Michal Barda

* 1955

  • „Měl jsem úžasné štěstí, protože firma pořád rostla. A když jsem už nepokračoval u nároďáku, tak mi můj šéf řekl: ‚Ty už nemáš žádný mančaft? Podívej se, nás je ve firmě víc a víc, tady je tvůj mančaft. Jestli chceš, tak se můžeš začít starat o personalistiku.‘ Což jsem začal dělat a musel jsem se naučit další spoustu věcí, vystudoval jsem k tomu MBA, což byla už třetí škola. A začal jsem se vedle informatiky a informačních systémů starat o personalistiku. A skončilo to tak, že jsem měl pod sebou devatenáct zemí v regionu Evropa, Blízký východ a Afrika, a dohromady to bylo přes devět set lidí, za které jsem měl zodpovědnost, plus projekty a IT k tomu. Na nějakou dobu jsem z té házené vypadl, protože mě to úplně vytížilo a naplňovalo. I z toho důvodu, že jsem zjistil, že to je úplně stejná práce s lidmi jako v handballu.“

  • „To je úplně surrealistický moment. V hale v Šabacu bylo asi šest a půl tisíce lidí, šílený rámus, nahulíno, nebylo vidět na krok. A když skončil zápas, po těch sedmičkách, rachot, diváci zklamaní. A než to nachystají na ploše, tak nás uklidili do šatny, aby tam někdo ještě nepřišel k úrazu, emoce byly vysoko. A než jsme šli zpátky do haly, abychom přebrali evropský pohár, tak jsme se jako hráči sázeli mezi sebou, že za tři měsíce v Los Angeles uděláme medaili. Už v tom okamžiku, deset minut po zápase, jsme mysleli na olympiádu. Ale za tři měsíce jsme seděli doma a ti naši soupeři o tři měsíce později brali v Los Angeles zlato. My jsme seděli doma na zadku a nemohli se ani dívat na televizi, protože přenosy nebyly povolené.“

  • „Největší čistky a tresty těm, kteří se v srpnu chovali špatně, nebo rodiny, které emigrovaly a potom to nemohly venku vydržet a za rok, za dva se vrátily zpátky – tak ti byli perzekvováni natrvrdo. Ale pak už byla atmosféra, že ne každému se něco stane, ale uvědom si, že by se mohlo něco stát. Myslím, že to byla ještě větší škoda na paměti nebo vývoji toho národa než tvrdé tresty. Pomalé utahování šroubů a čekání, kdo kde povolí, kdo to vzdá, kdo se ohne. To si z té doby pamatuji nejvíc.“

  • „Na Samoi jsme házenou v podstatě zakládali. Tahle část světa neměla svoji kontinentální federaci, protože neměla dostatek zemí, které by házenou hrály. Na Samoi jsme poskládali asi čtyřicet učitelů, hráčů ragby, fotbalu, učitelů tělocviku a měli jsme tam čtrnáctidenní kurz. Tři dny jsem jim vysvětloval házenou a ten třetí den už jsme hráli zápas pro veřejnost. Oficiální otevření házené s ministrem kultury, školství a tělovýchovy, který to viděl poprvé v životě. Po zápase měl slavnostní projev, kde řekl, že se spoluobčanům bude házená líbit, protože spousta z nich už někdy kamenem zabila prase. Tím jsme založili házenou na Samoi.“

  • Full recordings
  • 1

    Eye direct, 15.11.2018

    (audio)
    duration: 01:57:56
    media recorded in project Sportovní Příběhy 20. století
  • 2

    Eye direct, 05.12.2018

    (audio)
    duration: 01:28:40
    media recorded in project Sportovní Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

To nejlepší, co jsem z házené dostal, je spousta kamarádů po světě. Někdy se nevidíme spoustu let, a je to, jako bychom se potkali včera

1975 karta z akademického mistrovství světa v Rumunsku
1975 karta z akademického mistrovství světa v Rumunsku
photo: archiv pamětníka

Michal Barda se narodil 27. června 1955 v Praze. Jeho matka byla zubní lékařka a otec stavební inženýr. V jeho deseti letech se rodiče rozvedli a matka jej vychovávala s nevlastním otcem, v tomto věku začal i s házenou. Vystudoval tehdejší Gymnázium Wilhelma Piecka v Praze. Už v sedmnácti letech chytal za slávistický A tým. Brzy se dostal do reprezentace, s níž odehrál 218 zápasů, z pozice brankáře vstřelil 4 góly a deset let byl jejím kapitánem. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT a během studia se oženil. Na vojnu nastoupil do pražské Dukly a po skončení služby zde zůstal jako profesionální sportovec/voják z povolání. S Duklou pravidelně vyhrával československou házenkářskou ligu a v roce 1984 tým získal Pohár mistrů evropských zemí. Olympijských her roku 1984 v Los Angeles se českoslovenští sportovci kvůli politicky motivovanému rozhodnutí Sovětského svazu a jeho tehdejších satelitů nezúčastnili. Na další olympiádu do jihokorejského Soulu už ale reprezentanti cestovali a v turnaji vybojovali 6. místo. V letech 1987 a 1992 hrál v německé lize a paralelně vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK. Poté se vrátil do Československa, kde s Vladimírem Haberem trénoval reprezentaci a výrazně pozvedl její výsledky, zejména v období 1993 až 1996. Pracoval pro německou technologickou firmu, vypracoval se na ředitele IT a později měl jako vysoce postavený personalista zodpovědnost za region Evropa, Blízký východ a Afrika. Následně působil v Světové házenkářské federaci, jako lektor Olympijské solidarity a také jako trenér švýcarských reprezentačních brankářů. Od roku 2010 je freelancer.