The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Bartíková (* 1955)

• Helena Bartíková se narodila 22. března 1955 v Humpolci

• pochází ze tří dětí, měla starší sourozence Bohumila a Marii

• její dědeček padl za války do rumunského zajetí

• její otec byl Bohumil jelínek, matka Marie, oba pocházeli z chudých poměrů

• tatínek byl členem KSČ, vyloučen v roce 1972 pro nesouhlas se srpnovou okupací v roce 1968

• pamětnice maturovala v roce 1975 na gymnáziu v Pelhřimově

• kvůli svému původu nemohla jít studovat vysokou školu, přála si pracovat s dětmi

• odešla do Prahy a pracovala v ČKD Praha v zásobování

• v ČKD pracovala do roku 1978, poté odešla na první mateřskou dovolenou

• ve stejné době se začíná věnovat divadlu

• v roce 1986 začíná pracovat v Supraphonu v uměleckém úseku

• v roce 1989 podepsala petici Několik vět

• s manželem se účastnila Jonáš-klubu při divadle Semafor

• v listopadu 1989 se účastnila demonstrací, sháněla pomoc pro stávkující

• v Supraphonu se účastnila založení Občanského fóra

• dnes je v důchodu, stále pracuje pro Supraphon

Život Heleny Bartíkové je definovaný velkými historickými událostmi. Když její tatínek, který byl členem komunistické strany, odsoudil srpnovou okupaci v roce 1968, tehdejší režim jí znemožnil jít studovat vysokou školu.

Později, když našla práci ve společnosti Supraphon, začala se věnovat divadlu, a tudíž se začala pohybovat v umělecké sféře, její okolí čím dál více formovalo její protirežimní názory. Díky prostředí, ve kterém se pohybovala, mohla být u velkých momentů revolučního roku 1989. Včetně podpisu petice Několik vět.

Dědeček za války padl do zajetí

Dětství a mládí, vypráví Helena Bartíková, bylo hezké, byť ne tak úplně obvyklé. Oba její rodiče vzešli z chudých poměrů. Tatínek Bohumil Jelínek pocházel ze sedmi dětí a coby nejchudší rodina v okolí žil s rodiči a sourozenci v obecním domku právě pro sociálně slabé rodiny.

Ze stejných poměrů pocházela i maminka Marie Jelínková, která byla ze tří dětí a narodila se slovenským rodičům na území Maďarska.

„Po válce byli Slováci z Maďarska odsunuti, maminka s babičkou a dvěma sourozenci také. V té době ale čekali na tatínka. Protože Slováci v té době bojovali za Němce, byl tatínek nahnán do zákopů, kde ho zajala postupující ruská armáda, a následně byl importován do Rumunska do lágru. Odsud napsal poslední dopis,“ vypráví Helena Bartíková.

Její maminka Marie, ač se dobře učila, proto nemohla studovat, neboť musela okamžitě začít pomáhat své mamince a vydělávat na živobytí, aby se rodina zvládla uživit.

„Vlastně to bylo hodně těžké, protože dědeček byl nejprve prohlášen za nezvěstného, a babička tak nedostávala žádné peníze. Až po dvou letech byl prohlášen za mrtvého a pak dostala babička vdovský důchod. Takže ani začátky mých rodičů nebyly jednoduché,“ popisuje pamětnice.

Marie s Bohumilem se seznámili na májové veselici ve slovenském Komárně. Tatínek Bohumil tam sloužil vojenskou službu a maminka Marie tehdy žila s rodinou v blízkém Kolárově. Když tatínkovi vojna skončila, odešel do Čech a Marii si odvedl s sebou. Vlastnoručně si pak postavili domek v Hněvkovicích, kde celá rodina –⁠⁠⁠⁠⁠ Helena Bartíková pochází ze tří dětí –⁠⁠⁠⁠⁠ později žila; měla starší sourozence Bohumila a Marii.

Nemít a neznat alternativu

Dětství a následné dospívání se podle Heleny Bartíkové vyznačovaly tím, co pro tehdejší dobu bylo, jak sama říká, úplně normální.

„Když člověk vstoupil do první třídy, vstoupil zároveň do Jiskřiček, což byla taková dětská organizace pro budoucí pionýry. Myslím, že ve třetí třídě jsme vstupovali do Pionýra a později, už třeba na střední škole, vstupovali mladí lidé do Svazu mládeže. Tenkrát jsem ani neznala jinou alternativu,“ vzpomíná pamětnice.

