„My jsme bydleli v nádherném hotelu a nádherném okolí a dělali jsme tam krásné výlety. Byla ještě válka a o ničem jsme nic nevěděli. Potom v květnu, když skončila válka a začaly přicházet ty hrozné zprávy o rodinách a těch, kteří zahynuli, to jsme nevěděli. Já si pamatuji, že rodiče pořád hledali, maminka hledala bratra a příbuzenstvo, tatínek svoje sestry, bratrance a sestřenice. Tenkrát jsme ještě nevěděli přesně, o co se jedná, jenom jsme dostali úryvky těch zpráv. To si pamatuji, to bylo hrozné. Já jsem se o to snad tolik nezajímala, protože jsem, jak řečeno, byla dítě, ale já si jen pamatuji to ovzduší, hrůzu a to napětí, bezmocnost. To bylo něco velice těžkého.“
„Jelikož jsem ročník 1932, tak jsem nebyla přijatá do toho „heimu“, jak se říkalo, domova mládeže. Velice jsem všem záviděla, já jsem byla úplně sama, nikdo se o mne nestaral. Maminka pracovala dvanáct až čtrnáct hodin ve slídě, tatínek byl ve stavebním oddělení, stavěl různé domy, dokonce mimo ghetto. Hodně jsem četla, měla jsem svoje kamarádky a nikdo se o mne nestaral. Vzpomínky na Terezín jsou pro mne velice bolestné, jak bylo řečeno, nikdo z mých kamarádek se nevrátil.“
„Dojeli jsme do Prahy a rodiče jeli přímo do Miroslavi. Tam se nás ujala nějaká organizace, já už nevím která. Bylo nás tam několik dětí a poslali nás do ozdravovny. Nedaleko Prahy byly dva krásné zámky Štiřín a Kamenice. Dívky byly v Kamenici a chlapci ve Štiříně. Krásné okolí a tam jsme dostali velice výživnou stravu. Já jsem měla bulimii. Nevím, jak k tomu došlo, snědla jsem všechno, co jsem měla na talíři. Zůstala jsem ještě v jídelně a šla jsem od talíře k talíři a všechno jsem snědla. (…) Vůbec to nechápu, jen vím, že jsem pořád chtěla jíst.“
„Hodně lidí zemřelo a bylo nemocných v Terezíně. Průjmu se říkalo terezínka a potom tam byl zánět mozku, taky hodně lidí zemřelo. Ale tomu průjmu se říkalo terezínka. Ta písnička je tak: ‚Když jsem ležel v Terezíně na té dětské marodce, přišel doktor na vizitu, prohlížel mě důkladně. Ťukal tu a ťukal tam, pak mi řekl, co já mám. Ty máš terezínku, terezínku, terezínku máš. Zlou nemoc uškrtíme, špuntíček tam strčíme, ty máš terezínku, terezínku, terezínku máš. Když jsem ležel v Terezíně na té dětské marodce, přišel doktor na vizitu, prohlížel mě důkladně. Ťukal sem a ťukal tam, pak mi řekl, co já mám. Ty máš ikterusek, ikterusek, iktrusek máš. Tobě dáme z protekce do zadnice injekce, ty máš ikterusek, ikterusek, ikterusek máš.‘ To byla žloutenka, to všichni dostali, to byla nakažlivá žloutenka, tak jeden se nakazil od druhého.“
„Museli jsme se hlásit v té škole na Merhautově ulici. Zima, leden, mně bylo devět roků. Směli jsme si vzít jen kufr, nevím, kolik kila tam bylo, já jsem měla malý ruksak na sobě, byla mi zima, šest hodin ráno. Nesměli jsme jet tramvají, cesta byla daleká. Pamatuji si, že jsem byla dost nešťastná a měla jsem ruku v kapse mého tatínka, abych se ohřála. Ve škole jsme byli asi dva tři dny a potom jsme 28. ledna 1942 dojeli do Bohušovic u Terezína a odtud jsme šli pěšky do Terezína.“
„Dostali jsme velice málo jídla, já si pamatuji, že jsem měla hlad. S kamarádkou jsme si vyprávěly, že například já jí dám chleba se sýrem a ona mi dá chleba s máslem. Měla jsem pocit, že ten chleba jím. Jednou mi dala maminka svůj lístek na oběd. Přijdu k mamince a říkám: ‚Mami, já jsem byla dnes moc hodná, já jsem dneska snědla tvojí porci.‘ Já jsem byla velmi problémové dítě s jídlem, před Terezínem.“
