The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Balek (* 1933)

• narozen 26. 4. 1933 v Praze

• roku 1945 vstoupil do 224. skautského oddílu v Kobylisích, Praha 8

• po zrušení Junáka komunisty dále s oddílem ilegálně pokračuje v činnosti

• vystudoval ČVUT

• pracovní stáže a zaměstnání v zahraničí

• odborné publikace, přes 200 odborných článků

• životopisná publikace Agentem ve vlastních službách

• nyní žije v Táboře

• stále aktivním oldskautem ve 24. skautském středisku Sever, Kobylisy

Ing. Jaroslav „Jerry“ BALEK, DrSc.

Buřina

Člověk si nevybírá, do jakého světa se narodí

Začátky ve skautském oddíle

Bratr Jaroslav Balek se narodil 26. dubna 1933 v Praze. Jeho dětství provázela druhá světová válka, kterou si stále dobře pamatuje.

„Bydleli jsme dole v Libni a Heydricha zabili v tý zatáčce nad náma. Nějaká holka půjčila nebo dala tomu jednomu atentátníkovi kolo a to se našlo v ulici za rohem, za náma ve Slavatový. A my jsme byli Ludmilina. Já nevím, jak na to přišli, že to bylo zrovna tohle kolo, jestli se k tomu nikdo nehlásil. Prostě druhej den ráno jsme vytáhli rolety a koukáme, tam z vikýřů z toho protějšího domu s kulometama Němci v uniformách. Šacovali byty tady, a to jsme nevěděli, co bude dál. K nám vlezli a hledali tu holku, tak mě rodiče museli vodkrejvat, jestli jsem holka nebo nejsem holka. Němci teda odešli, nic nenašli, už jsme si říkali, to je dobrý, a tam jsme měli takovej pokojík, i sklad to byl, a tam koukáme, tam jsou nohy. Tam se jeden esesák zašprajcoval pod tou postelí – on tam zůstal. Tak jsme ho tahali z pod tý postele, abysme ho dostali ven. A to bylo velice nepříjemný, protože jsme nevěděli, co se bude dít dál. Protože pak kolem nás vozili nahoru do Kobylis na popravu takový ty intelektuály a inteligenci z celý Prahy.“

Na konci války také stavěl barikády

„Bylo mně 12 a stavěli jsme barikádu v Libni vedle bývalý synagogy. A v tý synagoze byly uložený takový ty vojenský bedny Židů, který tam měli sraz, když je odváželi do koncentráků. A to, co si mysleli, že si s sebou vemou, tak to tam museli nechat. Takže tyhlety bedny my jsme používali jako stavební materiál. To bylo taky takový napětí, furt napínavý období. Přijdou Američani, přijdou Rusové... A tatínek byl velitel domu, aby organizoval, kdy se má jít do krytu a tohle. No a pak přijeli ty Rusáci a my jsme je šli vítat na hlavní ulici a já si pamatuju, když tatínek viděl ty Rusáky, tak říká: ,Z toho nekouká nic dobrýho...‘ Na to jsou ve mně docela silný vzpomínky.“

Po válce se nabírali noví členové do skautských oddílů, dokonce i do oddílu v Kobylisích, tak se tam šel bratr Balek hned přihlásit, aby nemusel do Sokola jako jeho rodiče – nechtělo se mu na hrazdu.

„To se psal rok 1945. Přišli jsme tři tlouštíci a dostali jsme přezdívku Boban, Buřina a Oskar, já jsem byl ten Buřina. Tehdy byla taková zlatá éra skautingu, spousta dětí se tam hlásilo. A mě to vzalo. To byl program, kterej mě uchvátil. Tamty dva kluci, ty časem odpadli, a já tam zůstal. Šéfem našeho oddílu – protože to bylo 24. středisko, vedle byl 24. oddíl, ten už byl moc velikej, tak z nás udělali 224. oddíl – a to začal vést jistej Marcel Mrkvička a později Eda Pachmanů, Kocour. Ten byl takovej teoretik, on byl docent chemie a pak se stal i profesorem. Ten byl takovej duchovní a ideovej vůdce.“

V roce 1946 vyrazili na první pořádný tábor Milavy u Sedlice pod vedením Marcela Mrkvičky, který dopisy přemlouval Balkovu matku, aby ho na tábor pustila. Vše dobře dopadlo a Jarda Balek zažíval svá první táborová dobrodružství.

