„On měl tam ve vile takovou tělocvičnu. Nebyla to ani tělocvična, ale uprostřed byl kulečníkový stůl. Já jsem to nevěděl, já jsem se pořád bál toho, co já s ním budu mluvit, co já s ním, jak se budeme bavit, o čem. Musíme se přece trošku seznámit. Tak jsem z toho měl takový strach. Rukavice jsme si koupili. My jsme se rvali, on byl těžký, silný, já byl obratný.“ – „Vy jste boxovali?“ – „Boxovali jsme, zápasili jsme, vyskákali jsme švihadlo… Ale co bylo zajímavého nakonec: my jsme se tak spřátelili, tak prostě, tak bratrsky. On velice rád zpíval, Jan Baťa, tak vždycky nakonec jsme chodili kolem kulečníku, ale na jaře jsme vyšli ven a po bězích v parku, v jeho zahradě jsme začali zpívat a lidé chodili do fabriky kolem plotu a dívali se na mě a na Baťu, jak blbnem.“ – „V kolik jsi měl ranní rozcvičku?“ – „To bylo od šesti do šesti dvaceti přesně a potom jsem šel k Čiperům.“
„Byly to velmi krušné doby, kdy jsme prodělali hlad, bídu a strach z toho, co žijeme a co nás čeká. V obchodech nebylo co nakoupit, tak jsem byl odkázaný na to, že jsem obcházel blízké okolní vesnice a tam prosil o nějaké potraviny. Pamatuji si, že to byla buď mouka, šrot, kus špeku, někdy také tvaroh nebo nějaké vajíčko. Kromě hladu a bídy nebylo se do čeho obléci, nebylo se čím umýt. Nebylo mýdlo nebo nějaká rozpouštědla na praní. Důsledkem toho bylo, že jsme byli postiženi ošklivým svrabem.“
„Až došlo k tomu kýženému převratu osmadvacátého října 1918. Vzpomínám si, jak jsme jako kluci – kolik mi bylo, sedm, ne, jedenáct let – běhali po městě a strhávali všelijaké zbytky a značky monarchie rakousko-uherské.“
„Šel jsem za panem Baťou a ten si to prohlížel, pak se nad tím kroutil a povídá: ,Dobrý je to, ale pod stropem bude běžecká dráha.‘ Já jsem zůstal štajf, co si to představuje, a on povídal, že když byl v Americe, že tak běhal, že v budově byla pod stropem okolo běžecká dráha. Já jsem mu začal vysvětlovat, že školní budova a tréninková budova pro běžce je něco jiného. On s tím mým názorem nesouhlasil a to znamenalo, že jsi odešel bez podpisu a do čtrnácti dnů se čekalo, že se vrátíš a předložíš upravený návrh. Já ho neupravil a znova jsem ho předložil tak, jak jsme se rozešli. On se začal tak trošku kabonit a mně to šlo na nervy. Když jsem ho viděl a vysvětloval to – on to nechápal, tak já jsem mu položil otázku: ,Pane Baťo, víte, někdo rozumí šroubkům, někdo botám a já trošku tělesné výchově.‘ On se na mě podíval jak z nebe spadlý a bez říkání to podepsal a už si mě velice dobře zapamatoval.“
PaeDr. Jaroslav Kozlík se narodil 24. května 1907 v Bystřici pod Hostýnem v rodině obchodníka. Jeho otec brzy narukoval na bojiště první světové války, syn převzal část starostí o rodinu. Jaroslav Kozlík v roce 1920 vstoupil do místní sokolské organizace a začal pravidelně cvičit. Svým dlouhým životem byl žijící legendou českého volejbalu - zúčastnil se 1. mistrovství republiky v roce 1924, třikrát je se svým mužstvem vyhrál. Stal se neúnavným propagátorem tohoto sportu. Vystudoval Učitelský ústav v Kroměříži a začal učit. V roce 1930 nastoupil na místo učitele v Baťově škole ve Zlíně, kde se aktivně podílel na koncepci rozvoje Baťových škol a jejich sportovního zázemí. Do školní výuky zavedl nové pojetí tělesné výchovy a také sportovní a jazykové pobyty v přírodě. Stal se osobním trenérem Jana Antonína Bati, který mu svěřil vybudování školy nového typu. Od roku 1945 až do roku 1972 pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze, který musel opustit pro nesouhlas s pobytem sovětských vojsk na našem území. Zapojil se do tvorby školních reforem v devadesátých letech, a to i přes své zrakové postižení. Pan Jaroslav Kozlík zemřel 21. října 2012.
