The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Bažant (* 1954)

• narozen 12. června 1954 v Pardubicích

• v roce 1979 emigroval s přítelkyní a sestrou do Rakouska

• po třech měsících se vrátili do Československa

• trestně stíháni za nedovolené opuštění republiky

• u soudu dostal podmíněný trest

• v létě 1981 zatčen na maďarských hranicích s cizími cestovními doklady

• odsouzen na tři a půl roku

• věznění „na šatonech“ na Borech

• ve vězení podepsal Chartu 77

• propuštěn v lednu 1985

• po návratu spolupracoval s pardubickým disentem

• po převratu členem prověrkové komise

• první ředitel Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie v Hradci Králové (později FIS, BIS)

• po dvou letech za nejasných okolností musel z funkce ředitele BIS odejít

• žije v Libišanech u Hradce Králové

Lubomír Bažant říká, že kdyby mohl něco udělat ve svém životě jinak, tak by se nevrátil z emigrace a dnes by žil v Americe. Jedním dechem ale dodává, že by tak nikdy nepoznal Václava Havla nebo pátera Františka Líznu a ani k Chartě 77 by se nedostal. Za totality byl odsouzen za nedovolené překročení hranic na tři a půl roku vězení. Odseděl si je v plzeňské věznici Bory, kde si vedle běžných kriminálníků odpykávali své tresty i političtí vězňové. Lubomír, obdařený obchodnickými i vyjednávacími schopnostmi, zajišťoval pro mnoho z nich spojení s venkovním světem.

„Havlovi jsme se Zbyňkem Čeřovským zachránili život, když Vašek zkolaboval po přeložení z prádelny na kovošrot. Našimi kanály jsme dali vědět Olze a ta už zařídila přeložení na Pankrác, odkud ho pak pustili,“ vyprávěl Lubomír Bažant. S kamarádem Rendou Matouškem byli jediní, kterým se podařilo podepsat Chartu 77 ve vězení a podpisy propašovat ven. Během věznění nasbíral jedenatřicet kázeňských postihů a těsně unikl přeřazení do druhé nápravně výchovné skupiny.

Po návratu z vězení se seznámil s královéhradeckými a pardubickými disidenty a po převratu vstoupil do  Občanského fóra. Zajímal se o bezpečnostní sféru a stal se předsedou komise, která prověřovala bývalé zaměstnance Státní bezpečnosti (StB). „Zatímco my jsme prověřovali estébáky, tak jejich nadřízení pálili doklady, které jsme neměli dostat. Měli tři měsíce na to, aby uklidili, co potřebovali,“ vysvětloval Lubomír Bažant. Na jaře 1990 se stal prvním ředitelem zpravodajské služby v Hradci Králové a sledoval mocenské i hospodářské kolbiště na počátku devadesátých let.

StB zařídila babičce cestovní doklad

Lubomír Bažant se narodil 12. června 1954 v Pardubicích a dětství prožil ve vesnici Libišany nedaleko Hradce Králové. Po rozvodu rodičů se odstěhoval s maminkou a o šest let mladší sestrou Leonou do Pardubic, kde získali družstevní byt. Vystudoval střední průmyslovou školu strojnickou, ale dál už studovat nemohl, protože mu v osmnácti letech zemřela maminka a Lubomír musel splácet dluh na družstevním bytě. Našel si proto místo ve VCHZ Synthesia, kde až do vojny vykládal vagony.

Po vojně pracoval jako číšník a po čtyřech letech si našel dívku, se kterou se rozhodl utéct za hranice.  „Byl rok 1979 a my jsme využili mimořádného opatření, že se dalo jet do Jugoslávie bez výjezdní doložky přes Maďarsko. Tak jsme se jeli s přítelkyní a sestrou vykoupat k moři a cestou zpátky jsme zajeli do rakouského Lince a tam jsme požádali o politický azyl,“ vysvětlil svůj způsob emigrace Lubomír Bažant.

Když orgány státní moci zjistily, že trojice emigrovala, vyvinuly velký tlak na jejich rodiny, aby se všichni vrátili. Babičce Lubomíra Bažanta dokonce vystavily cestovní doklad, aby za nimi mohla do Rakouska jet. K tomu už nedošlo, neboť stejný nátlak vyvíjela i rodina Lubomírovy přítelkyně a k návratu je přesvědčila. „Až po listopadu 1989 jsem se dozvěděl, že otec mé přítelkyně byl spolupracovníkem StB,“ dodal Lubomír Bažant.

Už na hranicích pamětníkovi došlo, že udělal chybu. Přestože je z hranic po sepsání protokolu pustili domů, po návratu do Pardubic bylo proti všem zahájeno trestní stíhání za nedovolené opuštění republiky. Od soudu odešli s podmínkou.