„Mně bylo 13 a dostal jsem první hlídku. Měli jsme postavenej jeden provizorní tábor a přes takovej cíp lesa jsme stavěli ten hlavní tábor, všecko tak jako svépomocí. Bylo větrno, schylovalo se k dešti a já měl za povinnost přecházet a hlídat oba ty tábory. No, a teď jsem slyšel, když jsem tak přecházel, takovej zesilující se a zeslabující se zvuk. Takovej jako kovovej, to mě dost v tý době vynervovalo. No, já to zkrátím, někdo tam nechal pár hřebíků na pokličce a ta poklička se v tom větru točila a vydávala takovej zvuk!“

O rok později se konal druhý tábor u Jindřichova Hradce, kde bratr Balek získal odborku kantýnský. Měl k tomu sklony, jelikož jeho tatínek byl lahůdkář. Tenkrát byly ještě všude potraviny na příděl, ale „volejovky“ v obchodě v blízké vesnici nikdo nekupoval, tak z nich Jaroslav dělal kamarádům chuťovky, pěkně s cibulí a pepřem, což se všem líbilo víc než každodenní chleba s marmeládou. Třetí tábor a zároveň poslední před zrušením Junáka se konal u Frejštejna nad Dyjí pod vedením Edy Pachmana.

„To byl takzvanej Tábor divokejch krav, jak to pojmenoval Medúza. Já jsem měl vlastní stan, to mi koupili rodiče, ještě než jsem byl ve skautu, takový zelený áčko. Byl polední klid a my měli s tím mým kamarádem takhle na štorc postavený palandy. Já si tak klimbám, a najednou slyším takový rupnutí a koukám a nade mnou skrz to stanový plátno v tý svislý stěně byla kravská hlava i s rohama. Prostě ta kráva byla zvědavá, viděla zelený, tak mně ten stan nabořila. Medúza mi to pak zašil, tak měl právo pojmenovat celý tábor, on byl takovej šikovnej.“

Za kamarádem Medúzy Doktorem taky občas přijel jeho otec, doktor z Bohnic, kterému se přezdívalo Divokej Soukup.

„Měl jsem zrovna službu na vaření a tehdy to bylo jiný... Měli jsme vykopanou jámu jako chladničku v zemi, tam to bylo chladnější a já měl dělat karbanátky. Vytáhl jsem to maso a koukám na to, a oni v tom pochodovali červi. Jako když to maso úplně poponášej. Ale tak říkám, co, byla neděle, co jít koupit, obchody byly zavřený a my jsme žádný zásoby si dělat nemohli. Tak říkám tomu doktorovi: ,Pane doktore, dneska z toho oběda asi nebude nic.‘ A on říkal: ,Ukažte mi to, helejte, ty červi, to je bílkovina, to vůbec nevadí, to ukažte, já vám to trochu oberu.‘ A já na to radšï nekoukal. Tak proto mu taky říkali Divokej Soukup...“

Zrušení Junáka s nástupem komunismu

Čtyřiadvacátého června 1949 byla činnost Junáka nuceně ukončena a majetek předán ČSM, ale někteří si přece našli cestu.

„Pořád jsme skautovali, to je dost těžký si představit, jak to probíhalo. My jsme se rozdělili do družin, protože jsme se nemohli scházet po bytech jako celej oddíl. Oficielně jsme tu činnost zavřeli a těm, co jsme věděli, že vstoupili do partaje a do Svazu mládeže nebo že byli tak jako angažovaný komunisticky, tak těm jsme řekli, že to končí, a sami jsme to obnovili v menším počtu, jen opravdu spolehlivý lidi. Bylo tam nepsaný heslo, když už jsme pak dorůstali do věku na ženitbu, že když do tý party (říkali jsme parta) si někdo přivede ženskou nebo kluka, tak svatba už musí být pouhou formalitou, že to už opravdu musí být velká známost, aby se s náma mohla účastnit tý činnosti.“

Družinové schůzky se stále konaly jednou týdně, ale vše v utajení, aby nikdo nic nepoznal. Například odcházet ze schůzky se muselo po jednom, po dvou lidech, aby se to nepoznalo, to byla tehdy nutnost. Ilegálně jezdili i na výpravy. Nejdřív třeba jeli na brigádu, „ne jako z vlastenectví komunistickýho, ale abychom si vydělali nějaký prachy,“ a potom mohli jet na pramičkách po Nežárce, Lužnici nebo Vltavě.

