The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Zdeněk Baueršíma (* 1934)

• narodil se 21. března 1934 v Jihlavě

• rodina se na podzim roku 1938 po mnichovském diktátu musela vystěhovat ze Sudet

• kvůli účasti na studentském Majálesu vyloučen z fakulty architektury

• vojnu odsloužil částečně u technických praporů

• bratr po roce 1968 emigroval do Švýcarska, patřil ke spoluzakladatelům KAN

• pamětník od roku 1985 evidován Státní bezpečností jako důvěrník

• jako architekt se podepsal pod více než 250 staveb

• v roce 2022 žil v Jihlavě

Balík plný pomerančů z Palestiny

Zdeněk Baueršíma se narodil 21. března 1934 v Jihlavě. S rodinou ale bydlel v Oldřichově u Teplic. „Otec byl textilák, úžasný odborník. Byl prokuristou velké textilní továrny v Oldřichově a celý život jsme se stěhovali podle jeho fabrik,“ říká úvodem. Oldřichovskou továrnu vlastnil Žid Edelstein, s nímž měl Zdeňkův otec dobré vztahy a za německé okupace mu pomáhal. „Chtěli je deportovat a otec různými kličkami fabriku a jejich majetek zachránil. Pak nám přišel po válce obrovský balík plný pomerančů z Palestiny, které jsme vysypali do vany,“ vzpomíná.

Po mnichovském diktátu a zabrání Sudet se Baueršímovi přestěhovali do Jihlavy a zanedlouho pak do Sezemic u Pardubic. „V Sezemicích to byla velká textilka, která ovšem – jak začala válka – se najednou začala předělávat. Přišli Němci, zabrali textilní stroje a začala se předělávat na hračky – výrobu hraček. Ovšem byla to skrytá výroba zbraní. A pamatuji si, že tam tehdy Němci dělali docela rotyku. Obsadili domy a tak dále. Otec tam byl ředitelem fabriky. Měl dokonce k dispozici auto Hetzen se šoférem. Měli jsme na zahradě bazén, nádherný život, ale dopadlo to tak, že otec s Němcema nechtěl nic mít společného,“ deklaruje.

Rodina se tak opět stěhovala – tentokrát do Světlé nad Sázavou, kde otec pracoval na pile. „Tam jsme vlastně přežili válku, tam se nám moc líbilo,“ říká. Na konci války tam Zdeněk také zažil bombardování a výbuch vlaku naloženého municí, který zdemoloval celé nádraží. „Bydlel jsem tak osm set metrů od nádraží. Dědeček seděl na zahradě a kolejnice se mu zapíchla těsně vedle nohy. Detonace byla obrovská. V Havlíčkově Brodě se vysypala všechna okna – je to osmnáct kilometrů,“ přibližuje.

V roce 1946, když volby vyhráli komunisté, Zdeňkův otec hned tušil, že to nevěstí nic dobrého a říkal: „Děti a zle je, bude zle.“ Do znárodnění v roce 1948 pak otec pracoval v pražské textilní fabrice Stoupa. Pak se rodina přesunula do Chlumce nad Cidlinou, kde zůstala dalších sedmnáct let.

Po smrti Stalina se začala dělat moderna

Gymnázium začal Zdeněk studovat v Havlíčkově Brodě a dokončil ho v Jihlavě, kde v roce 1952 odmaturoval. Následoval rok praxe na Vojenském projektovém ústavu v Hradci Králové. „Nebyli jsme na tom politicky moc dobře. Měli jsme strýce, který byl v západním Německu, se kterým jsme udržovali spojení. Trochu nás cenzurovali, tak jsem šel rok do praxe a potom jsem dostal doporučení na vejšku do Prahy na fakultu architektury na pozemní stavitelství,“ vzpomíná. Když na školu nastupoval, všude se stavělo v duchu socialistického realismu, ale krátce po smrti Stalina se naopak „začala dělat moderna“.

V pátém ročníku, těsně před dokončením, ale Zdeňka ze školy vyloučili. „Pořádali jsme majáles a já byl v tom průvodu takový hlavní a pamatuji si, že to dokonce bylo vysílané televizí. Provolávala se hrozně protistátní hesla. Nevěděl jsem, kdo mě udal nebo neudal, ale údajně to snímali kamerou z římsy a z oken. Když jsme potom odevzdávali projekty, tak řekli, že jsem projekt odevzdal o hodinu později,“ vypráví pamětník.

