The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. podplukovník Luděk Bartoš (* 1944  †︎ 2023)

• narodil se 30. listopadu 1944 v Olomouci

• v letech 1962–1967 studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

• roku 1966 vstoupil do KSČ

• v průběhu vojny, na jaře roku 1968, vstoupil do armády

• dával najevo nesouhlas se srpnovou invazí roku 1968, vyloučen z KSČ, v roce 1970 propuštěn i z armády s trvalým zákazem pedagogické práce

• od roku 1970 působil v národním podniku Kniha v Olomouci, nejprve jako inventurník, posléze jako vedoucí prodejny a pracovník podnikového ředitelství

• v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Olomouci

• od roku 1991 učil na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde setrval až do důchodu

• zemřel 28. března 2023

Když se roku 1962 Luděk Bartoš hlásil ke studiu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, představoval si, že bude učit. Tehdy netušil, jak moc mu do života o pár let později zasáhne invaze vojsk Varšavské smlouvy. V průběhu vojny učil na Střední všeobecně vzdělávací letecké škole v Prešově, kde se rozhodl po ukončení prvního roku zůstat a vstoupit do armády. Bylo jaro 1968. O pár měsíců později se měl jeho život zásadním způsobem změnit. Protože odmítal nazývat invazi bratrskou pomocí, byl nejprve vyloučen z KSČ, kam vstoupil v průběhu vysokoškolských studií, a později i z armády. Dostal zákaz provozování pedagogické činnosti, ke které se vrátil až po revoluci, v roce 1991, kdy mohl začít učit na Slovanském gymnáziu v Olomouci.

Ve stropě měli díru po dělostřeleckém granátu

Luděk Bartoš se narodil 30. listopadu 1944 jako starší ze dvou dětí rodičům Ludvíku Bartošovi a Anně Bartošové, rozené Kolářové, v Olomouci. Matka pracovala po studiu obchodní akademie ve firmě Singer ve Zlíně, později jako účetní v Olomouci. Otec, původně jemný mechanik, byl zaměstnancem Meopty, ale většinu života se živil jako strojvůdce.

Kromě vzpomínek na život ve starých Hodolanech, tehdy spíše vesnické části Olomouce, má Luděk Bartoš v živé paměti návštěvy prarodičů z matčiny strany ve Šternberku, kde strávil podstatnou část svého dětství. Po zabrání Šternberka Němci museli prarodiče svůj domov opustit, přestěhovali se do Olomouce a zpět se vrátili až po válce.

Na válku samotnou si Luděk Bartoš příliš nevzpomíná, vzhledem k faktu, že mu byl v době osvobození rok. Střípky vzpomínek z vyprávění rodičů a poválečných let však zůstaly. Dům rodiny Bartošových byl ke konci války poškozen dělostřeleckou palbou Rudé armády směrem od Svatého Kopečku, rodiče vyprávěli, že měli v prvním patře velkou díru ve stropě. Matka také vzpomínala, že když na Němce útočili Sověti v posledních dnech války, Němci se schovávali po olomouckých domech. Jeden z nich byl zasažen a zemřel přímo v chodbě domu Bartošových. S sebou nesl velký žok zrnkové kávy, kterou si pak lidé z okolí rozebrali jako nedostupnou pochoutku.

Doma se říkalo něco jiného než na veřejnosti

Otec Luďka Bartoše, Ludvík Bartoš, byl členem Československé strany sociálně demokratické, která byla v červnu roku 1948 násilně sloučena s KSČ. Otec, který komunisty neměl v lásce, se tak paradoxně stal členem strany. Luděk nastoupil do první třídy, tehdy národní školy, v Olomouci na Bělidlech, v roce 1950 a absolvoval zde prvních pět tříd. „Už od roku 1950 se ve škole projevoval komunistický diktát. Ředitel byl známý komunista, učitelky byly vystrašené, i když laskavé. Zakazovalo se chodit do hodin náboženství, slavila se výročí, úmrtí Stalina, Gottwalda a podobně. Jako malé děcko jsem se téměř bál chodit do prvního patra, protože se tam chodilo kolem smuteční výzdoby, když zemřel Stalin a pak brzy Gottwald. Toho jsem se děsil,“ vzpomíná Luděk Bartoš.

