The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aviva Bar-On roz. Winklerová (* 1932)

• 2. září 1932 narozena v židovské rodině v Miroslavi

• 1938 po záboru Sudet útěk rodiny z Miroslavi

• přes tři roky žili jako uprchlíci v Brně u příbuzných

• v lednu 1942 s rodinou transportováni do ghetta Terezín

• v Terezíně žila spolu s matkou, nikoli v „heimu“

• v únoru 1945 transport celé rodiny do Švýcarska

• v červenci 1945 návrat do Československa

• v květnu 1949 odjezd s bratrem Felixem do Izraele

• v Izraeli vystudovala zdravotní školu, provdala se a vychovala děti

• žije v Kiryat Ono na předměstí telavivské aglomerace

The English version of the text follows the Czech version

Bedřiška Winklerová, v Izraeli známá pod jménem Aviva Bar-On, se narodila 2. září 1932 v jihomoravském městečku Miroslav. Její rodina tam vlastnila pilu, otec byl vzděláním stavař, což mu později v Terezíně zachránilo život. Otcova rodina žila v Miroslavi po několik generací, její prastrýc věnoval místní synagoze překrásně vyšívanou synagogální oponu, která dnes patří mezi skvosty sbírek Židovského muzea v Praze.

Z Brna do Terezína

V roce 1938 začala Bedřiška chodit do školy. Po čtrnácti dnech ji však musela opustit, protože celá rodina z Miroslavi, která se po mnichovské dohodě stala součástí Říše, odešla. Stali se uprchlíky bez jakéhokoli majetku a bydliště. První tři měsíce po útěku strávila Bedřiška spolu se starším bratrem Felixem u příbuzných ve Valašských Kloboukách. Na toto období vzpomíná nerada, stýskalo se jí po rodičích a odloučením trpěla.

Také následující tři roky prožívala Bedřiška spolu s bratrem Felixem a rodiči těžké období. Jako běženci se tísnili v malém bytě v Brně společně s rodinou jejího strýce, který se jich ujal. Otec i bratr Felix nastoupili na nucené práce, pracovali na dráze. Začátkem roku 1942 dostala celá rodina povolání k transportu do Terezína. Se zavazadly nepřekračujícími povolenou váhu se dostavili 28. ledna na shromaždiště ve škole v Merhautově ulici v Brně, odkud pokračovali vlakem do ghetta Terezín. Aviva vzpomíná na cestu: „Zima, leden, šest hodin ráno, mně bylo devět roků. Směli jsme si vzít jen kufr, nevím, kolik vážil, já jsem měla na zádech malý ruksak a byla mi zima. Nesměli jsme jet tramvají, i když cesta byla dlouhá. Pamatuji si, že jsem se cítila dost nešťastně a měla jsem ruku v tatínkově kapse, abych se ohřála.“

Po příjezdu do Terezína se rodina musela rozdělit. Otec našel ubytování na mužských blocích v Hamburských kasárnách, starší bratr Felix v dětském domově, takzvaném Heimu. Bedřiška sice mohla zůstat s matkou, ale ta musela chodit každý den do práce, takže devítiletá dívenka trávila dny sama. „Jelikož jsem ročník 1932, tak jsem nebyla přijatá do Heimu. Velice jsem všem v Heimu záviděla, protože jsem zůstala úplně sama, nikdo se o mne nestaral. Maminka pracovala dvanáct až čtrnáct hodin ve slídárně, tatínek byl ve stavebním oddělení, stavěl různé domy, dokonce i mimo ghetto. Hodně jsem četla, měla jsem svoje kamarádky, ale nikdo se o mě nestaral. Vzpomínky na Terezín jsou pro mě velice bolestné, protože žádná z mých kamarádek se nevrátila.“

Nevím, zdali mne ještě někdy uvidíš

V Bedřiščině památníčku z Terezína čteme vzkaz od její kamarádky Evy Abelesové, který napsala den před svým transportem do Osvětimi: „Béďo, odjíždím a nevím, zdali mne ještě někdy uvidíš. Vzpomeň si na mne.“ Podle údajů Terezínské pamětní knihy Eva Abelesová, narozená 10. července 1930, odjela z Terezína 4. října 1944 do Osvětimi, neprošla selekcí a zahynula. Z Bedřiščina ročníku 1932 se totiž zachránilo méně dětí než ze starších ročníků – jednak to bylo tím, že kvůli nízkému věku nebyly vybrány na práci, a také proto, že nenašly místo v domovech mládeže, kde by se jim dostalo jisté ochrany.

