Jan Balcar

„Pár dní před tím byla v Římě svatořečena Anežka Česká. A já jsem tehdy jako muzikant chodil dvacet let v podstatě nepřetržitě o svátcích hrát do kostelů na kůr ke svatýmu Ignáci na Karlově náměstí a ke svatýmu Jakubu na Starým Městě. A my jsme byli pozváni na tu slavnost svatořečení Anežky do Říma, takže já jsem se jí zúčastnil, hráli jsme tam Hanušovu mši. A tam jsem zažil něco neuvěřitelnýho. My jsme tam seděli v takový jídelně, různý návštěvy, a teď tam hlásil rozhlas, že v Německu padla zeď. No, a my celej stůl: ,Hurá!‘ A teď ty Italové na nás koukali a říkali: ,Vy se radujete nad tím, že se váš svět hroutí?“

„Moje maminka, když jednou jsme takhle vzpomínali, tak vytáhla takovou krabici, kde měla po nás památky z dětství, co jsme tak malovali obrázky a tak, tak tam našla taky takový papírový srdíčko. Na tom bylo: ,8.3.‘ To byl Mezinárodní den žen, to byl takovej komunistickej svátek. A teď to srdíčko, když se otevřelo, tak tam bylo napsaný: ,Milá maminko, přeji ti mnoho úspěchů v boji za mír. Pavel‘ Můj brácha. No, tohle jako když na to se dneska díváte, tak si říkáte, co to z nás dělali, kam až nás tlačili.“