Helena Bartíková

* 1955

  • „To vlastně vedlo potom i k tomu roku 1989, protože mezitím člověk zažil spoustu věcí, které ho formovaly, a začal se na svět kolem sebe dívat kritičtěji. Bylo divný třeba, že jsme nemohli hrát hry, které jsme chtěli hrát, nepovolovali nám je. A prostě vedlo to k tomu, že v roce 1989 už jsem opravdu na věci koukala jinak. Ještě mě hrozně moc ovlivnilo, v roce 1986 jsme se po jistých peripetiích s rodinou vrátili do Prahy a já jsem nastoupila do Supraphonu. A ten Supraphon byl vlastně zase – patro, kde jsem pracovala, bylo umělecké oddělení, umělecký úsek. A opět tam byli lidi, kteří byli... skutečně jejich názory byly víceméně protirežimní. Takže nebylo divu, že v červnu 1989, kdy Charta 77 zveřejnila petici Několik vět, někdy v červenci, někdy před oslavou padesátin Karla Gotta, na které jsme pak šli, tak jsem se setkala s možností u jedné z mých kolegyň a kamarádek, Jany Jandové, manželky Petra Jandy, první manželky... jsme se navštěvovaly jako kolegyně z toho uměleckého úseku. Někdy byly u nás, někdy jsme byly u jiné kolegyně a tenkrát jsme tedy byly u té Jany Jandové. Vedle Jandů bydlel Miloš Zapletal a tam se sešli Petr Janda, mám pocit, že i Michael Kocáb. Zřejmě tam právě řešili tu petici Několik vět. A vlastně nám řekli, ať neřešíme hlouposti a ať se podíváme, co bysme rozumného si mohly přečíst a případně podepsat. Všechny jsme si to tam přečetly, ani jedna z těch několika vět se nám nezdála, že bychom za ní nestály. Takže jsme podepsaly. Fakt je ten, že jsme věděly, že můžou být komplikace, že to byla doba ještě, kdy opravdu jak komunisté, tak policie po lidech, kteří podepsali Několik vět, šli. Měli problémy v práci a tak dál. Ale přesto jsme teda podepsaly. Stalo se, že jenom jedna kolegyně, která byla v té době samoživitelka, tak druhý den ten podpis odvolala. Strašně se bála, že přijdou policajti, odvedou ji a tam jí zůstane čtyřletá holčička sama doma. Takže tenkrát jsem podepsala Několik vět.“

  • „Moje dospívání, vlastně už dětství, začalo tím, co vlastně v té době bylo úplně normální. Když člověk vstoupil do první třídy, tak vstoupil zároveň do Jiskřiček, což byla vlastně taková dětská organizace pro budoucí pionýry. Myslím, že ve třetí třídě jsme pak vstupovali do Pionýra a později vlastně, už třeba na střední škole, mladí lidé vstupovali do Svazu mládeže. Tenkrát jsem ani neznala jinou alternativu, až třeba na střední škole se mi stalo, že jsem znala jednoho spolužáka, který do Svazu mládeže nevstoupil. A bylo to proto, že prostě pocházel z úplně jiné rodiny než já. Měl rodiče sedláky, měli úplně jiné přesvědčení, byli věřící a vlastně s tím, aby jejich syn šel do Svazu mládeže, nesouhlasili. Jinak jsme byli ve Svazu mládeže v podstatě všichni ze třídy. Takže pokud mě něco formovalo, tak vlastně tenhle život. A i třeba to, že můj tatínek byl v KSČ.“

  • „Maminka také pocházela z chudších poměrů, byla ze tří dětí a narodila se slovenským rodičům na území Maďarska. Po válce byli Slováci obecně odsunuti z Maďarska, maminka s babičkou a dvěma sourozenci také. V té době ale čekali na svého tatínka, který byl, protože Slováci v té době bojovali vlastně za Němce, tak byl nahnán do zákopů, kde ho zajala postupující ruská armáda. Byl importován do Rumunska do lágru a tam odsud napsal poslední dopis, pohled mamince. A to byla poslední zpráva o dědečkovi. Moje maminka, ač se dobře učila, tak nemohla študovat, musela okamžitě začít pomáhat babičce, jako vydělávat, aby uživily rodinu. Vlastně to bylo hodně těžké, protože dědeček byl nejprve prohlášen za nezvěstného, takže babička nedostávala žádné peníze. Až po dvou letech byl prohlášen za mrtvého a vlastně pak dostala babička vdovský důchod. Takže ani začátky mých rodičů nebyly jednoduché.“

  • Full recordings
  • 1

    Kunice, 09.03.2024

    (audio)
    duration: 01:10:48
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Život za minulého režimu? Neznala jsem jinou alternativu

Pamětnice Helena Bartíková
Pamětnice Helena Bartíková
photo: Archiv Heleny Bartíkové

Helena Bartíková, za svobodna Jelínková, se narodila v Humpolci 22. března roku 1955. Její rodiče Bohumil a Marie Jelínkovi pocházeli z chudých poměrů. Tatínek byl do roku 1972 členem KSČ a byl vyloučen pro nesouhlas se srpnovou okupací v roce 1968. Kvůli svému původu nemohla jít pamětnice po maturitě na gymnáziu v Pelhřimově studovat vysokou školu. Přála si pracovat s dětmi, režim jí to ale znemožnil. Kvůli tomu odešla do Prahy a pracovala v ČKD Praha v zásobování, ve stejné době se začala věnovat divadlu. V roce 1986 začala pracovat ve společnosti Supraphon, kde začala pracovat v uměleckém úseku. Pohyb v umělecké branži formoval její protirežimní názory, v revolučním roce 1989 podepsala petici Několik vět. S manželem se účastnila setkávání Jonáš-klubu při divadle Semafor. V roce 1989 se účastnila demonstrací, sháněla pomoc pro stávkující studenty i herce, v Supraphonu se účastnila založení Občanského fóra.