The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Pavel Bártek (* 1954)

• narozen 11. srpna 1954 v Novém Jičíně v učitelské rodině

• otec byl po roce 1968 vyloučen z KSČ a sesazen z ředitelské funkce

• vystudoval hudební výchovu a češtinu na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity

• na přelomu 70. a 80. let vedl novojičínské centrum pro mládež M-klub

• v letech 1982 až 1988 zpíval v operním sboru Státního divadla v Ostravě

• aktivně se zapojil do politického převratu v Novém Jičíně v listopadu a prosinci 1989

• vedl koordinační centrum Občanského fóra ve městě a poté v okrese

• od roku 1991 ředitelem novojičínského Beskydského divadla

• člen Strany zelených, radní ve městě Nový Jičín

Pavel Bártek se celý život věnuje kultuře a umění a nikdy nechtěl dělat nic jiného. V revolučních týdnech po 17. listopadu 1989, kdy se po čtyřiceti letech hroutil totalitní komunistický režim, kulturu na čas odsunul a stal se aktivním účastníkem politického převratu v Novém Jičíně. „Bylo to jedno z mála období mého života, kterému jsem opravdu věřil. Cítil jsem, že pomáhám správné věci a že nemohu dělat nic jiného,“ říká. Ze současného politického vývoje je hluboce zklamán. Zvláště mu vadí, že se komunisté stále podílejí na moci a rozhodování. „Bylo chybou, že tato strana nebyla po listopadu zrušena a vyřazena z demokratické společnosti.“

Učitelská rodina ve škole

Pavel Bártek se narodil 11. srpna 1954 v Novém Jičíně. Většinu dětství prožil v obci Žilina u Nového Jičína, která je dnes součástí města. Jeho otec Ervín Bártek tam byl ředitelem základní školy. Rodina bydlela v bytě přímo ve škole postavené za první republiky. Pavel a jeho o rok starší sestra si hrávali ve veliké školní zahradě. Matka učila na prvním stupni základní školy v Novém Jičíně.

Rodina mohla zůstat ve školním bytě i poté, co byl Ervín Bártek vyloučen z KSČ a sesazen z ředitelské funkce. Učil pak na jiné škole ve městě. „Myslím si, že ho nechali žít hlavně proto, že byl dlouholetým sbormistrem amatérského pěveckého sboru Ondráš, který významně reprezentoval region i republiku,“ říká. Otec podle něj vstoupil do KSČ koncem padesátých let, když dostal nabídku ředitelského místa. Podmínkou bylo členství ve straně.

Jeho vyloučení souviselo s postojem k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Podle pamětníka byl otec pravděpodobně také nepohodlným svědkem toho, když novojičínští funkcionáři KSČ těsně po invazi zaváhali ve věrnosti straně a Sovětskému svazu. „Zástupci okresního výboru KSČ si tenkrát u otce ve škole uložili nějaké materiály, které si pak odvezli na mimořádný sjezd v pražských Vysočanech, kde invazi odsoudili. Pak ale byly jeho závěry anulovány,“ vysvětluje Pavel. Dodává, že neví, o jaké dokumenty konkrétně šlo.

„Iditě damoj“

Obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 čtrnáctiletého Pavla silně zasáhlo. „Maminka nás tenkrát vzbudila se slzami v očích a řekla, ať si jdeme poslechnout rádio. Byl to pro mě šok. Pamatuji si, že jsem natáčel vysílání na magnetofon a přes okno sledoval, jak Žilinou projíždí vojenské kolony. Na náměstí jsem pak osmáckou ruštinou oslovil vojáky, kteří seděli na tanku nebo náklaďáku. To už si přesně nepamatuji. Říkal jsem jim, ať jedou domů. Smáli se mi a nebavili se se mnou,“ vzpomíná.

