The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bajza (* 1948)

• narozen 16. března 1948 v Domašově (od roku 1964 součást Bělé pod Pradědem)

• rodina přišla do Domašova v rámci osídlování pohraničí

• na vojně v posádce ve slovenském městě Martin zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy

• hajný v Domašově

• je znalcem krajiny i historie v okolí Domašova

• v době natáčení v roce 2024 bydlel stále ve svém rodném domě v Domašově

Jan Bajza patří do první poválečné generace na Jesenicku. V kraji, který odsunem původního německého obyvatelstva ztratil své kořeny a nově příchozí obyvatelé v něm jen těžko hledali svou identitu. Jan Bajza ale své rodiště miluje a jako hajný je znalcem tamní krajiny i historie. „Jen jít do lesa a chodit. Mnozí z místních znají daleko víc zahraniční turistické destinace než svůj rodný kraj,“ naráží Jan Bajza na to, že právě znalost domoviny je klíčem k její lepší budoucnosti.

Těžké začátky

Jan Bajza se narodil 16. března 1948 v Domašově (od roku 1964 součást Bělé pod Pradědem) jako čtvrté z pěti dětí rodičům Karlovi a Bertě. Do Domašova rodiče přišli po válce z obce Jasenná na Valašsku. Využili výzvy k osídlení pohraničí a dekretem jim byl přidělen dům po původních německých majitelích. V Jasenné rodina bydlela společně s prarodiči v domě bez polností a do Domašova přišla za lepší budoucností. Začátky v Domašově ale nebyly vůbec jednoduché. V domě neměli zavedenou elektřinu, voda v pumpě na chodbě v zimě zamrzala a nepatřily k němu žádné polnosti. Jan Bajza vzpomíná, že rodiče pracovali jako lesní dělníci a často se vraceli se soumrakem. Na děti neměli čas, jídla v domě bylo poskromnu, a Jan tak v dětství nejednou zažil opravdový hlad.

Tak jako sourozenci, i Jan musel rodičům od raného dětství pomáhat. Vzpomíná, jak je s bratrem jednou maminka poslala v třicetistupňovém mrazu do dva kilometry vzdáleného obchodu pro mléko, a než dorazili domů, mléko v konvi zmrzlo. „Maminka nás nahnala do postele, zahřála cihly, zabalila je do hader a dala do postele a tam nás musela dlouhou dobu rozmrazovat.“

Dětství v podhůří Hrubého Jeseníku však mělo i své výhody a Jan Bajza na něj vzpomíná s láskou. Okolní lesy a kopce nabízely spoustu příležitostí k zimním radovánkám a s nostalgií vypráví i o sběru lesních plodin, které za finanční odměnu odevzdávali do výkupu. Už v dětství tak získal lásku k okolní přírodě. „Pořád jsem inklinoval k lesu. Mě ty lesy tady oslovily,“ dodává pamětník.

Balonky ze Západu

Ve škole v Domašově se sešel s dětmi, jejichž rodiny po válce přišly ze všech koutů Československa, ale také z Rumunska, Sovětského svazu nebo Maďarska. Tehdy se psala první polovina padesátých let a Evropa byla rozdělena železnou oponou. Svobodná Evropa tehdy s pomocí balonů shazovala na území Československa letáky s informacemi o politické situaci na obou stranách znepřáteleného světa nezkreslenými komunistickou ideologií. Jeden z balonů doletěl ze západního Německa až do Domašova. „Našli jsme ho s paní učitelkou a ona to nadzvedla. Byl to takový obrovský igelitový vak a my jsme do toho celá třída vlezli, jestli nás tam bylo patnáct, a nás tam tak trochu přivřela a mně už se zdálo, že je tam hodně málo kyslíku, tak jsem z tama utíkal ven,“ vzpomíná Jan Bajza.

