Antonín Bartoš

„Byli jsme vždy v nějakém obrovském domě a ty zřejmě nacisti konfiskovali Židům za Hitlera, pak to měli Němci a americká kontrarozvědka je dala k dispozici Moravcovi a Ingrovi. Tam byl táta umístěn. Bylo tam spoustu mladých chlapíků, mamka mi vysvětlila, že to jsou moji strejdové, že mám hodně strejdů. Někteří si se mnou hráli, s jedním jsem hrál na trumpetu. Jednomu jsem říkal 'strejda čokoládovej'. Všichni byli kurýři, co chodili přes hranice, a ty velké domy a obrovské zahrady sloužily k tomu, aby mohli trénovat. Byly tam překážky, na druhém konci střelnice, kde táta cvičil kurýry na to, aby byli bojeschopní, kdyby na to přišlo. Přes hranice šli pro zprávy nebo převáděli lidi, co byli v nebezpečí. Jan Kratochvíl, ředitel muzea exilu v Brně, mi později vysvětlil, že ten 'strejda čokoládovej' se jmenoval Karel Ševčík a vždycky s sebou nesl čokoládu, když převáděl rodiny s dětmi. Dával čokoládu dětem, aby byly ticho a neprozradily je. Někdy to, co zbylo, jsem dostal já od strejdy čokoládového.“

„Jenomže tátu [komunisti] chytili v Hodoníně, tam ho zavřeli. Nebyla to věznice, ale městský úřad, tak vyskočil oknem ven a utekl jim. Šel do Lanžhota a začal organizovat útěk ven z Československa.“ – „To musel udělat hodně rychle, že?“ – „Ano, jsou všelijaké verze, jak se to stalo. Jedna verze byla, a to teď někdo publikoval v Lanžhotě, ale já mám takový dojem, že otec všechno neřekl každému, ale ta rodina umožnila, že mě a matku nějak dopravili do Břeclavi a měli pak dojem, že jsme odjeli vlakem na Slovensko. Ale tak to není. Otec zorganizoval víc rodin dohromady, aby unikly do Rakouska. To vím, že jsme šli pěšky, mě nesli, mně byl rok a půl. To byla skupina několika lidí, děti, jedna těhotná žena. Otec jim nakázal: 'Nemůžete si brát žádné kufry, nic takového, já mám peníze, budu vám kupovat šaty, plenky, košile, oblečení, i denně, kdyby to bylo potřeba. Musíme vypadat jako turisti, že jsme pořád na procházce. Žádná panika, aby to na nás nepoukazovalo, že utíkáme.' Pak jsme nějak přešli hranice do Rakouska a tam si zorganizoval od nějakého sedláka náklaďák, tam jsme všichni vlezli a to nás zavezlo až do Vídně.“

„Gestapo obklíčilo dům, kde byl táta, a vzbudila ho paní, teď si nevzpomínám. Vzbudila ho, ať vyskočí oknem, on se oblékl a vyskočil oknem. Tam bylo gestapo a on začal pálit, oni po něm kulometem. A táta sklouzl na ledě, mysleli, že ho zasáhli. On tam prý zabil tři z těch gestapáků. Jim šlo o to, aby to lidi neviděli, tak hlavně mrtvoly táhli pryč. Táta říkal: 'Já jsem tam stále ležel, nevěděl jsem, jestli mě zasáhli, nebo ne. Nejdřív jsem zahýbal zadkem, potom nohama, rameny a nic mi nebylo, tak jsem vstal a utíkal jak blázen.“

„Když byli ve Skotsku, teď nevím, jestli s Jurou Štokmanem a Čestmírem Šikolou, nebo jestli tam byl na nějakém individuálním tréninku. Bylo to ve Skotsku a té partě, ve které byl, řekli: 'Podívejte se, tady je takzvaná home guard, starší vojáci, a mají pušky a oni tam stráží poštu. Vy musíte poštu obsadit a oni mají zbraně, můžou střílet naostro. Ale vy musíte zařídit, aby se jim nic nestalo při tom, jak převezmete poštu a budete oblečeni jako němečtí námořníci, co vylezli z ponorky. Musíte dát velký pozor, aby se skotským vojákům nic nestalo.' Prý tam byli tři domobranci a obcházeli poštu, dva vzadu nějak chytili a svázali, aby nemohli křičet a upozornit toho třetího. Ten třetí, to byl prý takový Krakonoš ve skotské sukni, táta říkal, že měl ruce jako já měl nohy. Potom ze střechy na něho tři skočili a on mával s těmi dvěma, co ho drželi za ruce, jako kdyby to byly hadry. Táta si nevěděl rady, protože je mohl zabít. Říkal: 'Našel jsem šutr a ťukl jsem ho do hlavy.' Padl a taky ho svázali, vrčel jak vzteklý pes. Zvládli to tak tak a naštěstí se tomu Krakonošovi nic nestalo, akorát měl asi bouli na hlavě.“