„Díky práci v knihkupectví jsem měl možnost seznámit se s dalšími lidmi podobného smýšlení jako já. Třeba s panem Krylem ze Šternberka, který měl kontakty na brněnské disidenty, nebo prostřednictvím svého zástupce, vzdělaného knihkupce Stanislava Pitnera, legendární osoby z Prostějova, taktéž silně perzekvované pro své náboženské přesvědčení, který mě napojil na některé kanovníky katolické církve v Olomouci, jimž jsem pomáhal posílat knihy normální poštou do Rakouska. To byly takové radosti, o kterých se většině lidí ani nesnilo, pro mě bylo obrovské povzbuzení kontaktovat se třeba s básníkem Jaroslavem Seifertem, tehdy nežádoucím, mám od něj mnoho knih s podpisem a věnováním. Navštěvoval jsem jej v Praze, v jeho vilce na Břevnově, i když jsem věděl, že tento dům je sledován Státní bezpečností.“
„Patřil jsem k těm, kteří si na vojně nebrali servítky, kritizoval jsem okupaci Československa, odmítal ji nazvat bratrskou pomocí a dalo se čekat, že za to budu postižen. Byl jsem postižen jako mnozí jiní, byl jsem vyhozen z KSČ, kde jsem tedy setrval poměrně krátkou dobu. V důsledku tohoto vyhazovu z armády jsem byl propuštěn do civilu. To bylo v roce 1969, kdy se sestavovaly prověrkové komise a hledalo se všechno možné i nemožné, jaké měl člověk postoje, co kde říkal, co dělal. Já jsem se netajil tím, že obsazení republiky byla okupace, a ne bratrská pomoc. Takže na jaře 1970 mi bylo sděleno, že můj pracovní poměr skončí s koncem jednoho školního ročníku, kde jsem vyučoval žáky.“
„Rodiče se snažili uchránit mě nějakých špatných vzpomínek, takže to, na co si pamatuji z jejich pozdějšího vypravování, bylo, že v prvním patře našeho domu na Bělidlech byla velká díra ve stropu způsobená ostřelováním dělostřelectva ze Svatého Kopečku směrem na Olomouc. Také si pamatuji na zbytky vojenských vozidel, jednoho děla, které bylo kousek od řeky Bystřičky a které jsme jako kluci velice rádi prolézali, i když nám to dospělí zakazovali, takže vzpomínek na druhou světovou válku je velice málo, spíš jsou to takové kusé útržky. Mimo jiné rodiče vyprávěli, že když Rusové potom útočili na Olomouc, Němci se utíkali schovávat do domů a nesli s sebou kdovíjaký majetek a ten takzvaně náš Němec s sebou nesl žok zrnkové kávy, což byla tehdy obrovská pochoutka a nedostatek této komodity. Když už vcházel do domu, zasáhla ho střela, ještě se dopotácel do chodby, padl na ten žok a vykrvácel. Maminka potom říkala, že jakmile se to rozneslo, z širokého okolí se sbíhali lidé a tu krví pokropenou kávu si odnášeli v mističkách.“
Jako politicky nespolehlivý místo učení počítal knihy
Luděk Bartoš se narodil 30. listopadu 1944 v Olomouci jako starší ze dvou dětí rodičům Anně Bartošové (rozené Kolářové) a otci Ludvíku Bartošovi. V roce 1962 ukončil studium na Všeobecné vzdělávací škole v Olomouci a následně studoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého, kterou absolvoval roku 1967. V roce 1966 vstoupil do KSČ. Vojnu prožil ve slovenském Prešově, kde učil češtinu a ruštinu na Střední všeobecně vzdělávací škole letecké. Na jaře roku 1968 se rozhodl vstoupit do armády a dále učit na Slovensku. Veřejně nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy roku 1968, což ho později stálo členství v KSČ, a byl také vyloučen z armády s trvalým zákazem pedagogické činnosti. V roce 1970 nastoupil jako inventurník do národního podniku Kniha v Olomouci, později byl vedoucím olomoucké prodejny, následně působil v podnikovém vedení. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Olomouci. V letech 1990–1991 byl místopředsedou Odborového svazu vydavatelství, nakladatelství a knižního obchodu Čech a Moravy. Roku 1991 začal učit na Slovanském gymnáziu v Olomouci, kde působil až do svého odchodu do důchodu. S manželkou Helenou vychovali tři dcery. Luděk Bartoš zemřel 28. března roku 2023.