Takových ilegálních oddílů vzniklo po republice samozřejmě víc.

„... dost silná byla v tomhletom Vysočina a taky táborský skauti. Ještě bych měl říct, jakej je rozdíl mezi tímhletím ilegálním skautingem a takovou Chartou. Chartisti, ty si dělali vědomě publicitu vůči komunistům, aby se o nich vědělo, jako že jsou trpitelé a že jsou pronásledovaný, tak si hráli na četníky a zloděje s těma komunistama, kdežto my jsme se snažili být v tý ilegalitě, abychom mohli dělat ten svůj program a program s mládeží. Abychom nebyli rušený.“

Studia za komunismu

Bratr Balek vystudoval fakultu stavební v oboru vodní hospodářství. Získal postupně několik titulů, nejvyšší DrSc. ve specializaci tropická hydrologie a hydrologie rozvojových oblastí. I když jeho otec vlastnil lahůdkářství, s nástupem na vysokou školu naštěstí neměl pamětník mnoho problémů, protože inženýrů bylo tenkrát málo.

„Když jsem měl začít dělat ty přijímací zkoušky, přišel dělnickej kádr z lidosprávy do bytu sepsat, tak jako co o mně a co o rodině ví. Otci v tu dobu krám předtím znárodnili. On do poslední chvíle ten kšeft držel a ten dělnickej kádr tak mu říkal: ,Pane Balek, vy jste se zapojil do socialistickýho sektoru až pozdě, víte.‘ A otec mu řekl: ,Víte, já jsem myslel, že se to po...‘ Tady tomu chlapovi! No, ale on naštěstí byl tak soudnej, aby věděl, že jsme neškodný režimu, když to takhle táta řekne.“

Na škole samozřejmě musel studovat marxistickou ekonomii a dávat si pozor na jazyk, ale potíže žádné neměl. Akorát peněz bylo málo, tak si přivydělával, kde se dalo – u dlaždičů, zedníků, v hutích nebo odkorňoval stromy od kůrovce. Když chyběly peníze, tak vykládal na Žižkově vagony. Tehdy se za jeden vagon platily čtyři stovky a měsíční pobyt na táboře se dal pořídit už za dvě stě.

Pak se pamětník stal na fakultě pomocným vědeckým pracovníkem u pana docenta Patočky (bratra známého chartisty) a dokonce za něj zaskakoval na přednáškách.

„Patočka se stal v roce 1954 děkanem a neměl čas vyučovat, a tak mi řekl: ,Budeš muset vzít pár cvičení a přednášek,‘ a abych nepřišel zkrátka, tak mě jmenovali asistentem na poloviční úvazek. Já jsem byl teprve ve třetím járu a přednášel jsem teda ve svým vlastním ročníku! Jo, ve třídě jsem říkal spolužákům: ,Hoši, já jsem nějakej Balek a budu vás mít na užitou hydrauliku.‘ Takže to už zas bylo něco jinýho, normální poloviční asistentskej plat a ještě jsem při tom dělal komparsistu u filmu, takhle si člověk přivydělával. Taky jsem stačil jezdit závodně vodní slalom.“

Když pak došlo na umístěnky pro budoucí povolání, vzal si Jarda Balek tu, kde byl nejmenší nástupní plat, protože jako závodního vodáka ho zajímalo měření vodních stavů a průtoků, a ne betonování přehrad. Nakonec se mu to vyplatilo, protože zrovna o tuhle specializaci byl v cizině zájem.

Druhá obnova Junáka

S rokem 1968 přišlo uvolnění režimu a s tím i myšlenky na znovuzaložení skautingu. Středisko v Kobylisích svou činnost obnovilo začátkem dubna, pár dnů po oficiálním vyhlášení českého Junáka. Bratr Balek už byl tou dobou zaměstnán odbornou prací, ale přece se snažil s akcemi pomáhat. Eda Pachman spolupracoval s tehdejším náčelníkem Junáka – Rudolfem Plajnerem. Přes všechno nadšení byly ve vedení spory, někteří se vyloženě tlačili na nějakou funkci, jiní, co by si to naopak zasloužili, zůstali stranou.