Říká, že v té době začal vnímat komunistickou propagandu. „Ještě v sedmé třídě jsem se nechal zblbnout naší ambiciózní ruštinářkou, abychom založili klub ruského jazyka. Nacvičili jsme sovětské písně a básně a jako úderka vystupovali na schůzích. Soudružka nás také navedla, abychom se pojmenovali po sovětském válečném hrdinovi Maresjevovi. V kroužku několika dětí jsme mu pak napsali dopis s dotazem, jestli se po něm můžeme jmenovat. Myslím, že dokonce odpověděl, a tak jsme měli na Tyršově škole Maresjevův klub ruského jazyka. Vůbec mi to tenkrát nepřišlo divné,“ vypráví.

Díky matce, která dělala dobrovolnou knihovnici v Žilině, se po okupaci dostal k zakázaným knihám. Okresní knihovna tam měla také sklad vyřazených knížek. „Chodil jsem do knihovny s maminkou. Objevil jsem tam například Švandrlíkovy Černé barony. Našel jsem také asi padesát výtisků knížky Z Buzuluku do Prahy od Ludvíka Svobody. Vrtalo mi hlavou, proč nemůžou být paměti našeho prezidenta v knihovnách. Důvodem byly samozřejmě kompromitující informace o některých vysoce postavených lidech. Byly tam odloženy i Leninovy spisy,“ vzpomíná.

Strach na gymnáziu

Po základní škole byl Pavel přijat na novojičínské gymnázium, kam nastoupil v roce 1969. „Na škole vládly nepříjemné poměry. Bylo cítit, že někteří kantoři mají strach. Politická témata byla tabu stejně jako dějiny 20. století. Když byl zrušen Československý svaz mládeže, a ještě nefungoval Socialistický svaz mládeže, skupina kariéristických studentů utvořila na škole Leninský svaz mladých. Myslím si, že učitelé se jich opravdu báli,“ popisuje.

Ke stísněné atmosféře na gymnáziu přispěl politický proces s několika studenty této školy, kteří společně s dalšími lidmi prováděli akce proti komunistickému režimu. Rozbili například okno jednomu novojičínskému estébákovi, zničili vývěsní šít pobočky Svazu československo-sovětského přátelství. Připravovali vylepování plakátů, kterými chtěli připomenout oběť Jana Palacha. Za to byli v roce 1970 odsouzeni. Například Karel Žižka, který také šířil zakázaný časopis Svědectví, dostal sedm měsíců nepodmíněně. „Některé odsouzené jsem osobně znal. Byl to údajně první normalizační politický proces,“ říká Pavel Bártek.

Nepříjemné překvapení zažil ve čtvrtém ročníku, když se dozvěděl, že nedostane doporučení na žurnalistiku. „Pamatuji si, že jsme přihlášky na vysokou museli vyplňovat tužkou, aby se v nich dalo gumovat. Vybral jsem si žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze. Chtěl jsem být hudebním publicistou a pečlivě jsem se připravoval na zkoušky. Pár dnů poté si pro mě, a ještě jednoho spolužáka, přišel do učebny chemie třídní a odvedl nás do ředitelny. Ředitel Hanák nám oznámil, že se strana rozhodla, že nebudeme vybráni pro studium na vysoké školy, a že si máme vybrat nějakou nástavbu. Byli jsme z toho opaření,“ vzpomíná.

Naštvalo to i jeho otce, který syna ve výběru školy podporoval. „Zašel na okresní výbor strany za ideologickým tajemníkem, kterého znal. Jak mi pak vyprávěl, proběhla mezi nimi ostrá debata. Otec také řekl, že když budou naší rodině škodit, skončí ve sboru Ondráš, se kterým se město chlubilo. Výsledkem bylo, že mi povolili studium na pedagogické fakultě v Ostravě. Dokonce mi určili i obor češtinu a hudební výchovu. Nechtěl jsem učit, trochu jsem stávkoval, ale nakonec jsem se podvolil,“ líčí.

Dekadentní vojna se zpěváky

Pavel výborně zpíval, od malička hrál na housle a učil se na kytaru. Na gymnáziu založil s kamarády bigbeatovou skupinu. Studium na pedagogické fakultě zvládal bez problémů, i když se mu tam moc nelíbilo. Hrál v cimbálové muzice a ve folkové skupině a setrvával v rozhodnutí, že nebude učit. Před promocemi si donesl potvrzení, že může nastoupit v okresním kulturním středisku v Novém Jičíně jako kulturní pracovník. Tak se mu podařilo vyhnout takzvané umístěnce do školy. Hned po vysoké škole ale musel jít na rok na vojnu. Sloužil jako člen Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, kam se dostal na základě konkurzu.

