"Udělali na ně křivé obvinění, že chtěli otrávit tajemníka strany, za použití cyankáli. Nás jako studenty vyslýchali. 'My víme, že jsi ten cyankál ukradl z kabinetu. My to víme!' Takže potom je zavřeli, tyhle lidi. Šlezingera zavřeli s naším třídním učitelem, profesorem Kučerou."
"Moje matka jezdila [do Švýcarska] desetkrát dvanáctkrát a pokaždé jsem musel za ni všechno vyplňovat. Tak pochopitelně, byl jsem jim nejblíž po ruce. Nejhorší bylo, že jsem vlastně zachraňoval lidi, protože když se mě na někoho ptali, nemlčel jsem, já ho obhajoval. Čili brzy přišli na jiné téma. Takže v tomhle nemám výčitky a všichni mí kamarádi o tom ví. Mám naprosto čisté svědomí, nikdy jsem nic nepodepsal. Byl jsem jen evidován, že jsem k nim chodil a mohli se mě vyptávat, ale nikdy v životě jsem jim nic nepodepsal."
"Když jsem přišel na StB, byly tam dvoje mříže. Můžu jmenovat i toho, co mě vyslýchal. Bylo vidět, jak to všechno zapíná, tak se mě ptal na lidi, říkal mi: 'Vy jste ze Stavoprojektu, tam je nějaký inženýr Sedlák, který chodí do kostela, je to pravda?' Říkal jsem, že ano, že je to ale bezvadný kamarád, spolužák, že do kostela chodí, ale není na tom nic špatného. Pak se mě zeptal zase na někoho. Říkal mi, že slyšel, že ten člověk udělal to a to. A já říkal, že je to nesmysl. Vždycky, když jsem přišel z výslechu, ihned jsem běžel k těm lidem a řekl jim, na co se mě ptali: 'Hele, ptali se mě na tebe, že jsi dělal nějaký protistátní plakát.' Takhle jsem se s lidmi vždycky domlouval."
„Když jsem byl u technických praporů, tam byl velmi tvrdý život. A sice budíček ve čtyři hodiny, pracovní doba kolem deseti dvanácti hodin. Jednou v týdnu jsme pracovali v atomových těch..., to znamená s maskami na lešení a tak dále. A kdo nesplnil normu... Sto padesát procent byla civilní norma. Nedělali jsme na sto procent, na sto padesát. Kdo nesplnil normu, to šel po večerce dodělávat a nahlásit, že splnil normu. A bylo to teda velmi tvrdé. A samozřejmě že se dělaly výkopy – nejtěžší práce, zednické práce, betonářské práce.“
„Vím, že jsme pořádali Majáles a já byl v průvodu takový hlavní. A pamatuji si, že dokonce to bylo vysílané televizí. Provolávala se tam hrozně protistátní hesla. Nikdy jsem nevěděl, kdo mě udal nebo neudal, ale údajně to snímali kamerou z římsy a z oken. Takže nemůžu říct, ten mě udal nebo tak... Vlastně potom využili toho, že jsem odevzdával projekty a chytli se toho. Nemohli říct motiv politický. Tak řekli, že jsem o hodinu později odevzdal projekt nebo něco v tom smyslu.“
„V Sezemicích to byla velká textilka, která ovšem – jak začala válka – se najednou začala předělávat. Přišli Němci, zabrali textilní stroje a začala se předělávat na hračky, výrobu hraček. Ovšem byla to skrytá výroba zbraní. A pamatuji si, že tam tehdy Němci dělali docela rotyku. Obsadili domy a tak dále. Otec tam byl ředitelem fabriky. Měl dokonce k dispozici auto Hetzen se šoférem. Měli jsme na zahradě bazén, nádherný život, ale dopadlo to tak, že otec s Němci nechtěl mít nic společného.“
Zdeněk Baueršíma se narodil 21. března 1934 v Jihlavě. S rodinou se často stěhovali, záleželo na tom, v jaké textilní továrně jeho otec zrovna pracoval. V roce 1938 opustili Sudety a druhou světovou válku prožili převážně ve Světlé nad Sázavou. Pamětník vychodil gymnázium a po roční praxi ve Vojenském projektovém ústavu byl přijat na fakultu architektury na obor pozemní stavitelství. Podílel se na přípravách a účastnil se studentského Majálesu, za což měl být údajně z pátého ročníku ze školy vyloučen. Vojnu částečně strávil u technických praporů, také ale na stavbě letiště a bytových domů v Krnově. Pamětníkův bratr Ivo patřil ke spoluzakladatelům Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska, kde ho v 80. letech pamětník s matkou navštívili. Státní bezpečnost pamětníka evidovala jako důvěrníka. Pracoval ve Stavoprojektu a jako architekt má ve svém portfoliu přes 250 realizací a řadu ocenění. V době natáčení žil v Jihlavě (duben 2022).