Pracovníci Státní bezpečnosti po Lubomírovi chtěli, aby vystoupil v televizi s prohlášením, že se vrátil po prozření, jak špatně se v kapitalistickém západním světě žije. Odmítl, a to mu StB nezapomněla. Lubomír jen těžko hledal práci. Pravidelně chodil na  americkou ambasádu s vidinou, že jednou se do USA vystěhuje. Pro ambasádu plnil drobné úkoly ve smyslu dodávání informací o výrobě v pardubické VCHZ Synthesia.

Šatony byly nejhorší

V létě 1980 se Lubomír seznámil se slečnou, za kterou odjel do Bratislavy. Po několikadenní návštěvě nasedl do vlaku Bratislava – Budapešť. Při hraniční kontrole u něho maďarští pohraničníci našli cizí, jugoslávský pas (českoslovenští pohraničníci si nevšimli); Lubomír získal daný pas pár měsíců předtím od pardubického kamaráda-muzikanta, kterému ho pravděpodobně podstrčila StB.

Lubomír putoval do vazby, nejprve do Bratislavy a později do Hradce Králové. Obvinění ze špionáže mu nedokázali, ale za pokus o nedovolené opuštění republiky dostal 36 měsíců a další čtyři měsíce z neukončené podmínky. To byl pro „kopečkáře“ nezvykle vysoký trest, Lubomír si ho celý odseděl na „šatonech“ na Borech, kde brousil skleněné korálky. Den co den brousil kamínky do levné bižuterie, musel plnit normu, a tak byl v práci často i dvanáct hodin denně.

Ve vězení potkal spoustu zajímavých lidí. „Šatony, to bylo to nejhorší místo, kam se mohl člověk ve vězení dostat. A byli tam jak kriminálníci, tak političtí vězni. Například pozdější poslanec Honza Litomiský, kněz otec František Lízna, Petr Pospíchal a další,“ vzpomínal Lubomír Bažant. Ve vězení se také naučil anglicky díky spoluvězni Láďovi Adámkovi, který před návratem do vlasti sloužil v USA u zelených baretů. 

I na Borech navštívili Lubomíra Bažanta pardubičtí pracovníci StB. „Mluvili o sestře, že v zaměstnání vykazuje víc hodin, než skutečně odpracuje, a že skončí také na Borech, pokud já nebudu spolupracovat. Tenkrát byl na ‚šatonech‘ zavřený Vašek Havel, Dominik Duka a Jiří Dienstbier a estébáci po mně chtěli, abych zjistil, kudy vynáší ven písemnosti. Tak jsem jim odpověděl, ať sestru klidně zavřou,  že tam aspoň budeme dva,“ vzpomínal na Bory Lubomír Bažant. Reakce na odmítnutí spolupráce s StB přišla záhy. Na konci roku 1984 dorazila na Bory žádost o přeřazení Lubomíra Bažanta do druhé nápravně výchovné skupiny. K tomu nedošlo jen díky končícímu trestu.

Podpisy Charty 77 putovaly z kriminálu „šulkou“

Pamětník byl na třetím oddělení věznice Bory a někteří političtí vězni, například i Havel a Dienstbier, byli na prvním oddělení. Za jistých podmínek se dalo mezi odděleními pohybovat, čehož pamětník využíval a za disidenty docházel. Tam se také dozvěděl o Chartě 77 a s přítelem Rendou Matouškem se rozhodli ji podepsat ještě ve vězení. „Tenkrát šel do civilu jeden kamarád, a tak jsem ho poprosil, aby dokument pronesl. Udělali jsme takzvanou šulku, smotali jsme papír a dali ho do igelitového obalu, on si ho dal do konečníku a ten papír s naším podpisem Charty 77 vynesl ven.  Odnesl ho rodině spoluvězně Honzy Litomiského, která ho předala na Svobodnou Evropu,“ vzpomínal Lubomír Bažant.

Lubomír měl malé rádio se sluchátkem schované ve slamníku. Přinesl mu ho jeden civilní zaměstnanec, který dělal v dílnách na Borech mistra. Lubomír po nocích poslouchal vysílání Svobodné Evropy, které pak šířil mezi ostatními vězni. „A tak jsem jednou v noci slyšel, jak Svobodná Evropa hlásí, že nějaký Luboš Bažant a Renda Matoušek podepsali Chartu v kriminále,“ vysvětlil okolnosti podpisu Charty 77  Lubomír Bažant. 