„Byla to dekadentní vojna. Zpívali jsme neuvěřitelné blbosti, třeba skladby z festivalu armádní písně Zlatý palcát. Měli jsme z toho srandu. Byli jsme hrozná banda, a přitom jsme byli prezentováni jako těleso hlavní politické správy Československé lidové armády. Dostali jsme takové doklady, že jsme nepodléhali skoro žádným vojenským kontrolním orgánům. Ze zájezdů jsme jezdili stopem domů. Bylo to neuvěřitelné,“ říká. Zároveň museli cvičit až šest hodin denně. Sbor mladých mužů, který zpíval i klasický repertoár včetně Leoše Janáčka nebo Antonína Dvořáka, měl vysokou úroveň.

Soubor vystupoval po celé republice. Zpíval také na zasedání okresního výboru KSČ v Novém Jičíně. „Nějakým omylem si nás objednali jako kulturní vložku. Netušili, že si objednali dvouhodinové představení bez přestávky, ve kterém vystupuje symfonický orchestr, pěvecký sbor a promítají se válečné filmy. Mysleli si, že zazpíváme pár písniček a pojedem a bude oběd. Nebylo tomu tak. Přijelo pět autobusů. Vystavěli jsme si scénu, pustili jsme válečný film a skoro dvě hodiny s žílama na krku jsme zpívali ruské válečné písně. Oni zatím čekali na oběd v sále. A vrcholem bylo, že když už tedy bylo zřejmé, že se nedočkají, že to opravdu nejde přerušit, tak poobědvali během našeho krvavého válečného zpěvu. Nejprve jedli hovězí polévku s knedlíčky - to bylo šest set delegátů, konference stranická - potom řízky a na závěr byla káva. My jsme pořád ještě zpívali,“ vypráví. Když skončili, pozval vedoucí tajemník asi sto padesát členů souboru do výčepu. „Postavili jsme se do fronty a každý dostal panáka vodky.“

Vedoucím klubu mladých

Po návratu do civilu měl Pavel přislíbeno místo vedoucího nově vzniklého klubu mladých při okresním kulturním středisku v Novém Jičíně, které mělo sídlo v divadle. Po podepsání smlouvy se však jeho nadřízení rozhodli, že ho umístí na méně exponované místo. Ve zkušební době proto odešel a nastoupil raději jako učitel ve Starém Jičíně. Vedoucí novojičínského M-klubu, kterého přijali místo něho, se ale neosvědčil, a tak Pavla zavolali, aby přece jen klub vedl. Nastoupil tam v roce 1979.

Začal spolupracovat s dalšími kluby mladých ve Valašském Meziříčí, Opavě nebo Ostravě-Porubě. Vyměňovali si kontakty na umělce, spolupracovali s Jazzovou sekcí. „Vznikla komunita, která umožňovala prezentovat zajímavé umělce takzvané šedé kulturní zóny. Jezdil k nám třeba Jiří Černý, Burian s Dědečkem, Vodňanský se Skoumalem, Vladimír Merta. Dařilo se nám pořádat i vystoupení umělců, kteří třeba v Praze nesměli hrát. V našem klubu se odehrál i jeden z posledních koncertů Pražského výběru před jejich zákazem,“ říká pamětník. Zároveň se tam konaly diskotéky a fungovala tam více méně fiktivní organizace Socialistického svazu mládeže.