Doma se komunismus otevřeně kritizoval, otec se strýcem, nedobrovolní členové strany, poslouchali Hlas Ameriky. Luděk si zvykal, že na veřejnosti nesmí mluvit o tom, o čem se může bavit doma. V páté třídě vstoupil do Pionýra, který mu nic nedal, nebavilo jej to tam, ale rodina měla klid. „Vím, že ta škola byla nucena také vykazovat, jak ideologicky působí na rodiče, na žáky, kolik získala pionýrů, takže já jsem na jedné straně chodil do hodin náboženského vyučování církve Československé husitské a na druhé straně jsem se stal pionýrem, prostě taková faleš, oboustrannost. Doma se mluvilo jinak, na veřejnosti jsem byl pionýr a byl pokoj.“ Prvních pět let školní docházky také chodil cvičit do Sokola, který ho bavil a na který rád vzpomíná. Od šesté do deváté třídy navštěvoval základní školu v blízkých Pavlovičkách, kde už nebyl tak znát vliv ideologie, ač se samozřejmě stále musela slavit různá výročí.

Roku 1953 přišla rodina o zbytek úspor při měnové reformě. Luděk Bartoš si vzpomíná, jak rodiče doma nadávali, protože jeden den je prezident z rádia ujišťoval, že měna je pevná, a druhý den už byli na mizině. Protože se mezi lidmi něco proslýchalo, na poslední chvíli ještě stihli koupit alespoň nějaký nábytek. Čtyři z šesti otcových sourozenců, kteří se usadili v Lanžhotě, přišli v rámci kolektivizace o pole a vinohrady.

Luděk Bartoš byl přijat na původně Jedenáctiletou střední školu, později změněnou v rámci školských reforem na dvanáctiletou. Když školu v roce 1962 dokončil, její název byl Střední všeobecně vzdělávací škola. S přijetím na studia problém jakožto pionýr neměl, otec byl navíc členem KSČ. Po maturitě se rozhodl pro Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor český jazyk a literatura – ruský jazyk. Studoval zde v letech 1962–1967, kdy studium zakončil promocí. Profesoři byli spíše umírnění komunisté, měli i zahraniční lektory, kteří jim pomáhali seznámit se s běžně nedostupnou světovou literaturou, o které se nemohlo učit. Roku 1966 se pamětník po rozhovorech se svými vyučujícími rozhodl vstoupit do KSČ jakožto mladý člověk, který může do strany přinést potřebné změny.

Setkání s armádou

„Jako běžný student jsem musel nastoupit na jednoletou vojenskou službu, která měla být v oblasti zdravotnictví, protože v Olomouci byla zdravotnická vojenská katedra, kam jsme jednou týdně na půl dne museli docházet, navléci se do zelených mundúrů, které štípaly, hrát si na vojáky, rozebírat pušky, chodit v Olomouci na Tabulový vrch, kde nám ukazovali různé věci, jak třeba vypadá krajina, co si z ní zapamatujeme. Občas nás vyvezli na nějaké střelby, ale ten rok vojenské katedry se jednou týdně nějak přežil.“

Druhý rok povinné vojenské služby strávil v Prešově. „Tam se totiž otevírala Střední všeobecně vzdělávací škola letecká, patřící pod Vyšší letecké učiliště Košice. Protože v Košicích i Prešově byly nejméně dvě třetiny žáků českých, bylo třeba, aby je k maturitě dovedl někdo, kdo je z Čech a kdo má pro češtinu aprobaci. Takže ten další rok povinné vojenské služby jsem strávil v kasárnách na letišti v Prešově, což byla pro mě jako pro absolventa veliká zašívárna.“

Učitelé vaší aprobace nejsou v kraji potřeba

Rok uběhl a Luděk Bartoš se chtěl vrátit do rodné Olomouce. Když žádal na školské správě o místo, přišla mu odpověď, že učitelé s jeho aprobací nejsou v Olomouckém kraji potřeba. Musel se rozhodnout, co dál. V té době jej oslovilo vedení učiliště s nabídkou, aby vstoupil do armády a zůstal na škole učit. Kromě jistého místa a vyššího platu Luďka Bartoše lákalo i cestování po východním Slovensku, nakonec tedy kývl. Bylo to na jaře 1968, v době všeobecného politického i společenského uvolnění, nikdo nečekal nadcházející srpnové drama. V roce 1968 se také Luděk Bartoš oženil se svojí spolužačkou z filozofické fakulty Helenou. Jezdil za ní do Olomouce každých čtrnáct dní.

