Jan Bajza

„Ten 68. rok byl z toho určitě takový nejkritičtější, když jsem byl v martinských kasárnách, kdy jsme se dozvěděli, co se děje, co se stalo, že Sověti napadli republiku. Zavřeli nás v kasárnách, sebrali nám všechny zbraně, všechno se zamčelo, dva týdny jsme nesměli nikam chodit. Tanky a obrněné vozy byly obstaveny kolem kasáren. Bylo to pro nás něco nepředstavitelného, blbého. Byli tam kluci z Prahy. Když slyšeli a posléze viděli události, které v Praze probíhaly, tak tam brečeli. Nebylo to příjemné pro nikoho. Já byl u takové odbornosti, že jsme dělali meteozprávy pro raketové a dělostřelecké vojsko, a v tom zařízení jsme měli lokátory a vysílačky. Já měl klíče od těch aut a jednu dobu jsem tam vlezl a pustil vysílačku a slyšel jsem Rusáky a jim to všechno pískalo a rušilo a oni na druhý den přijeli do kasáren a zjistili to a chodili to sledovat. Vůbec mně nedošlo, že z toho mohl být velký průšvih, a že kdyby se to proláklo anebo něco našli, že bych to mohl dost odskákat. Nic se nenašlo a nepřišli na to, kdo to byl, takže to zůstalo v klidu. Ale potom, jak už jsme se dostali na vycházky a potkávali jsme ruské vojáky, důstojníky, tak jsme je odmítali zdravit. A potom se nám to stejně vrátilo, bylo z toho nějaké povídání, zavření a politické školení mužstva, co musíme a co nemusíme. A pak období normalizace a už to bylo takový…“

„Jednu dobu, když bylo období, že ze západního Německa sem dolétaly balony, které nesly všelijaké letáky, tak jsme jednou takový balon našli s paní učitelkou a ona to nadzvedla. Byl to takový obrovský igelitový vak a my jsme do toho vlezli celá třída, jestli nás tam bylo patnáct, a nás tam tak trochu přivřela a mně už se zdálo, že je tam hodně málo kyslíku, tak jsem z tama utíkal ven. Tak to byl takový zážitek.“