Otec, který byl vzděláním stavař, patřil mezi terezínské prominenty, osoby chráněné před transporty a tato ochrana se vztahovala i na členy rodiny. Občas se mu podařilo ženu a děti navštívit a přinést jídlo, které ukradl v kuchyni. Přesto bylo jídla málo. V souvislosti s jídlem vzpomíná Aviva na ilustrativní příhodu: „Dostávali jsme velice málo jídla, pamatuju si, že jsem měla hlad. S kamarádkou jsme si vyprávěly, že například já jí dám chleba se sýrem a ona mi dá chleba s máslem. Měla jsem pak pocit, že ten chleba jím. Jednou mi přenechala maminka svůj lístek na oběd. Přišla jsem k ní a hlásila: ‚Mami, já jsem byla dnes moc hodná, já jsem dneska snědla tvoji porci.‘ Před Terezínem jsem naopak byla velmi problémové dítě, pokud šlo o jídlo.“

Tatínkovi se také podařilo zařídit pro rodinu malý kumbálek, místnost v podkroví, kde žila rodina Winklerova pospolu. Mít takové samostatné bydlení se v Terezíně rovnalo malému zázraku. Jako další malé záblesky štěstí v Terezíně zmiňuje paní Aviva i zpěv ve sboru, čtení a návštěvy terezínské knihovny: „Nebyla židovská rodina, která by do ghetta nepřinesla nějakou knihu. I když si směli vzít jen malou část svého majetku, tak skoro každý přines s sebou knihu. Z knih potom vytvořili knihovnu, nevím, přesně jak, ale do té knihovny jsem chodila. Četla jsem, do školy jsem nechodila, ale stále jsem si četla. To mi pak pomohlo, když jsem se po válce dostala znovu do školy.“

Transport do Švýcarska

Na sklonku války se začalo v Terezíně mluvit o tom, že část vězňů z ghetta bude vyměněna za německé zajatce. Vedení vybíralo jen celé rodiny, tedy ty, jejichž žádný člen neodjel do vyhlazovacích táborů na východě a které ještě vypadaly relativně zdravě. Rodinu Winklerovu si předvolal německý velitel tábora Rahm, jemuž ale otec řekl, že nepojede, protože se bál, že vlak bude vypraven do Osvětimi. Veliteli zřejmě imponovalo, že otec byl stavebník, a ne intelektuál jako mnoho ostatních, a proto přesto rozhodl, že rodina do Švýcarska pojede. Do transportu se hlásilo více lidí, než mohlo být vybráno. Nakonec 5. února 1945 vyjelo 1200 vězňů původem z Holandska, Německa, Rakouska a českých zemí, přičemž lidí z českých zemí byla jen malá část. Transport mířil přes Německo ke švýcarským hranicím. Dva transporty vězňů z Terezína do Švýcarska byly později prezentovány jako výměna německých vojáků za vězně z ghett, ale ve skutečnosti to bylo o něco složitější. Z únorového transportu Ew byly skutečně vylučovány osoby s akademickým vzděláním.[1] 

Hledání rodiny

Do švýcarského Kreuzlingenu vlak dorazil 7. února 1945. Po příjezdu rodinu umístili do karantény ve městě Sankt Gallen a po několika dnech je přesunuli do opuštěné továrny v Adliswillu u Curychu. Byli svobodní, ale podmínky v karanténě se příliš nelišily od těch v Terezíně. Teprve později se situace transportovaných zlepšila a dostali ubytování v hotelích u Ženevského jezera nedaleko Montreux. Až dva měsíce po skončení války, v červenci 1945, se rodině podařilo zajistit si odvoz zpět do Československa. Tehdy už Winklerovi tušili, že nikdo z příbuzných poslaných na východ se už nevrátí.

