si, jak mi ve třinácti podal kotouč Black Sabbath,“ vzpomíná.

Major Bačina, vedoucí letištní správy v Čáslavi, se domů vracel nervózní a zlost si často vybíjel právě na Ivanových starších sourozencích. „Měl děsné výkyvy, možná kvůli nějakým tlakům, nevím. Když jsem nezlobil, občas mi koupil walkman nebo džíny z Tuzexu. Nerozuměl jsem mu – kouřil stovku cigár denně, pak zas žádná. Najednou přibral na 150 kilo a pak zase hubnul na 80. Staral se, vařil, žehlil, pral, ale s mámou nikam nechodili. A když mu švihlo, zalezl si do sklepa a maloval.“

Zlom pro Ivana Bačinu přišel s článkem „Případ Magor“ v týdeníku Mladý svět v roce 1976. Propagandistický text novináře Jana Krůty patřil k nástrojům režimu, jak se vypořádat s undergroundem – a na mladého Ivana zapůsobil přesně opačně. „Přečetl jsem si to a došlo mi: To je ono! Chci dlouhý vlasy a nechci nic dělat. Chci být jako Plastici!“

Pomoz mi, přece mě nenecháš chcípnout za socialismus

Hudba, koncerty, knihy a pár lahví navrch – Ivan Bačina se postupně dostal k nahrávkám Plastic People of the Universe (PPU) a ke všemu, co s tím souviselo. Za dlouhé vlasy to odnášel na každém kroku, ve škole, na ulici i doma. Budoucnost se pro něj stala nedůležitá; život v undergroundu se stal odpovědí na bezvýchodnost normalizační šedi.

Po základní škole, na matčino naléhání, nastoupil do učení na zámečníka v ČKD Kutná Hora. I tam si kvůli vzhledu užil své, což vygradovalo při řidičských zkouškách, kde si ho neodpustil popíchnout ani holohlavý svazák. „Pořád mi říkal ‘slečno Ivanko’ – chvíli jsem to snášel, ale pak jsem se ohradil. A hned mě z autoškoly vyhodili. Tušil jsem, že bude průšvih, tak jsem došel za tátou s prosbou: ‚Přece mě nenecháš chcípnout za socialismus!‘“

Jenže major Bačina měl těchhle průšvihů už dost, a tak nechal svého syna svému osudu. O pár týdnů později mu přišel povolávací rozkaz. „Doufal jsem, že mi třeba projde odklad. Ale měli toho dost, takže jsem šel okamžitě – a táta nehnul ani brvou. Po návratu z vojny jsem mu to dával sežrat, protože jsem se vrátil úplně vygumovanej, nervy v kýblu, úplně na dně...“

Jednadvacet vostrejch za šikanu

Vojáci Ivana Bačinu oholili a odveleli do poddůstojnické školy v Prešově. Hned od začátku mu přisoudili dráhu četaře – což Ivan považoval za naprosto nepřijatelné. Už při prvním nástupu na buzerplace se ozvalo: „Vojíne Bačino, vystupte!“ Před zraky všech mu k úspěchu gratulovalo osm plukovníků, což mazáci nehodlali nechat bez následků. „Řekl jsem jim, že jsou to moji strejdové, a hned mi dali do držky. Dodnes mám z toho trauma. Myslel jsem, že vojna nebude taková hrůza, ale to mazáctví, co jsem zažil jako zobák, byla totální ubohost,“ vzpomíná.

Po půl roce ho převeleli do Janovic nad Úhlavou na Klatovsko. Mazáci tu pevně drželi otěže a vojna tu za Husákovy éry patřila k těm nejtvrdším, jak popisuje Miloslav Lubas, autor knihy Janovice nikdy více, lepší kouli do palice. Ivan Bačina tu strávil dva roky (1983–1985) v Československé lidové armádě, a ani on nebyl žádný svatoušek. Při jedné události si vysloužil trest „jednadvacet vostrejch“.

„Kvůli útěku jednoho kluka vypukl humbuk, trvalo to celou noc. Hledali jsme ho tři hodiny, ožralí a nasraní, až jsme ho nakonec našli u hlavního kapitána, kam vlezl oknem a zamkl se tam. Dal jsem mu dvě děla a nakopl ho. Jenže se to vzalo jako mimořádka a potřebovali to nějak zamaskovat. Řekli mi, že dostanu jednadvacet a za tři dny mě pustí. Poslali hned dopis otci. Přijela máma a jeli po mně, jako bych někoho zavraždil,“ vzpomíná. Dodává ale, že šlo o jediný podobný incident – ostatní nechával být.