Báli se o své blízké

Jana to táhlo k lesu a toužil se stát hajným. Rodiče ho ale v jeho rozhodnutí nepodpořili, a tak se vyučil elektrikářem. Hned po vyučení prošel dvouletou vojenskou službou ve slovenském městě Martin, kde v tamních kasárnách také zažil jeden z nejhorších dnů v československých dějinách. V čele se Sovětským svazem do země v noci z 20. na 21. srpna vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby zastavila obrodný proces ve společnosti a upevnila pouta své vazalské země. Jan Bajza vzpomíná, že důstojníci ráno svolali vojáky, aby je vyzvali ke klidu. Poté jim sebrali zbraně a dva týdny nesměli opustit kasárny. „Tanky a obrněné vozy byly obstaveny kolem kasáren. Bylo to pro nás něco nepředstavitelného, blbého. Byli tam kluci z Prahy. Když slyšeli a posléze viděli události, které v Praze probíhaly, tak tam brečeli. Nebylo to příjemné pro nikoho,“ vypráví Jan Bajza. Když pak vojáci konečně mohli opustit ubikace, většina z nich odmítala zdravit sovětské důstojníky. „Potom se nám to stejně vrátilo, bylo z toho nějaké povídání, zavření a politické školení mužstva, co musíme a co nemusíme. A pak období normalizace a už to bylo takový…“ dodává.

Klikatá cesta do lesa

Na vojně se Jan Bajza seznámil s Evou Košikovou, s níž se oženil, a proto také zůstal ve městě Martin. Rád maloval, a tak se tehdy přihlásil na Uměleckou průmyslovou školu do Bratislavy. Nepřijali ho, a tak dálkově vystudoval gymnázium a poté tzv. večerním studiem střední průmyslovou školu v oboru elektrikář. Práce elektrikáře ho ale nenaplňovala, a když pak jeho kolega zemřel po zásahu elektrickým proudem, rozhodl se, že se s ní definitivně rozloučí. Jako lesní dělník a poté traktorista pracoval v Gaděrské dolině pro lesní závod Mošovce. V Liptovském Hrádku také tehdy studoval lesnickou školu. „Byl jsem v lese a to bylo pro mě to nejšťastnější období, co mohlo být,“ dodává pamětník.

Jenže v té době mu manželka onemocněla rakovinou a on se musel starat nejen o ni, ale i o jejich dvě malé děti, Romana a Evu. Po pěti měsících utrpení manželka zemřela a Jan Bajza se před Vánocemi roku 1985 přestěhoval i s dětmi zpět do svého rodiště v Domašově. Po ukončení lesnické školy tam dostal místo hajného.

V zapomenutém kraji

Jan Bajza se nikdy o politiku nezajímal. Jeho místo bylo v lese. Při svých toulkách se často stavoval u německých starousedlíků, kteří v kraji mohli zůstat a bydleli na samotách nebo na okrajích obcí u lesa. Vzpomíná například na manžele Waltraud a Františka Kriegischovy ze samoty Drátovna nebo na paní Pompe z osady Filipovice, která mu vždy na stůl připravila kávu. V krajině pak často narážel na pozůstatky původních obyvatel. „Narazil jsem na všelijaké bunkry, kde Němci před odsunem ukrývali svoje věci, které si nemohli vzít s sebou. Toho bylo dost. Když si po válce začali lidi stavět domy, tak třeba vykopali ze sklepa pod domem něco schovaného. Po lese jsme našli všelijaké hrníčky, talířky. Dokonce jsme jako malí našli v lese klavír.“

Jan Bajza pracoval pro lesy až do svého odchodu do důchodu. A i poslední slova jeho rozhovoru patřila okolnímu kraji. „Přál bych mu všímavost státních orgánů. Je to kraj, který mi připadá zapomenutý. Žádné státní zřízení k němu nemělo zvláštní vztah, náklonnost, přístup a starostlivost. Už když sem přišli osídlenci, tak komunisté slibovali, co všechno bude, a do dnešní doby to není splněné. Myslím, že to stále nese stopy. Takže bych chtěl, aby se tento kraj trochu povznesl, což záleží i na místních lidech. Bylo by dobré, kdyby tady vyrostli lidé, které tento kraj baví, zajímá a začali by tady budovat ve všech směrech, v kultuře, ve sportu, ve všem možném,“ říká Jan Bajza, který v době natáčení v roce 2024 bydlel stále ve svém rodném domě v Domašově.