„Bydleli jsme v nádherném hotelu a v nádherném okolí a podnikali jsme tam krásné výlety. Byla ještě válka a ničem jsme nic nevěděli. V květnu, když skončila válka, začaly přicházet ty hrozné zprávy o rodinách a těch, kteří zahynuli. Stále jsme nic nevěděli. Já si pamatuji, že rodiče pořád hledali své rodiny - maminka bratra a příbuzenstvo, tatínek svoje sestry, bratrance a sestřenice. Tenkrát jsme ještě nevěděli přesně, co se stalo, měli jsme jenom kusé zprávy. To si pamatuji, to bylo hrozné. Já jsem se o to snad tolik nezajímala, protože jsem byla dítě, ale pamatuji to ovzduší, hrůzu a to napětí, bezmocnost. To bylo něco velice těžkého,“ vzpomíná na konec války a nelehký začátek mírové doby paní Aviva.  

Poválečná bulimie

Po návratu do Československa rodiče sháněli nějaké ubytování, protože jejich původní nový dům v Miroslavi byl zabaven a jeho vrácení provázely problémy. Bedřiška strávila několik týdnů v sanatoriu na zámku Kamenice, který patřil mezi čtyři zámky spravované lidmi okolo Přemysla Pittera a Olgy Fierzové.

 „Dojeli jsme do Prahy a rodiče pokračovali přímo do Miroslavi. Tam se nás ujala nějaká organizace. Bylo tam několik dětí a poslali nás do ozdravovny. Nedaleko Prahy byly dva krásné zámky v nádherné krajině, Štiřín a Kamenice. Dívky bydlely v Kamenici a chlapci ve Štiříně. Tam jsme dostávali velice výživnou stravu. Já jsem měla bulimii. Nevím, jak k tomu došlo, ale snědla jsem všechno, co jsem měla na talíři. Pak jsem zůstala ještě v jídelně, šla od talíře k talíři a všechno jsem snědla. Vůbec to nechápu, jen vím, že jsem pořád chtěla jíst.“

Odchod do Izraele

Zhruba dva roky chodila Bedřiška do školy v Miroslavi, poté pokračovala na střední škole v Brně. V květnu 1949, když jí bylo sedmnáct let, odjela spolu s bratrem do Izraele. Tehdy šlo o jednu z posledních možností, kdy legální vystěhování bylo ještě možné. Dva roky žila v kibucu Kabri na severu Izraele, poté navštěvovala zdravotní školu v Haifě, kterou absolvovala jako diplomovaná zdravotní sestra. V Izraeli poznala svého muže Ašera Brauna (Bar-Ona) původem z Maďarska, se kterým vychovali tři syny. Bedřiška Winklerová si v Izraeli hebraizovala své jméno a stala se z ní Aviva Bar-On.

Původně měli rodiče obě své děti do Izraele zakrátko následovat.  V padesátých letech to však nebylo možné a v letech šedesátých se už nechtělo otci stěhovat. Matka se přestěhovala do Izraele až v roce 1976, po manželově smrti. I proto, že s maminkou v cizině stále mluvila česky, uchovala si paní Aviva krásnou mateřštinu, i když odešla z Československa v raném věku. Její rodina se rozrostla na jedenáct vnuků, se svými dvěma syny udržuje úzké vztahy. Protože za války nemohla studovat, sen o dalším studiu si splnila až ve středním věku, kdy na univerzitě Bar Ilan vystudovala sociologii a získala magisterský titul. Paní Aviva Bar-On žije v Kiryat Ono na předměstí telavivské aglomerace.

Za své největší životní štěstí považuje rodinu a to, že se jí podařilo vyrovnat s traumaty, která prožila v dětství a v mládí. Holocaust pro ni dodnes představuje nesdělitelný a nepochopitelný fenomén. Tak jako mnozí jiní v Izraeli, dlouho zasuté vzpomínky a nehojená traumata znovu prožívala během procesu s Adolfem Eichmannem v roce 1961: „Kdo to neprožil, nemůže pochopit, proto každý, kdo byl v Terezíně nebo nějakém táboře, je mi blízký. Ačkoli to není můj příbuzný, je mi blízký,“ uzavírá své vyprávění paní Aviva Bar-On.

