Břetislav Baran

„Měli jsme možnost dopisovat si se studentkami dívčí školy z Anglie. Mohli jsme tam tenkrát i jet. V závěru každého dopisu bylo, že se jistě brzy uvidíme. Někteří spolužáci toho využili a zůstali tam. Já se o to ani nesnažil, protože už kvůli rodičům bych neutekl. Toto dopisování mělo v budoucnu důsledek. V jednom z těch dopisů jsem zpochybnil sebevraždu Jana Masaryka. To se mi stalo skoro osudným. Asi po třech letech, v roce 51, si mě zavolala Státní bezpečnost a ukázala mi ten můj tři roky starý dopis ofotografovaný. Všechnu poštu do ciziny otevírali a cenzurovali. Říkali, že mě za to mohou zavřít. Byl jsem z toho v šoku. Byl jsem u nich asi hodinu a ten policajt mi řekl, že bych pro ně mohl něco udělat, ať jim napíšu posudek na vedoucího odbytu a vedoucího práce a mezd. Tak jsem to udělal. Dodnes si pamatuji, co mi na to řekl: ‚Ale soudruhu, to my všechno víme, že je ve straně. My ale potřebujeme znát jeho jádro. Jaký je opravdu? Nadává, nebo co dělá?‘ Chtěli znát jádro člověka.“

„Tatínek přišel z práce a řekl: ‚Pusť Londýn.‘ Pustil jsem to a poslechli jsme si zprávy. Ani jsem si neuvědomil, že jsem to pak vždycky přeladil zpátky na Prahu. Dodnes si pamatuji, jak jednoho dne ve čtyři hodiny obklíčili němečtí vojáci dědinu a bouchali na okna: ‚Los, los, rychle otevřít!‘ Nahlíželi do komory, kde bylo obilí a sláma, dívali se mezi nářadí, asi jestli tam nemáme pušku. Jeden z těch Němců pak přišel k rádiu, nasadil si brýle a díval se na stupnici. Strnul jsem, jestli jsem vrátil vlnovou délku z Londýna na Prahu. Naštěstí jsem to udělal. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby ne. Určitě by ale tatínka zatkli a došlo by k nějaké represi. Němec jen souhlasně pokývl a řekl: ‚V pořádku.‘“