„Některý ty oldskauti, který byli oldskautama už předtím, měli odsezeno 10 let za protistátní činnost, protože prej schvalovali vyvražďování africkejch kmenů anglickejma vojskama, ve kterejch dělal vysokého důstojníka zakladatel světového skautingu Baden-Powell. Bratr Jandus, z Vysočiny, dostal rok navíc – 11 – protože řekl soudci: ,Já nevím, jestli jste si všiml data mýho narození, já jsem se narodil 15 let po tom, co Baden-Powell umřel.‘ Tak to dostal rok navíc za urážku soudu. Na to nebyl argument, že jo. A ten Jandus vyprávěl takový praktický zkušenosti z vězení, jak se schovávaly vajgly a jak se posílaly motáky... Ten to měl natvrdo opravdu odsezený.“

V rámci obnovy probíhaly různé schůzky na ústředí nebo v pronajatých sálech. Bratr Balek vzpomíná na jedno brněnské setkání s oldskauty z Rakouska.

„Tehdy za náma přijeli rakouský oldskauti a to byl takovej rozdíl. Některý ty naši praoldskauti přišli perfektně oblečený ve skautským kroji. (...) Ty rakouský oldskauti přijeli v nóbl sáčkách se zlatejma knoflíkama, holky elegantně oblečený v koktejlovejch šatičkách. To bylo v Brně, tahleta schůzka, a teď jsme viděli, jakej je rozdíl v tý náplni, protože naši oldskauti mysleli, že hned nastoupíme a budeme zase dělat morseovku a s vlajkama signály a takový. A ty rakouský oldskauti říkali: ,Víte, my se držíme od těch mladejch stranou, je tady trochu generační problém, oni maj svoje zájmy a my pořádáme třeba maškarní plesy, bály, majáles, výlety nebo někdy si jdem sednout do restaurace.‘ Takže pro ně to bylo úplně jiný.“

V roce 1970 byl skauting opět zakázán a kobyliské středisko přešlo pod Turistický oddíl mládeže TOM.

„Já si pamatuju, že jsem vždycky v oddíle říkal – sice ve srandě – ,Nemáte pocit, že jsme z tý ilegality vystoupili příliš brzo?‘ A ono na tom pravdy něco bylo.“

Zahraniční cesty

Bratr Balek do roku 1961 nesměl nikam vyjet, protože byl z buržoazní rodiny, ale pak se naskytla příležitost práce v Albánii. Potřebovali tam experta na hydrologii a Balek byl po ruce. Navíc z Albánie se nikam neutíkalo, tak tam mohl vyjet i přes nedobrý kádrový posudek. Pak se vypravil do Indonésie a pak díky uvolnění před rokem ’68 mohl odjet i s manželkou do Kanady.

V roce 1986 odjel pracovat do Alžírska.

„Já jsem tehdy dělal na Sahaře na vádí, to jsou vyschlý toky, který tečou jednou za pár let, a my jsme na nich stavěli přehrady, aby z té trochy vody mohli zavlažovat. A najednou se ozval hlas v telefonu z ambasády: ,Soudruhu Balku, máte se hlásit v Praze na ministerstvu zahraničí, ale my vám odtud nemůžeme pomoci.‘

Z Alžíru, abyste odjeli, tak jste museli mít výjezdní doložku. A tam o ni museli žádat i cizinci, když chtěli vypadnout z Alžíru. Takže já jsem tam dělal takový úhybný manévry, protože jsem tam nechtěl nechat auto. Někdy jsem se dostal do smyčky, že jsem potřeboval jedno potvrzení proti druhýmu. No, prostě jsem se přemístil do města Alžír, do přístavu, což bylo asi 400 km a tam jsem byl schovanej několik dní v jugoslávským táboře u stavařů.

V Alžírsku byly tvrdý podmínky. Tam jsem třeba pět měsíců nedostal plat, tak na Novej rok jsem sbíral v lesích nad tou Konstantinou, kde jsem byl, bedly jedlý, který tam naštěstí rostly hodně. A živil jsem se těma bedlama nebo levnými pomeranči a datlema.