Nařčení ze špatného vlivu na mládež

Oblíbený klub nicméně budil pozornost. Právě vystoupení Pražského výběru málem skončilo zátahem Veřejné bezpečnosti, kterou podle pamětníka přivolala jeho kolegyně kvůli údajnému incidentu. Podařilo se mu koncert rychle ukončit krátce předtím, než tam vtrhli příslušníci, kteří přijeli několika auty i se psy. Někdy v té době za ním přišel do divadla příslušník Státní bezpečnosti. „Znal jsem ho, ale do té doby jsem nevěděl, že je estébák. Řekl, že by bylo dobré, kdybych jim občas napsal něco o tom, co se v klubu děje, jací lidé tam chodí a jak se projevují. Samozřejmě jsem to odmítl,“ uvádí.

Když při podpisu osobního hodnocení v roce 1982 zjistil, že dostal od nadřízených velmi negativní posudek, a že mu přisuzují špatný vliv na mládež, rozhodl se odejít dříve, než bude vyhozen. Přihlásil se do konkurzu do operního sboru tehdejšího Státního divadla Ostrava, kde pak zpíval šest let. Roku 1988 se vrátil do okresního kulturního střediska v Novém Jičíně jako metodik pro amatérské divadlo. „Trpěl jsem tam, práce mi připadala nesmyslná, ale výhodou bylo, že jsme bydleli přes ulici, a že jsem tam vydělal více než v divadle,“ vysvětluje. Shodou okolností se uvolnilo místo vedoucího klubu mladých zřízeného svazáky. Jmenoval se J-klub a navazoval na náplň M-klubu. Pamětník opakovaně vyhrál konkurz a nastoupil tam 1. listopadu 1989.

Jak potvrdil i jeho kolega Ivan Junášek, který si schoval programy, 16. listopadu vystoupil v J-klubu chartista a disident Milan Uhde s ukázkami ze své dramatické tvorby. Podle pamětníka to bylo jeho první veřejné vystoupení od roku 1970. Nedlouho poté vzniklo v J-klubu novojičínské Občanské fórum. V pátek 17. listopadu komunistická policie brutálně potlačila shromáždění studentů v Praze na Národní třídě. Stovky mladých lidí utrpěly zranění. Studenti a herci začali stávkovat a na náměstích začaly demonstrace proti komunistickému režimu, které vedly k jeho pádu.

Revoluční listopad 1989

V úterý 21. listopadu zažil Pavel Bártek demonstraci asi dvou set tisíc lidí v Praze na Václavském náměstí, kde poprvé promluvil hlavní představitel disentu a pozdější prezident Václav Havel. Pamětník přijel do Prahy s kolegou Junáškem pod záminkou návštěvy burzy kulturních pořadů, která se konala v Obecním domě. „Umělci, kteří měli předvádět svá vystoupení, stávkovali. Jediným stávkokazem byl Žentour s Jankem Ledeckým, který zpíval ve dvoraně Obecního domu písničku Všechno bude fajn,“ vypráví Pavel. Přes kamaráda Radovana Lipuse se mu pak podařilo dostat do štábu stávkujících studentů DAMU, kde se tiskla první prohlášení Občanského fóra. „Pochopil jsem, že musím přivézt informace do Nového Jičína, tak jsem tam pobral všechno, co šlo,“ říká.

Na Leninově náměstí v Novém Jičíně už mezitím první hrstka statečných v čele s Miroslavem Urbanem a Vlastimilem Šimíkem vyjádřila podporu studentům pochodem se zapálenými svíčkami. Pavel Bártek zajistil rozmnožení prohlášení a výzev pražského Občanského fóra a vylepil je i na prosklené dveře J-klubu. S Ivanem Junáškem se pak přidali k několika desítkám demonstrujících na náměstí. „Kamarád Ivan Junášek byl odvážnější než já, takže pozval to shromáždění z náměstí do J-klubu. Já se přiznám, že jsem se trošku bál, ale on se nebál a řekl: ‘Pojďte, příště se sejdeme v J-Klubu.’ No tak jsme šli. Další shromáždění už bylo větší a uskutečnilo se v  J-klubu, protože byla zima, listopad. Tam už bylo 200 lidí. Podařilo se nám někde také sehnat videokazetu ze 17. listopadu na Národní třídě, kterou jsme tam lidem promítali, protože oni k tomu neměli přístup,“ vzpomíná. V J-klubu se 25. listopadu ustavilo novojičínské Občanské fórum. „Později jsem byl zvolen vedoucím koordinačního výboru ve městě a pak i v okrese,“ doplňuje.