[1] K transportu do Švýcarska viz především http://www2.holocaust.cz/cz2/history/events/ew s dalšími odkazy na odbornou literaturu.

 

The English version was translated by pupils from the private primary school UNIVERZUM, Prague 9:

Bedřiška Winklerová, known in Israel as Aviva Bar-On, was born on 2 September 1932 in the South Moravian town of Miroslav. Her family owned a sawmill there, and her father was a builder by training, which later saved his life in Terezín. Her father’s family lived in Miroslav for several generations, and her great-uncle donated a beautifully embroidered curtain to the local synagogue, which is now one of the jewels of the Jewish Museum’s collection.

 

From Brno to Terezin

In 1938, Bedřiška started going to school. After merely a fortnight, however, she had to leave because the whole family left Miroslav, which became part of the Reich after the Munich Agreement. They became refugees without any possessions or residence. Bedřiška and her older brother Felix spent the first three months after their escape with relatives in Valašské Klobouky. She does not like to remember this period, she missed her parents and suffered from the separation.

For the next three years Bedřiška, together with her brother Felix and her parents, experienced a difficult period. As refugees, they crowded into a small apartment in Brno together with the family of her uncle, who took them in. Her father and Felix were forced to work on the railroad. At the beginning of 1942, the whole family was called to be transported to Terezín. With luggage not exceeding the permitted weight, they arrived on 28 January at the assembly point at the school in Merhautova Street in Brno, from where they continued by train to the Terezín ghetto. Aviva recalls the journey: ‘Winter, January, six o’clock in the morning, I was nine years old. We were only allowed to take a suitcase, I don’t know how much it weighed, I had a small rucksack on my back and I was cold. We weren’t allowed to take the tram, even though the journey was long. I remember feeling quite unhappy and I had my hand in my father’s pocket to keep warm.”

After arriving in Terezín, the family had to be separated. Her father found accommodation in the men’s blocks in the Hamburg barracks, her older brother Felix in the children’s home, the so-called Heim. Bedřiška could stay with her mother, but she had to go to work every day, so the nine-year-old girl spent her days alone. “Since I was born in 1932, I was not accepted into Heim. I was very envious of everyone in Heim because I was left all alone, with no one took care of me. My mother worked twelve to fourteen hours in the guardhouse, my father was in the construction department, building various houses, even outside the ghetto. I read a lot, I had my friends, but nobody took care of me. The memories of Terezín are very painful for me because none of my friends came back.”

 

I don’t know if you’ll ever see me again

In Bedřiška’s memorial from Terezín we read a note from her friend Eva Abelesová, which she wrote the day before her transport to Auschwitz: “Béďa, I am leaving and I don’t know if you will ever see me again. Remember me.” According to the Terezín Memorial Book, Eva Abelesová, born on July 10, 1930, left Terezín for Auschwitz on October 4, 1944, failed the selection process and perished. In fact, fewer children from Bedřiška’s class of 1932 were saved than from the older classes - partly because they were not selected for work due to their young age, and also because they did not find a place in the youth homes where they would have received some protection.

Her father, who was a builder by training, was one of Terezín’s notables, a person protected from the transports, and this protection also applied to family members. Occasionally, he managed to visit his wife and children and bring them food that he had stolen from the kitchen. Yet food was scarce. In relation to food, Aviva recalls an illustrative episode: ‘We received very little food, I remember being hungry. My friend and I used to tell each other that, for example, I would give her bread with cheese and she would give me bread with butter. Then I had the feeling that I was eating the bread. One day, my mother left me her lunch ticket. Before Terezín, on the other hand, I was a very picky child when it came to food.”