„Lidé, kteří měli jít do transportu, byli uzavřeni v kasárně, která byla vedle nádraží. Tam to bylo úplně uzavřené, nikdo tam nesměl jít. Jmenovalo se to šlojska. Moje kamarádky šly do té šlojsky a já jsem se tam nějak dostala. Já jsem byla velice malá, taková moc šikovná. Chtěla jsem se rozloučit s mými kamarádkami. Vzala jsem si s sebou památník, bohužel jsem zapomněla ho vzít s sebou teď. Oni… jedna mi píše: ‚Beďo, odjíždím. Nevím, jestli se ještě jednou uvidíme, vzpomeň si proto na mě. Psáno ve šlojsce. Eva Abelesová.‘ Tak tam mám hodně takových vzpomínek na mé kamarádky.“
„V Terezíně mi zemřeli babička i dědeček. (…) Jedna z makabrálních vzpomínek pro mne je, když se válka chýlila ke konci, tak vzali děti, aby vyprázdnily kolumbárium. Lidé, kteří zemřeli v Terezíně, byli spáleni a popel v urnách. Na urnách se napsalo jen číslo transportu. Němci se chtěli asi zbavit toho kolumbária. Byli jsme v jedné řadě a podávali jsme jeden druhému tu popelnici a házeli jsme to do Ohře. Jako když si děti hrají, v hebrejštině je jedna písnička. Potom jsem si myslela: Já jsem takovým způsobem měla (v ruce) popelnici mého dědečka nebo babičky a hodila jsem to do Ohře. Děti to samozřejmě nechápou, to je něco hrozného.“
„V únoru 1945 byl transport, který šel z Terezína do Švýcarska. Vybírali jenom rodiny, které byly celé, tj. nikdo nešel do Osvětimi. My jsme nevěděli nic o těch plynových komorách. Dostali jsme povolání do toho transportu, nevím, jestli tatínek nebo strýček věděli něco o východu, já určitě nic, maminka asi také ne. My jsme museli předtím jít na komandaturu SS před tím Rahmem. Chtěli vědět, jak vypadáme. Nevím, jakým způsobem měl tatínek takovou odvahu před ním říct, že nechce jet. Snad věděl něco o plynových komorách. Rahm řekl: ‚Vy pojedete, Winkler.‘ Řeklo se, že pojedeme do Švýcar, ale my jsme tomu nevěřili. Až když jsme překročili hranice, tak jsme viděli, že jsme ve Švýcarsku.“
„Od čtrnácti, patnácti do sedmnácti jsem byla v Brně. Tam přišli zástupci, šlichim, sionistického hnutí, a ti se spojili s dětmi, které zůstaly v Brně. To byla malá skupina, ale vždycky jsme měli v létě i v zimě takové tábory. Tam jsme poprvé slyšela o hnutí sionistů, a potom jsem chtěla jet do Izraele. Oni mluvili o Izraeli, tenkrát jsem poprvé slyšela o Izraeli, o židovství a o všem. Nakonec z té židovské skupiny jsem byla jediná, kdo přijel do Izraele, a ti všichni ostatní tam zůstali. Já jsem byla sionistka, přišla jsem domů a říkala jsem: ´Já jedu do Izraele.´“
„Potom začaly docházet listiny Červeného kříže, kdo zůstal naživu. My jsme to nevěděli. To bylo v květnu a teprve v červenci jsme se vrátili do Čech. Tenkrát každý hledal jména svých příbuzných v listinách, které nebyly úplné, takže jsme nevěděli, kdo se zachránil a kdo ne. Až jsme se potom vrátili do Čech, tak jsme se dověděli. Tu hrůzu jsme věděli ve Švýcarsku, ale podrobnosti jsme se dověděli až v Čechách, když jsme se vrátili.“