Na moravské vsi přijali máničky za vlastní

Na jaře 1985 se Ivan Bačina vrátil do Čáslavi a znovu nastoupil do ČKD, rozhodnutý zůstat mezi dělníky. Z „pakárny“ se postupně vraceli i ostatní kamarádi, a tak se začali scházet v sousední Zbyslavi. Někteří z nich pracovali na Barrandově, odkud přinášeli novou hudbu, díky skvělým kontaktům tak na setkáních hrála ta nejlepší undergroundová muzika.

Ke všem těmhle večírkům přibyly i koncerty. Když přišla páteční noc, naskákali do vlaku, aniž by přesně věděli, kam míří. Cílovou stanici jim často prozradil někdo z party až na poslední chvíli. Díky hudbě, kterou režim zakazoval, se pamětník seznámil s celou řadou nových přátel. Vznikaly malé komunity na Havlíčkobrodsku a další podobně smýšlející skupinky se setkávaly v Ústí nad Orlicí nebo na jiných místech. Obzvlášť na Moravě se objevilo jedno často navštěvované místo: vesnice Křepice, která se stala během následujících let nepsaným centrem a útočištěm desítkám mániček z celé republiky.

V Křepicích si tahle parta dlouhovlasých bohémů našla útočiště na statku Blanky Šimoníčkové, kde recitovali básně, podepisovali petice a pořádali koncerty. Občas také pomohli s opravami stavení. Samozřejmě se žádný z večerů neobešel bez notné dávky alkoholu. Podle Ivana Bačiny je místní nejen tolerovali, ale dokonce přijali za své.

Jedna událost ale stojí za zmínku. Na 1. máje 1987 zahrála na statku v Křepicích nizozemská punková kapela The Ex. Koncert v Praze pořadatel na poslední chvíli odpískal, a tak vystoupili ve stodole. „Během chvíle se odevšad vynořily davy lidí,“ vzpomínala Blanka Šimoníčková pro web Polí5. „Bylo jich kolem tří set. Stáli nejen ve stodole, ale i na celé mé zeleninové zahrádce a na silnici za stodolou.“ Atmosféra tohoto památného večera je zaznamenána na několika fotografiích, které jsou i po tolika letech dokladem jedinečného zážitku.

Z města jsem musel vypadnout, kolem mě to houstlo

Aktivity mládeže pochopitelně neunikly pozornosti Státní bezpečnosti a do hledáčku orgánů se dostal i Ivan Bačina, na kterého zavedly v květnu 1988 spis prověřované osoby. Spis se zakládal v případech, kdy se Státní Bezpečnost o osobu zajímala, ať už z toho důvodu, že z její strany očekávala potenciální nepřátelské jednání vůči režimu, nebo si ji vytipovala k tajné spolupráci. Svazek byl zničen dne 6. listopadu 1989.

Atmosféra kolem Ivana Bačiny začala od roku 1988 postupně houstnout. Poslední den v zaměstnání na něho čekali příslušníci okresní Státní bezpečnosti a odvezli ho na osmihodinový výslech na místní služebnu. Mezitím provedli v bytě jeho rodičů domovní prohlídku a zpátky na oddělení přivezli jeho matku.

„V té době mohli chtít na Blanku z Křepic ušít příživu, nevím přesně. Ptali se mě na ni. Asi měli už plný pytel i toho mého bordelu a ten začali řešit. Přišlo mi, že ani sami nevědí, co v bytě hledali. Sebrali moji mámu komunistku, kterou vyděsili. Řekli jí, že půjdu bručet. Projeli moji místnost a nastal paradox, kterému dodnes nerozumím,“ vzpomíná Ivan Bačina. Nakonec si s sebou odnesli věci, o kterých by nikdy nepředpokládal, že je zajímají, třeba katalog s ochutnávkou vín z Křepic. Zato všechny nahrávky PPU a další věci nechali ležet. „Ti estébáci snad vůbec nevěděli, kam a do čeho je poslali,“ diví se domovní prohlídce.

Myslíš si, že takovejch, jako jsi ty, tu mám málo?

Státní bezpečnost se začala vyptávat lidí v jeho okolí, a tak aby je ochránil, rozhodl se z Čáslavi odejít. Vlakem vyrazil směrem na Brno, ale nakonec vystoupil už v Havlíčkově Brodě, kde si už od roku 1985 budoval síť kontaktů a blízkých přátel. Tady se stal nerozlučným parťákem Ladislava Dolejšího a také se oženil s Irenou Kahulovou. „Jakmile si tě establishment začal značit, věděl jsi, že jdou po tobě. Nemáš kam utéct, jsi jako krysa zahnaná do kouta a můžeš jen štěkat,“ říká.

