The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Bauer (* 1957)

• narodil se 14. září 1957 v Karlových Varech

• rodiny obou jeho rodičů přišly po válce do Sudet za prací

• jeho otec protestoval proti znárodnění řeznictví a hospody, komunisti jej poslali na vojnu k Pomocným technickým praporům

• rodiče se usadili v Otovicích, vedli místní hospodu a později kuchyň v panelárně

• s rodinou i sousedy pořádali na vesnici tradiční zabijačky

• pamětník absolvoval řeznické učiliště v Hroznětíně, poté pracoval v místním masokombinátu

• od mládí se věnoval lednímu hokeji, v mládežnických kategoriích hrál za karlovarský tým

• v roce 1980 se oženil, jeho syn se později také stal řezníkem

• v 90. letech pracoval jako řeznický mistr ve firmách Prima a Pelant

• v roce 2023 žil v Karlových Varech

Pamětníkův otec František Bauer starší se svým bratrancem měli po druhé světové válce vlastní řeznictví a hospodu v Božičanech. Podnikání si však neužili dlouho, protože brzy přišli k moci komunisti a všechno jim sebrali.

„Otec to nesl těžce, a když ho chtěli poslat na státní jatka do Chodova, řekl, ať si tam jdou sami,“ vypráví jeho syn. Otec tak musel obléct černý vojenský oblek a sloužit u Pomocných technických praporů.

K řeznickému mundúru se však zase vrátil a svému řemeslu se mohl dál věnovat. Syn poté v jeho šlépějích pokračoval a rodinné recepty ze zabijaček přinesl do firem, které uzeninami a masem zásobují celé Karlovarsko.

Táta protestoval

Pamětník František Bauer se narodil 14. září 1957 v Karlových Varech. Ani jeden z jeho rodičů však z tohoto regionu nepocházel. Přišli sem až po druhé světové válce v době, kdy po vyhnání sudetských Němců přicházeli do pohraničí noví osídlenci. Tímto způsobem se na Karlovarsko dostala rodina pamětníkovy matky Jaroslavy Kadlecové.

Jeho otec František Bauer, rodilý Šumavan z Bělečské Lhoty, sem přišel za prací poté, co se v Netolicích vyučil řezníkem. Spolu s bratrancem vedli řeznický podnik i hospodu v Božičanech. Trvalo to však jen krátce, protože v roce 1948 převzali moc v Československu komunisti a rodinnou firmu znárodnili.

„Tátovi se to nelíbilo, protestoval proti tomu. Jako protistátní živel tak musel jít na vojnu k Černým baronům. Sloužil v Milovicích a na Zelené Hoře u Nepomuku,“ říká František Bauer. Černí baroni se říkalo útvaru Pomocných technických praporů, kam komunisti umisťovali své odpůrce na „převýchovu“ a těžkou práci.

Po návratu z vojny se pamětníkův otec přestěhoval do Nejdku a přijal práci v řeznickém krámku a v hospodě v Otovicích. Díky tomu se potkal se svojí budoucí manželkou Jaroslavou, která zde bydlela. Vzali se a společně v místním podniku pracovali.

Sešla se celá vesnice

František Bauer už od dětství vyrůstal v řeznickém prostředí a už od mala zažíval tradiční zabijačky. V Otovicích tehdy v téměř každé rodině chovali prase, a tak tu byl každou zimu dostatek práce pro tři řezníky, kteří ve vsi žili.

„Příjem masa v obchodech nebyl v padesátých a šedesátých letech ještě takový. Pro všechno se jinak muselo až do Karlových Varů, a tak si radši babičky zvířata chovaly samy. Lidé na vesnici byli na maso většinou soběstační,“ vysvětluje pamětník.

Zabijačky nesloužily ale jen k zajištění dostatku jídla, jednalo se také o součást společenského života na vesnici. Podle Františka Bauera se v Otovicích při zabijačkách scházely vždy celé rodiny, přicházeli i kamarádi, sousedé si navzájem vyměňovali své výrobky a dávali ochutnat.

„Pro nás jako pro menší to byla vždy podívaná, dalo se zažít něco jiného než jen pořád chodit do školy. S bandaskou jsme pak roznášeli po celé vesnici výslužky,“ vzpomíná František Bauer.

Lesy byly plné ruských vojáků

Po dokončení základní školy František Bauer nastoupil na řeznické učiliště v Hroznětíně, nic jiného pro něj nepřicházelo v úvahu. Během učení chodil do hroznětínského masokombinátu, kde kromě tradičních domácích zabijaček poznal i provoz na jatkách a zpracování masa v linkovém provozu.

Podle pamětníka je ale lepší domácí chov. „Určitě hraje roli, jakým způsobem zvíře zemře. Musíte k němu mít vztah a přístup, pohladit ho, povídat k němu. Smrt zvířete je přirozená, je to součást řetězce, ale je potřeba se k němu chovat tak, aby to přijalo. Nevystresovat ho už pohledem,“ popisuje svoji zkušenost. 

Vedle řeznictví se František Bauer od dětství věnoval také lednímu hokeji – jako brankář chytal v mládežnických kategoriích za karlovarský klub. Tehdy se ještě hrálo na venkovním stadionu u tržnice. Mladí hokejisti si museli sami uklízet hřiště a zápasy se odehrávaly jen přes zimu.  

Kromě chovu prasat a dobytka pro zabijačky Bauerovi jezdili do nedalekého lesa chovat také včely. Vyjížďky se jim však zkomplikovaly po srpnu 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Na Čapím hnízdě u bývalé vodárny, kde táta choval včely, měli Sověti shromaždiště. Jezdili jsme pak dál krmit včely, ale museli jsme mít povolení. Lesy byly najednou plné ruských vojáků,“ vzpomíná František Bauer.

Mám strach, že tradice zanikne

Když se vrátil z vojny, pokračoval František Bauer v práci v hroznětínském masokombinátu. V roce 1980 se oženil a do manželství se mu narodil syn, který se později také stál řezníkem, a v rodině tak řemeslo pokračovalo už třetí generací.

V masokombinátu pamětník pracoval až do začátku devadesátých let. „Po sametové revoluci to v podniku převzali lidi, kteří z toho chtěli hlavně těžit, ne ti, kteří by chtěli dělat řeznictví. Vystřídaly se mraky ředitelů a Hroznětín začal skomírat,“ vysvětluje František Bauer.

Přešel tak do nově vznikající firmy Prima v Buchenwaldské ulici, kde působil jako řeznický mistr. Postupně navázal spolupráci také s řeznictvím Pelant. Do výroby přinášel vlastní recepty, při nichž se vždy snažil dodržovat tradiční návyky a nepoužívat náhražky. Jeho uzenářské a masné produkty získaly i ocenění jako regionální výrobek.

Pokračoval také v zabijačkách, ačkoliv jejich tradice a četnost od sedmdesátých let upadaly. Rozšířila se místo nich linková produkce masa, které se stalo snadno dostupné pro každého, do všech domácností se navíc dostaly ledničky, díky kterým se kupované maso dalo lépe uchovat.  

„Dnes domácí zabijačky mohou být, ale musíte mít povolení a veterinář musí zkontrolovat poživatelnost masa. Mění se i přístup lidí, zabíjení zvířat se někomu nelíbí. Zabijačky by měly pokračovat dál kvůli tradici, ale mám strach, že spíše zaniknou,“ hodnotí František Bauer osud svého rodinného řemesla.