„Můj strýc asi věděl o Osvětimi něco, protože než jsme jeli do Švýcarska, tak jsme museli všichni jít na komandaturu, na vedení SS, tam jsme byli poprvé, a museli jsme jít před Rahma jeden po druhém. Oni chtěli vědět, jak vypadáme, protože nechtěli, aby tam lidé přišli jako múzlmani. V terezíně nebyli múzlmani, ale chtěli, abychom vypadali víceméně dobře. Můj strýček asi věděl o Osvětimi, on měl úžasnou obavu, že řekl Rahmovi, že nechce jet. Rahm mu řekl: „Vy pojedete, Winkler.“ My jsme nevěděli, ale strýc asi věděl o Východě. My jsme v Terezíně nevěděli nic. Jinak by tam bylo nějaké povstání. Kdo o tom věděl, to snad bylo vedení, ale nikdo v Terezíně nevěděl o plynových komorách. – Jak to tom mohl vědět strýček? – Já nevím.“
„Jelikož židé byli na velice vysoké úrovni, tak skoro nebylo dítěte, které by si s sebou nevzalo nějakou knihu. Z těch knih tam posbírali a udělali knihovnu. Já jsem chodila do té knihovny a všechno, co mi přišlo pod ruku, jsem četla. Četla jsem i knihy, které byly pro dospělé, a vše, co přišlo do mých rukou, jelikož jsem neměla co dělat. Vždy si na to vzpomínám. Tenkrát mi bylo devět roků, řekněme, a četla jsem Bídníky od Victora Huga. To není právě kniha pro děti, ale četla jsem všechno, co přišlo do mých rukou. To mi úžasně pomohlo. Teď předběhnu několik roků. Po válce jsem přišla do školy, bylo mi třináct roků, pět roků jsem nechodila do školy, a pro mě to byl takový svátek. Maminka šla se mnou poprvé do školy po válce. Mně bylo třináct roků, měla jsem narozeniny, přišly jsme k řediteli a já jsem řekla: „Já jsem nechodila pět let do školy, já musím jít do třetí třídy.“ Představte si třináctileté děvče ve třetí třídě. Ten ředitel říkal: „Víš co, abys šla do páté nebo šesté nebo sedmé třídy, a uvidíme.“ Jelikož jsem tolik četla a nebyla jsem úplně padlá na hlavu, a úroveň byla nízká, tak jsem pak byla nejlepší žačka ve třídě.“
„Je to jedna z nejtěžších dob mého života. Dokonce řeknu něco divného, snad to bylo horší než v Terezíně. Řeknu proč. V Terezíně byli všichni v hrozné situaci, všichni měli hlad, všichni bydleli v nelidských podmínkách. Bylo to hrozné. Ale v Brně, my jsme bydleli jako uprchlíci v hrozném bytě, ale lidé, kteří bydleli v Brně, byli ještě ve svých pěkných bytech a měli se krásně, ale my jsme byli uprchlíci. Neměli jsme byt, neměli jsme peníze. Tatínek musel s bratrem, bratrovi bylo tenkrát třináct, čtrnáct, na nucené práce. Oni stavěli železniční trať, nucená práce, samozřejmě, tak ráno brzy opustili dům a vždycky jsme se strachovaly s maminkou, aby se vrátili dřív, než bude doba, kdy jsme nesměli jít ven, po páté.“
Aviva Bar-On se narodila 2. září 1932 jako Bedřiška Winklerová v židovské rodině v Miroslavi u Brna, kde její otec vlastnil pilu. Po záboru Sudet se Miroslav stala součástí Říše a rodina uprchla do Brna k příbuzným. V lednu 1942 dostala celá rodina povolání k transportu do ghetta Terezín. V Terezíně matka pracovala v továrně na slídu, Bedřišku pro její nízký věk nevzali do Kinderheimu, a tak žila s matkou. Začátkem února 1945 odjela celá rodina z Terezína zvláštním transportem do Švýcarska. Rodina Winklerova prošla karanténou a poté ve Švýcarsku čekala na konec války. V červenci 1945 se společně vrátili do Prahy a záhy do Miroslavi. V květnu 1949, při jedné z posledních možností opustit legálně Československo, se Bedřiška spolu s bratrem Felixem vystěhovala do Izraele. Nejdříve žila v kibucu, pak prošla kurzem pro zdravotní sestry a později vystudovala sociologii. V roce 1956 se provdala za Ašera Brauna (Bar-Ona) původem z Maďarska. Má tři děti a jedenáct vnoučat. Aviva Bar-On žije ve městě Kiryat Ono nedaleko Tel Avivu.