„V průčelí byla spousta prosklených dveří, na které jsme zevnitř nalepili všechny materiály, co jsme přivezli. Svolávali jsme lidi telefonem, aby si to šli přečíst, takže kolem kolem toho J-klubu chodili lidi, četli si to, takže tam se korzovalo. Vedle byla policejní stanice. Po nějaké chvíli se k nám začali příslušníci dobývat, ale my jsme neotevřeli. To byly vlastně první kroky. Večer jsme šli na náměstí, tam už od pondělka chodili místní revolucionáři. To byl právě Mirek Urban, Vlastimil Šimík a ještě další. Ti tam byli, takže my jsme tam zapadli. Přitom já nejsem  táborový řečník, takže jsem se řečnění neúčastnil. Nicméně jsme jim dali informace. Kamarád Ivan Junášek byl odvážnější než já, takže pozval to shromáždění z náměstí do J-klubu. Já se přiznám, že jsem se trošku bál, ale on se nebál a řekl: ‘Pojďte, příště se sejdeme v J-Klubu.’ No tak jsme šli. Další shromáždění už bylo větší a uskutečnilo se v  J-klubu, protože byla zima, listopad. Tam už bylo 200 lidí. A zatímco na náměstí se do té doby scházely desítky lidí, v tom J- klubu už nás bylo hodně. Podařilo se nám někde také sehnat videokazetu ze 17. listopadu na Národní třídě, kterou jsme tam lidem promítali, protože oni k tomu neměli přístup. A tam se ustavilo Občanské fórum.“

Z přípravy celonárodní generální stávky, která se konala 27. listopadu, si pamatuje, jak byl vyslán vyjednat na městském národní výboru podmínky demonstrace. „Měli jsme tam jít dva, ale pustili jen jednoho, tak jsem tam šel sám. Bylo to velice nepříjemné. Soudruzi právě zasedali. Předseda se mnou jednal se strašným despektem. Tykal mi, i když jsem ho neznal. Byl velice arogantní. Naše požadavky ale vesměs splnili. Bylo jasné, že mají strach,“ vypráví.

Zpátky v divadle jako ředitel

Pamětník nadále vedl klub mladých a zároveň pracoval v koordinačním výboru Občanského fóra. „Práce bylo strašně moc. Hlavně jsme vyráběli tiskoviny a psali články o aktuálním dění do časopisu Forum, které jsme vydávali. A chodili za námi lidé s nejrůznějšími záležitostmi,“ říká. Jeden muž například zjistil, že estébáci pálili v Hodslavicích na ohništi nějaké dokumenty. Ohořelé zbytky přinesl v pytli do kanceláře Občanského fóra. Dokumenty byly následně trabantem převezeny na Ministerstvo vnitra do Prahy. “Následně přišli dva muži a po těch materiálech se ptali. Řekl jsem, že už to tady není. Byli to estébáci, kteří se mi nakonec legitimovali, i když nechtěli. Byli velmi nepříjemní, vyhrožovali i násilím, ale nepoužili násilí. Byl jsem v tu chvíli sám. Měli strach, co jsme našli, kam se to dostane. Nebylo tam dohromady nic - nedalo se to přečíst,“ uvádí.

V koordinačním výboru pracoval Pavel asi rok, několik měsíců na plný úvazek. Jezdil také na sněmy Občanského fóra a psal o jednáních články. V neposlední řadě pomáhal s přípravami na první demokratické volby. S kandidáty a programem Občanského fóra objížděl celý okres. Roku 1991 se přihlásil do konkurzu na ředitele divadla v Novém Jičíně, který vyhrál. Beskydské divadlo vede už osmadvacet let. Je také radním města za Stranu zelených. „Současná politika našeho ústředí mi nekonvenuje, ale v Novém Jičíně máme kvalitní organizaci, nejsilnější na Moravě, která nám umožňuje prosazovat zelenou politiku ve městě. Věřím, že to má smysl.“