„U nás ani v nejbližším okolí nebyly ty tajné skautské oddíly, které byly pod Pionýrem a v roce 1990 radostně přešly do Junáka. Pro moje vnímání skautingu byl tohle cizí svět. Naopak tu byla zkušenost sporu s Pionýrem jako s někým, kdo nám ublížil, proti komu jsme se vyhraňovali. Pamatuji si z prvních týdnů schůzek, že na nástěnce jsme měli rozdíl mezi skautským a pionýrským zákonem: skaut ‚je‘ a pionýr ‚má být‘. To tam bylo napsáno. Vidím to jak dnes. Součástí naší identity, toho, v čem jsem vyrůstal, byl odpor proti Pionýru, skauting je pro mě něco úplně jiného než Pionýr.”
„Skauting je unikátní v tom, že dělá jakýsi mix věcí. Není to jen ta příroda, není to jen ta rukodělná práce, ani jen řeči, ale vše dohromady, zabalené do lákavého obalu táborové romantiky, západů, východů slunce, hezkých staveb, táborového ohně a hry. V tom je skauting unikátní, a i když se řada jiných volnočasových aktivit a dnes i škol snažila vyzobat prvky jeho metody, nikdo to nepřevzal celý, protože to už by byl ten Skaut. Učení hrou je dnes běžné, ale dříve to běžné nebylo. Ale skauting není jen hra, je to i dnes, možná víc než kdy předtím, i práce. Skautský tábor je jedno z mála prostředí, kde dítě z města dostane do ruky sekyrku a pilku a má jít skácet strom, nařezat dříví na topení, jedno z mála prostředí, když to vezmu do absurdna, kde děti umývají nádobí. Před dvaceti lety staří skauti naříkali, jak je možné, že mladí neumí zatopit v kamnech, dnes děti učíme na táboře umývat nádobí. Drží v ruce dřátěnku a ptají se, co to je? Do té doby ji neviděly. Nevědí, co s ní.”
„Hodně to se mnou řešili učitelé, hodně mi to připomínali už od druhé třetí třídy, že chodím do náboženství a ministruju. Když člověk ministruje na vesnici, vypadá to trochu jinak než ve městě, kde o tom v zásadě nemusí nikdo moc vědět. Ale když ministrujete na vesnici, která má hřbitov hned vedle školy, a dvacetkrát, někdy třicetkrát za rok jde pohřební průvod s ministrantem s křížkem v čele kolem té školy a v průvodu jde dechová hudba, kde hraje tehdejší řiditel, velký komunista, a dva až tři další učitelé... Byla tam bezprostřední vazba. Až směšné podoby to mělo: v páté třídě mě spolužáci navrhli, že bych měl být členem skupinové rady Pionýra. A tehdejší předsedkyně skupinové rady, která byla uvolněná, pracovala jen pro Pionýra, to vetovala, že není možné, aby ministrant byl členem skupinové rady. Tehdy mi to fakt vadilo, bral jsem to jako újmu, ale tatínek mi vysvětlil, že je to spíš dobře a že na to mám být hrdý.”
Politolog, historik a skaut Stanislav Balík se narodil 20. února 1978 v Bludově. V dětství v době normalizace ministroval v kostele a chodil na hodiny náboženství. Na začátku roku 1990 vstoupil do skautského oddílu a činným skautem je až do současnosti. V roce 1994, jako teprve šestnáctiletý, převzal vedení skautského oddílu v Bludově a později se stal i vedoucím střediska. Vystudoval gymnázium v Šumperku, politologii na Fakultě sociálních studií a historii na Fakultě sociálních věd Masarykovy univerzity v Brně. V letech 2002–2004 byl na katedře politologie asistentem, v roce 2005 se stal odborným asistentem. Po získání docentury v roce 2008 se stal vedoucím katedry. V této funkci setrval až do nástupu do funkce děkana Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v září roku 2019. Působí jako zastupitel na Obecním úřadu v Bludově, kandidoval jako nezávislý na kandidátce ODS. Od roku 2000 je vůdcem Jesenické lesní školy a jejích lesních kurzů pro vedoucí skautských oddílů.