Potřebujeme postavit bytovky v Krnově

Po vyloučení ze školy nastoupil Zdeněk do Stavoprojektu. „Politické klima tam bylo dobré, protože tam byli poměrně vzdělaní lidé. To, co se mělo nosit, se nosilo, ale jen navenek,“ vysvětluje. Ani ne po roce byl ale povolaný k technickým praporům. „Budíček ve čtyři hodiny, pracovní doba kolem deseti, dvanácti hodin. Jednou v týdnu jsme pracovali v atomových těch...., to znamená s maskami na lešení a tak dále. A kdo nesplnil normu... Sto padesát procent byla civilní norma. Nedělali jsme na sto procent, na sto padesát. Kdo nesplnil normu, to šel po večerce dodělávat a nahlásit, že splnil normu. A bylo to teda velmi tvrdý. A samozřejmě že se dělaly výkopy – nejtěžší práce, zednický práce, betonářský práce,“ líčí.
Naštěstí ho ale brzy potřebovali na stavbě letiště, kam byl převelený a pomáhal tam třeba s muničními sklady nebo rozjezdovými dráhami.

 „Přišel tam za mnou velitel pluku, mimochodem vynikající člověk. –Nechcete si udělat něco zajímavého? Potřebujeme postavit bytovky v Krnově. Ale musíte je i namalovat, vyprojektovat. Řekl jsem, že jo,“ dodává. Na Krnov Zdeněk vzpomíná moc rád: „Měl jsem pod sebou zajímavý vojsko – asi padesát vojáků – byli tam fotbalisti, pak nějaký zedníci, které bylo potřeba někam zašít.“

Po absolvování vojny se Zdeněk vrátil do Stavoprojektu. Celkem má ve svém portfoliu přes dvě stě padesát realizací. Stavěl hotely, lázeňský dům v Jáchymově, spalovnu v Jihlavě, divadlo v Třebíči, kavárnu v Polné, několik škol ale třeba i jatka.

Bratrova emigrace

Se svou manželkou se zná už od čtrnácti let. Dohromady se dali potom, co se náhodou potkali v Olomouci. „Šel jsem po ulici a potkal jsem jí. Pozvala mě, že budeme poslouchat desky. Vylil jsem jí víno na ubrus. Pak jsme se zase potkali až o prázdninách,“ vzpomíná. Vzali se v dubnu roku 1963. V roce 1966 se jim narodila dcera a o rok později syn.

Zdeňkův  bratr, který studoval astronomii a geofyziku na Karlově univerzitě a byl zakládajícím členem KANu, v roce 1968 emigroval. Byl vyslán na stáž do Švýcarska, odjel s celou rodinou a rozhodl se, že se už nevrátí. To pak samozřejmě mělo vliv i na Zdeňka. „Nemohl jsem vycestovat, vždycky mi to předhazovali. Matka jezdit mohla, měla přes osmdesát let a podle Helsinských smluv a dohod platilo, že rodičům musí být umožněno se dostat za svými dětmi a příbuznými.“
Později si Zdeněk vymyslel způsob, jak povolení na dovolenou v Jugoslávii dostat. „Zvolil jsem taktiku, že jsem říkal: ‚To by bylo výborný, kdybyste mi to zakázali. Potřebuju na chatě natřít střechu.‘ Tak mě pak pustili, musel jsem ale odevzdat pas matky a pustili nás až v předvečer odjezdu. Už jsme měli všechno objednané, do poslední chvíle jsme ale nevěděli, jestli pojedeme,“ vysvětluje.
Se svým bratrem se pak viděl až osmnáct let po jeho emigraci, kdy slavil padesáté narozeniny.

Celý svůj život se Zdeněk řídí příkladem svého otce. Říká: „Mým vzorem byl otec. Pocházel z chudých poměrů, a přesto se dovedl vypracovat díky své vůli a pracovitosti.“ Je rád, když mohou peníze pomoci i dalším lidem, snaží se vždy najít kompromis a nevidět svět černobíle, a naopak vše vnímat v kontextu.