No a tam teda jednoho dne jsem se čtyři hodiny naloďoval na francouzskou loď a to jsem šel od kontroly ke kontrole a každej úředník chtěl nějaký dokument. A přijel jsem do Prahy, za dva dny autem, a šel jsem se ohlásit. A tam byl kádrovák na ministerstvu zahraničí a říká: ,Soudruh Balek, máte nastoupit v OSN na vysokú funkciu a my vás musíme urobit radou velvyslancem, keby ste mi vyplnil tieto dotazniky...‘ A tam navrchu byl dotazník pro členy KSČ. A já říkám:

,Ale pane Marévka, z tohohle nebude nic, já jsem bezpartajní.‘

,Na tuto funkciu jste bezpartajní?‘ A to byl rok ’87. A tak říká:

,No, teraz už je to jedno, aj tak mi to vyplňte.‘ No, tak já i když jsem nevěděl jak, tak jsem se stal velvyslancem a ten hlavní důvod byl, že jsem si měl nechávat z platu v OSN jenom ten nejzákladnější velvyslaneckej plat a takový ty různý příplatky na automobil, bydlení a to, to jsem měl odevzdávat svýmu zaměstnavateli.“

Pan Balek to vymyslel jinak, stal se v Praze živnostníkem v oboru ekologie a zaměstnával sám sebe jako velvyslance v Keni. Být velvyslancem znamená hodně cestovat, ale zároveň být stále kontrolován. Jako skaut Balek pomáhal s předáváním skautských zpráv a dokumentů do zahraničí, ale musel si dávat velký pozor. Čas od času byl vyslýchán na ministerstvu vnitra kapitánem Volkem, který se vždy vyptával na setkání s imigranty nebo kdo se snažil získat státní tajemství. Kontakty v OSN s KGB nebo CIA nebyly výjimkou. Pan Balek o tom posléze napsal knihu Agentem ve vlastních službách, která vyšla i v angličtině.

Konec komunistického režimu 1989

Sametová revoluce zastihla pana Balka stále jako velvyslance v Africe.

„Já nevěděl, že se něco děje, protože jsem byl zrovna na misi odříznutej na Čadským jezeru v Kamerunu. A tam žádný zprávy, žádný rádio, nic. A teď to skončilo, já jsem vlezl do letadla, do Paříže, protože jsem odtamtaď zase letěl jinam na Riviéru. Každej druhej den jsem byl na jiný schůzi v tom OSN a takhle jsem jezdil kolem světa. Na obrazovce v tom letadle jsem viděl záběry, z toho náměstí u Sparty, jak tam lidi cinkaj klíčema, prapory, a já myslel, že se koukám na nějakej blbej film, já netušil, že to jsou televizní zprávy z minulýho dne. No a přijel jsem do Paříže, tam už byly noviny s titulky o revoluci, že jo. Přiletěl jsem na schůzi, to bylo v Cannes, tam mně ty ostatní účastníci gratulovali, jako bych tu revoluci organizoval. Já to ale věděl až poslední. Pro mě tehdy bylo nejdůležitější zachránit Čadské jezero v Africe...“

S pádem komunismu přichází třetí obnova Junáka, ale hladce to neprobíhá. Různí lidé mají různé názory, kam by to všechno mělo směřovat, a někteří se zajímají hlavně o svůj prospěch.

„Eda Pachman byl navrhovanej na náčelníka celýho Junáka. Jenže tam tehdy vypukly žabomyší války. Toho Edu nikdy nenapadlo, že za tuhle funkci by si měl nechat platit. Ale tam už v tom některý viděli zdroj příjmů a ten novej, co se nakonec prosadil, aby byl zvolenej, tak ten si nechal vyplácet dost slušnej plat. Naše starší generace z toho tak trochu vycouvala. Jana Pražáková taky, ta to brala tak trochu ideologicky. Nám se tyhlety změny nelíbily. Dokonce po roce 1989 vznikli noví skauti, takový, který se hlásili ke klasickýmu programu, klasickýmu odkazu, a teď se tam do toho cpali jiní, dneska se jim říká starý struktury, třeba bejvalý pionýrský vedoucí, a ty chtěli uchvátit restituovanej skautskej majetek .“

A co bratr Balek vzkazuje dnešním skautům?

„Aby se nenechali znechutit tou ubohou politickou scénou, která tady existuje, a aby se snažili udělat svět kolem nich lepší, než je teď. Jak? Na to není návod, to si každej musí srovnat, jak uzná za vhodný. Nic lepšího se nedá doporučit.“

Zpracovala: Jitka Pressová

Revize: Jaroslav Balek

Praha, srpen 2013