„Až třeba na střední škole se mi stalo, že jsem znala jednoho spolužáka, který do Svazu mládeže nevstoupil. A bylo to proto, že pocházel z úplně jiné rodiny než já. Měl rodiče sedláky, ti měli úplně jiné přesvědčení, byli věřící a s tím, aby šel jejich syn do Svazu mládeže, nesouhlasili,“ vypráví Helena Bartíková s tím, že jinak byla v organizaci celá třída.

„Takže pokud mě něco formovalo, tak tento život. A třeba i to, že můj tatínek byl v KSČ,“ dodává.

Stát si za svým přesvědčením

Veškerý život, vzpomíná, a to včetně volnočasových kroužků či koníčků, byl řízen režimem.

„Junák by zakázán, Skaut byl zakázán, Sokol byl zakázán. Všechny věci, které jsme chtěli dělat, všechno se dělo pod záštitou Pionýra a potom Svazu mládeže. Takže jestli mě mohlo něco formovat, tak četba. Strašně ráda jsem četla a některé názory jsem začínala třeba pomalinku měnit až podle četby,“ vzpomíná pamětnice.

Právě skutečnost, že tatínek byl za minulého režimu členem komunistické strany, a následně jeho vyloučení kvůli nesouhlasu se srpnovou okupací v roce 1968 byly pro život Heleny Bartíkové zásadní a určující.

„Tatínek se proti okupaci postavil velmi rezolutně a začal kolem sebe shromažďovat lidi. Sám byl vůdčí osobností takového odporu kolem humpoleckých strojíren. A toto své přesvědčení nesl i dál, i když už v celé republice začala normalizace. Stál si za svým přesvědčením, že jsme se měli bránit a neměli jsme se nechat okupovat a že tato vojska neměla právo nás přepadnout,“ vzpomíná Helena Bartíková.

Když komunistický režim začal dělat prověrky, respektive čistky, nevyhnulo se to ani Bohumilu Jelínkovi. „Protože trval na svém přesvědčení a velice stál za Alexandrem Dubčekem, měl jeho odznáček na klopě, a s tím odznáčkem šel i na ty prověrky. Takže bylo jasné, že na to doplatí.“

Nahlížet na věci kolem sebe jinak

Když byl otec Heleny Bartíkové v roce 1972 ze strany vyloučen, bylo jí sedmnáct let. „I když mně tenkrát ještě nebylo moc let, člověk vnímal tlak a strach kolem něj,“ popisuje. 

Kromě vyloučení ze strany byl Bohumil Jelínek nadto postižen také v zaměstnání. Do té doby pracoval v kanceláři v humpoleckých strojírnách, konkrétně v oddělení dopravy, ale poté mu bylo určeno místo pomocného dělníka. „A tam pracoval v létě, v zimě na dvoře strojíren až do svého odchodu do důchodu,“ dodává Helena Bartíková.

Popsané události měly každopádně vliv na život celé rodiny a Helena Bartíková nebyla výjimkou. Po maturitě v roce 1975 na gymnáziu v Pelhřimově nemohla jít studovat na vysokou školu. Přála si pracovat s dětmi, protože k nim měla odjakživa velmi dobrý vztah a bylo to její vysněné povolání. Tehdejší režim jí to však znemožnil.

Snažila se proto alespoň najít zaměstnání, kde by se dětem mohla věnovat, ovšem ani tady nebyla úspěšná.

„Tenkrát hledali vychovatelky do ústavu v Černovicích a byli u nás náboráři. Dozvěděla jsem se ale, že tam nesmím, že prostě nesmím vychovávat děti. Tohle byl možná přerod, kdy člověk z těch pionýrských a svazáckých dob začal na situaci kolem sebe nahlížet jinak,“ vypráví Helena Bartíková.

Revoluční rok 1989

Kromě roku 1968 byl pro život Heleny Bartíkové určující také revoluční rok 1989. To už, jak sama říká, byla dospělá a svět kolem sebe vnímala zase jinak.

Poté, co nemohla nastoupit na vysněnou vysokou školu, odešla do Prahy a pracovala v ČKD Praha v zásobování. Právě v té době se začala věnovat také divadlu.

„V divadle bylo úplně jiné prostředí, než na které jsem byla zvyklá ze svého dětství. Tam byli studenti vysokých škol DAMU i pedagogických, ale byli tam i dělníci. Lidé kolem divadla byli jiní, svobodnější, měli jiné názory a postupem času mě začali ovlivňovat,“ vzpomíná Helena Bartíková. 