Her father also managed to arrange a small closet for the family, a room in the attic where the Winkler family lived together. To have such a separate dwelling was tantamount to a small miracle in Terezín. Mrs. Aviva mentions singing in the choir, reading and visiting the Terezin library as other small glimpses of happiness in Terezin: “There was not a Jewish family that did not bring a book to the ghetto. Even though they were only allowed to take a small part of their possessions, almost everyone brought a book with them. Then they made a library out of the books, I don’t know exactly how, but I went to that library. I read, I didn’t go to school, but I still read. Then that helped me when I got back to school after the war.”

 

Searching for family

The train arrived in Kreuzlingen, Switzerland, on February 7, 1945. Upon arrival, the family was placed in quarantine in Sankt Gallen and after a few days they were moved to an abandoned factory in Adliswill near Zurich. They were free, but the conditions in the quarantine were not very different from those in Terezín. Only later did the situation of the transportees improve and they were given accommodation in hotels on Lake Geneva near Montreux. It was not until two months after the end of the war, in July 1945, that the family was able to secure transport back to Czechoslovakia. By then, the Winklers already knew that none of their relatives sent to the East would return.

“We stayed in a beautiful hotel and in beautiful surroundings and took wonderful trips there. It was still wartime and we didn’t know anything. In May, when the war ended, the terrible news started coming in about the families and those who had died. We still didn’t know anything. I remember that my parents were still looking for their families - my mother for her brother and relatives, my father for his sisters and cousins. Now we didn’t know exactly what had happened, we only had sketchy news. I remember that, it was terrible. I perhaps didn’t care that much because I was a child, but I remember the atmosphere, the terror, the tension, the helplessness. It was something very difficult,” recalls Aviva of the end of the war and the uneasy beginning of peacetime.

 

Post-war bulimia

After returning to Czechoslovakia, my parents were looking for some accommodation, as their original new house in Miroslav had been foreclosed and its return was accompanied by problems. Bedřiška spent several weeks in a sanatorium at Kamenice Castle, which was one of four castles managed by the people around Přemysl Pitter and Olga Fierzová.

“We arrived in Prague and my parents continued directly to Miroslav. There an organisation took us in. There were several children there and they sent us to a convalescent home. Near Prague there were two beautiful castles in beautiful countryside, Štiřín and Kamenice. The girls lived in Kamenice and the boys in Štiřín. There we were given very nutritious food. I had bulimia. I don’t know how it happened, but I ate everything on my plate. Then I stayed in the dining room, went from plate to plate and ate everything. I don’t understand it at all, I just know that I still wanted to eat.”

 

Going to Israel

For about two years Bedřiška went to school in Miroslav, then continued at the secondary school in Brno. In May 1949, when she was seventeen, she left for Israel with her brother. At that time, it was one of the last possibilities when legal emigration was still possible. She lived for two years on Kibbutz Kabri in northern Israel, then attended medical school in Haifa, from which she graduated as a registered nurse. In Israel she met her husband Asher Braun (Bar-Ona), originally from Hungary, with whom she raised three sons. Bedřiška Winkler Hebraised her name in Israel and became Aviva Bar-On.

Originally, her parents were to follow both their children to Israel shortly.  However, in the fifties this was not possible and in the sixties the father did not want to move anymore. The mother did not move to Israel until 1976, after her husband’s death. Even though she left Czechoslovakia at an early age, Mrs. Aviva retained her beautiful mother tongue because she still spoke Czech with her mother abroad. Her family has grown to eleven grandchildren, and she maintains close relationships with her two sons. Because she was unable to study during the war, she fulfilled her dream of further education in middle age, when she studied sociology and earned a master’s degree at Bar Ilan University. Mrs. Aviva Bar-On lives in Kiryat Ono, a suburb of the Tel Aviv conurbation.

She considers her family and the fact she managed to cope with all of her traumas she experienced to be her greatest happiness in life. To this day, the Holocaust remains an incommunicable and incomprehensible phenomenon for her. Like many others in Israel, she re-lived long-held memories and unhealed traumas during the 1961 trial of Adolf Eichmann: “Anyone who did not live through it cannot understand, so anyone who was in Terezín or any camp is close to me. Although he is not my relative, he is close to me,” concludes Aviva Bar-On.

On the transport to Switzerland, see especially http://www2.holocaust.cz/cz2/history/events/ew with further references to the literature.