„No a pak poslední tábor, to bylo s tím Edou Pachmanem u Frejštejna nad Dyjí. To byl takzvanej tábor divokejch krav. To pojmenoval Medúza. Já jsem měl vlastní stan, to mi koupili rodiče, ještě než jsem byl ve skautu, takový áčko, v poledne byl polední klid a měli jsme s tím mým kamarádem, tak jsme měli takhle na štorc ty palandy postavený v tom stanu, no a já si tak klimbám, a najednou slyším takový rupnutí a koukám a nade mnou skrz to stanový plátno toho áčka v tý svislý stěně, tak byla kravská hlava i s rohama. Prostě ta kráva byla zvědavá, viděla zelený, tak mně ten stan nabořila. A pojmenoval to Medúza, ten měl to právo, protože mi to sešil.“
„Heydricha zabili v tý zatáčce nad náma a tam mu nějaká ta holka půjčila tomu jednomu nebo mu dala kolo, že jo, tam se to odehrávalo okolo kola. A to kolo se našlo v ulici za rohem, za náma ve Slavatový. A my jsme byli Ludmilina. Já nevím, jak na to přišli, že to bylo zrovna tohle kolo, jestli se k tomu nikdo nehlásil. Prostě druhej den ráno jsme vytáhli rolety a koukáme, tam z vikýřů z toho protějšího domu s kulometama Němci v uniformách, a teď šacovali ty byty tady, to jsme nevěděli, co bude dál. K nám vlezli a oni hledali holku, jo, to věděli, že mu to půjčila holka, tak mě rodiče museli vodkrejvat, jestli jsem holka nebo nejsem holka. Potom tam jsme měli takovej pokojík, ty Němci teda odešli, nic nenašli, už jsme si říkali, to je dobrý, a tam jsme měli takovej pokojík, i sklad to byl, a tam koukáme, tam jsou nohy, tam se jeden ten esesák zašprajcoval pod tou postelí – on tam zůstal. Tak jsme ho tahali z pod tý postele, abysme ho dostali ven.“
„Já jsem zrovna měl službu na vaření a tehdy žádný že jo, měli jsme jako vykopanou jámu jako chladničku v zemi, tam to bylo chladnější a já měl dělat karbanátky. Vytáhl jsem to maso a koukám na to, a oni v tom pochodovali červi. Jako když to maso poponášej úplně. Ale tak já říkám, co, byla neděle, co jít koupit, obchody byly zavřený a my jsme žádný zásoby si dělat nemohli. Tak říkám tomu doktorovi: ,Pane doktore, dneska z toho oběda asi nebude nic.‘ A on říkal: ,Ukažte mi to, helejte, ty červi, to je bílkovina, to vůbec nevadí, to ukažte, já vám to trochu oberu.‘ A já na to radši nekoukal. Dneska to je móda jíst ty červy. Tak proto mu řikali Divokej Soukup, tomu doktorovi.“
„A přijel jsem do Prahy, za dva dny autem, a šel jsem se ohlásit. A tam byl kádrovák na ministerstvu zahraničí a říká: ,Soudruh Balek, máte nastoupit v OSN na vysokou funkciu a my vás musíme urobit radou velvyslancem, keby ste mi vyplnil teto dotazníky...‘ A tam navrchu byl dotazník pro členy KSČ. A já říkám: ,Ale pane Marévka, z tohohle nebude nic, já jsem bezpartajní.‘ A on říká ,Na tuto funkciu jste bezpartajní?‘ A to byl rok ’87. A tak říká: ,No, teraz už je to jedno, aj tak mi to vyplňte.‘“
„Eda čas od času (ten Pachman) potřeboval poslat nějaký materiály na to skautský ústředí ven a nějakejm jinejm činovníkům a to jako samozřejmě obyčejnou poštou nešlo, tak já jsem dělal takovýho... Já jsem tehdy měl diplomatickej pas jako velvyslanec, tak jsem jezdil sem a tam (...) jsem mu vozil tady ty svitky různý, mikrofilmy, a posílal jsem to. Já měl adresu, kam to pošlu, ale zpáteční jsem tam uvést nemohl, protože člověk nikdy nevěděl. Čas od času mě zavolali na vnitro, tam měl každej z těch lidí, co jezdili, svýho. Já měl kapitána svýho, nějakej Volek. A ten se mě vždycky ptal, jestli jsem se stýkal s imigrantama, jestli na mně někdo mámil státní tajemství, a když jsem nevědomky někoho zatloukl, tak se mě zeptal: ,A toho jste tam neviděl?‘ Bylo vidět, že jsem přece jen sledovanej, že jo.“
Bratr Jaroslav Balek se narodil 26. 4. 1933 v Praze. Prožil druhou světovou válku s rodiči v Libni a po osvobození vstoupil do skautského oddílu v Kobylisích na Praze 8. Zúčastnil se pár táborů a i po zákazu skautingu za komunismu dále s oddílem pokračoval v činnosti. Vystudoval na ČVUT Fakultu stavební, obor Vodní hospodářství. Jako specialista v oboru tropická hydrologie a hydrologie rozvojových oblastí pracoval střídavě v různých zemích (Albánie, Indonésie, Zambie, Kanada, Moskva, Alžírsko) a v roce 1987 se stal velvyslancem v Keni. Sepsal několik odborných publikací, na 200 článků a humorně podané životní zkušenosti a příběhy v knize Agentem ve vlastních službách. Nyní žije v Táboře, stále je aktivním oldskautem ve 24. skautském středisku Sever.