Dne 21. srpna 1968 byl Luděk Bartoš na dovolené v Olomouci, a jakmile pochopil, že byla republika obsazena vojsky Varšavské smlouvy, běžel na posádkové velitelství v Olomouci, kde se mu však nedostalo vůbec žádných informací. Později pochopil, že armáda jednat nesměla. Protože odmítal označovat invazi jako bratrskou pomoc a nijak se tím netajil, byl při následných prověrkách vyloučen z KSČ a následně i z armády. Učit už nemohl, poslední studenty dovedl k maturitě roku 1970.

Návštěvy u Jaroslava Seiferta

Vrátil se do Olomouce, byla mu nabízena místa jeřábníka nebo průvodčího nákladních vlaků, ve kterých by nemohl příliš ovlivňovat lidi svými názory. Odmítl a sám si sehnal místo inventurníka v národním podniku Kniha v Olomouci, kde strávil deset let. V té době už měl rodinu, na kterou plně dopadla finanční tíseň, stát jim dokonce musel vyplácet sociální dávky. Jako politicky nespolehlivý měl totiž v prvních letech nařízen nejvyšší možný plat, ať pracoval, jak chtěl, nesměl přesáhnout částku 1600 Kčs. Jezdil po severní Moravě a prováděl s kolegy inventury v malých knihkupectvích, kde potkal spoustu zajímavých lidí. Měl štěstí na vstřícného vedoucího Jaromíra Šimona, který, ač sám člen KSČ, jej po letech dokonce jmenoval vedoucím největší olomoucké prodejny knih v Edelmannově paláci.

Díky práci v knihkupectví měl možnost potkat podobně smýšlející lidi. „Seznámil jsem se třeba s panem Krylem ze Šternberka, který měl kontakty na brněnské disidenty. Prostřednictvím svého zástupce, vzdělaného knihkupce Stanislava Pitnera z Prostějova, taktéž silně perzekvovaného pro náboženské přesvědčení, jsem se napojil na některé kanovníky katolické církve v Olomouci, kterým jsem pomáhal posílat knihy normální poštou do Rakouska. To byly takové radosti, o kterých se většině lidí ani nesnilo, pro mě to bylo obrovské povzbuzení, kontaktovat se třeba s básníkem Jaroslavem Seifertem, tehdy nežádoucím, mám od něj mnoho knih s podpisem a věnováním, navštěvoval jsem jej v Praze, v jeho vilce na Břevnově, i když jsem věděl, že tento dům je sledován Státní bezpečností.“ Roku 1987 se pamětníkova nejstarší dcera hlásila na Slovanské gymnázium, a přestože byla jedničkářka a přijímací zkoušky složila, nebyla přijata kvůli minulosti svého otce.

Návrat k pedagogické činnosti

V olomoucké prodejně na Horním náměstí pamětníka zastihly také listopadové události roku 1989. V podniku Kniha spoluzakládal Občanské fórum a s ostatními fandil Václavu Havlovi. Poté byl delegován zaměstnanci jako vyslanec do Prahy, kde působil v nově vzniklé odborové organizaci Svazu pracovníků vydavatelství, nakladatelství a knižního obchodu. Byl jeho místopředsedou pro oblast Moravy. Po roce 1990 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a byla mu udělena medaile za zásluhy o ČSLA. Luděk Bartoš byl v roce 1991 rehabilitován a vrátil se k pedagogické práci na Slovanském gymnáziu, kde působil až do svého odchodu do důchodu. Stal se členem Masarykovské společnosti a Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. V době natáčení v roce 2022 žil v Olomouci.