Jehuda Bacon

„Když jsem byl poprvé v divadle, tak jsem si říkal: Kolik lidí je tady, jak dlouho to bude trvat je zplynovat, kolik vlasů od nich zůstane? My jsme viděli ty pytle vlasů. To byla taky naše práce ty pytle odvézt. My jsme to nedělali, byli jsme malí hoši. Ale viděli jsme všechny ty pytle s vlasy. Kolik pytlů vlasů zůstane, kolik pytlů s šaty. Neviděli jsme lidi jako lidi. U starého člověka jsme si říkali, ten měl být dávno v krematoriu.“

„Nedůvěřovali jsme nikomu, byli jsme divocí, mysleli jsme jinak a tak podobně… Když jsem viděl (znovu) poprvé pohřeb, šest koní a jeden mrtvý, tak jsem si myslel, ti lidé se zbláznili, jeden mrtvý a takové haló dělat kvůli jednomu mrtvému. Před několika týdny jsem viděl haldy mrtvých a v Mauthausenu kanibalismus. A teď s jedním mrtvým. Ti lidé se zbláznili.“

„(…) Přišli jsme do Prahy k Přemyslovi Pitterovi. (...) O něm by měli Češi, ale i lidé obecně víc vědět, protože to byl jedinečný člověk. Ze všech dětí, o které se staral, nikdo na něj nezapomněl. Měl velký pozitivní vliv po těch hrůzách, co jsme zažili. Nevěřili jsme nikomu, proč by někdo k nám měl být dobrý. (…) Najednou je tady člověk, který nic od nás nechce a jen nám dává v nejvyšším smyslu lásku. Na to jsme nebyli zvyklí léta.“

„To bylo těžké. Kdo pomáhal? Byli jsme jak bratři. Když někdo byl slabý, tak dva ho kousek tahali, aby nezůstal vzadu, tam by ho zastřelili. (…) Můj táta měl padesát dva let. V Osvětimi je to jako sedmdesát let. Taky tak vypadal. Chvála bohu, že šel do plynu. Tam trpěl jen čtvrthodinu. To, co jsem já vytrpěl, to by on nevydržel.“