V Havlíčkově Brodě se mu podařilo přežít několik týdnů bez práce, jenže po několika výletech na koncerty jeho jméno zase přitáhlo pozornost a problémy se vrátily. Nakonec začal bydlet u Ireny Kahulové a na doporučení známé se nechal zapsat jako údržbář v psychiatrické léčebně. Kádrovák ho sice odmítl přijmout jako zaměstnance, ale mistr údržby si svého zámečníka nakonec prosadil. Trvalo jen týden, než si na pamětníka počkal kapitán okresní Státní bezpečnosti Viktor Púčala, který přijel, aby se „představil“. „Podal mi ruku a hned spustil: ‚Myslíš si, že jich tu mám málo – takovejch, jako jsi ty?!‘“ začal mu estébák tykat.

Následovalo několik dalších výslechů, při kterých se Státní bezpečnost začala vyptávat na Jana Schneidera, bývalého člena Plastic People of the Universe a signatáře Charty 77, se kterým se Ivan Bačina stýkal.

Každý to viděl jinak a někdo chtěl být radikálnější

Neshody mezi místním Socialistickým svazem mládeže (SSM) a brodskou mládeží vyústily v listopadu 1988 v založení iniciativy Havlíčkova mládež, jejíž jádro tvořili Pavel Šimon, Petr Novotný a Petr Hrabalik. U jejího zrodu stála originální myšlenka: Havlíčkova mládež se měla věnovat podobné činnosti, jakou propagoval SSM – brigádám, čištění potoků, hrabání listí a podobně. Ale bez členství v jakékoli režimní organizaci, což bylo z pohledu totalitních institucí velmi zneklidňující. Navíc se hlásili k odkazu osobnosti Karla Havlíčka Borovského, kterého režim sice oficiálně velebil coby nepřítele rakouského mocnářství a církve, většinu jeho díla však záměrně utajoval.

Aktivity ‘závadové mládeže’ Ivan Bačina zpočátku pozoroval spíše zpovzdálí. Jedním z míst, kde se ale mladí scházeli, byl domeček jeho pozdější první manželky Ireny Kahulové. Formování společenství přitáhlo lidi různého zaměření, vůbec tedy nešlo jen o underground. Pochopitelně se tak dostavily i odlišné názory na další směřování hnutí, které měla havlíčkobrodská Státní bezpečnost pod palcem o to víc, že pro rozložení některých plánů Havlíčkovy mládeže získala na svoji stranu jednoho z nich, Františka Štibora (krycím jménem Herec).

„Nejednalo se o celek a tým. Vedly se diskuze, jestli se posunout k politickým závěrům. Když přišlo na podpisy petic, někteří se odmítli zapojit a drželi se jen brigád. Každý to viděl jinak. Někdo chtěl být radikálnější, někdo méně, a postupně někteří z domečku přestali chodit,“ připomíná Ivan Bačina.

Já psal za Havlovo propuštění a máma proti

Vražda disidenta Pavla Wonky 26. dubna 1988 ve vězeňské cele v Hradci Králové šokovala veřejnost a motivovala Ivana Bačinu k ještě většímu zapojení do odporu proti režimu. Po odvysílání zprávy na Svobodné Evropě se v Havlíčkově Brodě spolu s dalšími připojil k jednodenní hladovce na protest proti jeho smrti. „Drželi jsme hladovku a pak jsme u Tří křížů v parku zapálili svíčky. Bylo nás tam víc a já tam byl s Ladislavem Dolejšem,“ vzpomíná.

Když probíhal soudní proces s Ivanem Martinem Jirousem a Jiřím Tichým, kteří po smrti Wonky vydali petici „Tak dost!“, nechyběl mezi jejími podporovateli. Aktivně se účastnil demonstrací v Praze, rozepisoval prohlášení Charty 77 a nakonec se stal členem Hnutí za občanskou svobodu. Zatímco s jeho politickými postoji sympatizovala řada přátel, vlastní rodiče sdíleli úplně jiný názor.

„Mámu pranýřovali na uličním výboru, že mě špatně vychovala,“ svěřuje se. „Říkal jsem jí, jak tam mezi ně může lézt, ale psala s tou jejich partají výzvu Havlovi, ať toho nechá. Já jí zase řekl, že podepisuju petice, aby Havla pustili.“

Po změně režimu a udělení osvědčení Ministerstva obrany České republiky za aktivní činnost v odboji proti komunismu přivezl ocenění svému otci. „Řekl jen, že celou dobu s mámou věděli, že mám pravdu,“ říká. „Kdybych mu ale předtím dal do rukou papír, který je v rozporu s tím, co hlásá režim, ani by si to nepřečetl a okamžitě by to rozerval.“

Finanční odškodnění, které s udělením osvědčení účastníka třetího odboje souvisí, použil na koupi nového auta a s úsměvem to označil za satisfakci po letech, kdy ho svazáci vyhodili z autoškoly kvůli jeho dlouhým vlasům.