Michal Barda

„To je úplně surrealistický moment. V hale v Šabacu bylo asi šest a půl tisíce lidí, šílený rámus, nahulíno, nebylo vidět na krok. A když skončil zápas, po těch sedmičkách, rachot, diváci zklamaní. A než to nachystají na ploše, tak nás uklidili do šatny, aby tam někdo ještě nepřišel k úrazu, emoce byly vysoko. A než jsme šli zpátky do haly, abychom přebrali evropský pohár, tak jsme se jako hráči sázeli mezi sebou, že za tři měsíce v Los Angeles uděláme medaili. Už v tom okamžiku, deset minut po zápase, jsme mysleli na olympiádu. Ale za tři měsíce jsme seděli doma a ti naši soupeři o tři měsíce později brali v Los Angeles zlato. My jsme seděli doma na zadku a nemohli se ani dívat na televizi, protože přenosy nebyly povolené.“

„Největší čistky a tresty těm, kteří se v srpnu chovali špatně, nebo rodiny, které emigrovaly a potom to nemohly venku vydržet a za rok, za dva se vrátily zpátky – tak ti byli perzekvováni natrvrdo. Ale pak už byla atmosféra, že ne každému se něco stane, ale uvědom si, že by se mohlo něco stát. Myslím, že to byla ještě větší škoda na paměti nebo vývoji toho národa než tvrdé tresty. Pomalé utahování šroubů a čekání, kdo kde povolí, kdo to vzdá, kdo se ohne. To si z té doby pamatuji nejvíc.“

„Na Samoi jsme házenou v podstatě zakládali. Tahle část světa neměla svoji kontinentální federaci, protože neměla dostatek zemí, které by házenou hrály. Na Samoi jsme poskládali asi čtyřicet učitelů, hráčů ragby, fotbalu, učitelů tělocviku a měli jsme tam čtrnáctidenní kurz. Tři dny jsem jim vysvětloval házenou a ten třetí den už jsme hráli zápas pro veřejnost. Oficiální otevření házené s ministrem kultury, školství a tělovýchovy, který to viděl poprvé v životě. Po zápase měl slavnostní projev, kde řekl, že se spoluobčanům bude házená líbit, protože spousta z nich už někdy kamenem zabila prase. Tím jsme založili házenou na Samoi.“