V této společnosti potom dospěla i do revolučního roku 1989. „Mezitím člověk zažil spoustu věcí, které ho formovaly, a začal se na svět kolem sebe dívat kritičtěji. Bylo třeba divné, že jsme nemohli hrát hry, které jsme hrát chtěli, nepovolovali nám je,“ říká Helena Bartíková s tím, že toto všechno způsobilo, že v roce sametové revoluce už se na svět dívala jinak.

Pod svícnem je největší tma

V roce 1986 začala pracovat ve společnosti Supraphon, což bylo zase jiné prostředí, „umělecké patro“, jak sama říká. Její kolegové byli vesměs protirežimní.

V červnu 1989 zveřejnila Charta 77 petici Několik vět. V červenci, někdy před oslavou padesátých narozenin Karla Gotta, kterých se Helena Bartíková poté zúčastnila, se setkala s Janou Jandovou, první manželkou zpěváka Petra Jandy, se kterou se navštěvovaly jako kolegyně. 

„Vedle Jandů bydlel Miloš Zapletal a tam se sešli Petr Janda a mám pocit, že i Michael Kocáb, zřejmě tam právě řešili petici Několik vět. S mými kolegyněmi jsme si to tam přečetly, ani jedna z těch několika vět se nám nezdála, že bychom za ní nestály. Takže jsme podepsaly. Fakt je ten, že jsme věděly, že z toho můžou být komplikace. Byla to ještě doba, kdy komunisté i policie po lidech, kteří Několik vět podepsali, šli,“ vypráví pamětnice. 

Vzpomíná, že pouze jedna její kolegyně o den později svůj podpis odvolala. Byla to totiž samoživitelka a bála se, jaký vliv by to na její situaci mělo. Helena Bartíková i její kolegyně byly postihu za svůj podpis ušetřeny, postavil se totiž za ně jejich šéf.

Kromě Supraphonu se Helena Bartíková i s manželem pohybovali v Jonáš-klubu při divadle Semafor. Na odpoledních i večerních představeních, takzvaných besídkách, se, jak popisuje, setkávali lidé, kteří byli proti režimu a měli s ním problém, například zakázaní zpěváci či vědečtí pracovníci. V roce 1986 byla tomuto subjektu činnost zakázána, a tak ho příznivci pod křídly Svazarmu udržovali jako J-klub. Jonáš-klub se obnovil v roce 1990.

Začátek nových zítřků

Na památný den 17. listopadu se Helena Bartíková neúčastnila převratu přímo v ulicích, ale byla doma. Tehdy se ale lidé z televize příliš nedozvěděli. „Tenkrát lhali do poslední chvíle,“ vypráví pamětnice. Druhý den už bylo setkání Jonáš-klubu, které moderoval publicista Jiří Černý.

„Vystupovali tam umělci, Dáša Andrtová-Voňková, skupina Kuličky. Nejdříve probíhalo představení a pak na pódium najednou přišel herec Milan Kňažko a řekl, že herci vstupují do stávky na podporu studentů a že ruší všechna představení, která v Praze probíhají. Takže nám také zrušil představení, my jsme s tím souhlasili, protože to bylo na podporu stávkujících studentů,“ vypráví Helena Bartíková.

Jiří Černý, vypráví dál pamětnice, tehdy publiku řekl, že kdo chce jít domů, může odejít, a kdo chce, může zůstat. „Tak jsme zůstali a vznikla tam úžasná debata s krásnou atmosférou, všichni jsme byli dojatí, vzrušení. Vystupovali tam studenti, kteří byli zbiti na Národní třídě. A Jiří Černý si povídal s publikem. Vystoupila tam i dívka, která měla chlapce jako bílou helmu, a říkala, že se teď o něj bojí,“ vypráví Helena Bartíková. Večer skončil tím, že si přítomní zazpívali československou hymnu.

Když poté pamětnice přišla do práce, začala s kolegyněmi, které také podepsaly petici Několik vět, organizovat pomoc pro stávkující studenty.

„Jana Jandová byla taková naše vůdčí osobnost. Petr Janda se angažoval i ve Špalíčku, kde se začali scházet všichni tehdejší lidé kolem Václava Havla a kteří chystali změny. A od té doby jsme v podstatě každý den demonstrovali na Václavském náměstí,“ vzpomíná.

„V Supraphonu poté začalo vznikat Občanské fórum, do kterého vstoupila velká část kolegů,“ říká Helena Bartíková. Účastnila se i velké demonstrace v Praze na Letné.

„Tam už jsem poprvé na demonstraci vzala svoje děti. A ten pocit byl nádherný, začaly nové zítřky,“ popisuje pamětnice.