O rádiové spojení se světem ale po půl roce přišel. Před vánočními svátky ho udal jeho „kolchozník“ (nejbližší spoluvězeň dělící se o všechno, jídlo i peníze). Bachaři prohledali celu, roztrhali slamník, rádio sebrali a Lubomíra zavřeli přes Vánoce na třicet dní na samotku – vězeňským žargonem „do díry“. „Kolchozník za tu informaci dostal mimořádnou návštěvu a vánoční balík,“ krčil rameny Lubomír Bažant.

Poslali jsme Olze Havlové vzkaz 

Na Borech existovaly různé kanály pro dopravu věcí dovnitř nebo ven. „V kanceláři pracoval Franta Tesař, který dostal deset let za pokus o vraždu, a jak tam byl dlouho, tak přes svoje kontakty zajišťoval kafe a cigarety, ale nezařizoval žádné politické záležitosti,“ vzpomínal Lubomír Bažant. Ale Tesař přece jen udělal výjimku.

Podobným kanálem dostali z vězení informaci o špatném zdravotním stavu budoucího prezidenta Václava Havla, poté co viděli, jak ho na nosítkách přenášejí na ošetřovnu. „Vašek dělal v prádelně, kde se praly košile a kde bylo horko a pára, a oni ho z nepochopitelných důvodů přeřadili na venkovní pracoviště, na kovošrot, když byly dvacetistupňové mrazy. Dostal z toho nějaký záchvat, on byl už tehdy nemocný na plíce. A tak jsme s kamarádem Zbyňkem Čeřovským poslali jedním kanálem vzkaz Vaškově manželce Olze, ať něco udělá. Vaška pak převezli do nemocnice na Pankrác a odtamtud ho později propustili,“ vzpomínal na záchranu Václava Havla Lubomír Bažant.

Když propouštěli na svobodu Dominika Duku, poprosil ho pamětník, ať zajede do Pardubic za jeho sestrou Leonou a poradí jí, jak mu má propašovat stokorunu v pastě na zuby. „Duka s Vaškem Havlem skutečně do Pardubic zajeli, Leonu našli a řekli jí, co má udělat, a ona mi při další návštěvě skutečně tu stovku v pastě přivezla,“ vyprávěl se smíchem Lubomír Bažant.

Bony od Charty 77 ho zachránily od obvinění z příživnictví

Lubomíra Bažanta propustili na Tři krále na počátku roku 1985. V džínách, tričku, s igelitkou v ruce a 670 korunami v kapse stál před vězeňskými vraty. „Taxíkem z Prahy pro mne přijel Renda Matoušek, ale neměl ani korunu, tak asi 300 korun padlo hned na toho taxíka,“ smál se Lubomír Bažant. V Praze šel za Václavem Havlem, který tenkrát bydlel U Dejvického rybníčku, a ten mu do začátku vypomohl s penězi. Vrátil se do Pardubic a hledal si ubytování a práci. První zaměstnání mu dohodil jeho bývalý spoluvězeň Jose, šlo o správcování na Luční boudě v Krkonoších. Po konci první sezony a urgencích ze strany StB ale o zaměstnání na hřebenech nejvyšších českých hor přišel.

Lidem bez práce hrozilo trestní stíhání z důvodu příživnictví, ovšem sehnat práci se záznamem v trestním rejstříku bylo obtížné. „Zrovna jsem otci v Libišanech řezal dřevo, když za plotem  zastavil žlutý žigulík Veřejné bezpečnosti a z něho vystoupil policajt, který byl ale taky z Libišan, a křičel na mne: ‚Luboši, pojď sem! Já tě beru na služebnu, ty jsi příživník, tam nám vysvětlíš, z čeho žiješ!‘ Nacpal mě do auta a odvezl do Pardubic. Tam se na mě vrhli, že půjdu zase do kriminálu.

Vysvětloval jsem jim, že nemůžu sehnat práci, ale že žiju z peněz, které mi posílá František Janouch z nadace Charty 77 ze Stockholmu. V kapse jsem měl papír, kde mi oznamovali, že mi posílají bony. Tak jsem jim ho ukázal, i bony, které jsem si předtím vyzvedl na poště. Oni vytřeštili oči a ze služebny mě vyhodili. Domů mě už nikdo neodvezl, tak jsem v těch Pardubicích zůstal bez peněz, s bonama v montérkách,“ smál se Lubomír Bažant tomu, jak unikl obvinění z příživnictví.

Nakonec získal stálou práci u závodu Ingstav, který stavěl čistírnu odpadních vod v Březhradě, nejdříve u lopaty a později v kabině jeřábu. Tou dobou Lubomír Bažant věnoval většinu svého času sportu, trénoval na triatlon Ironman, jezdil na kole, běhal a plaval v Opatovickém písníku.

Takhle jsem prověřil stovky estébáků z východních Čech

Po propuštění z vězení několikrát žádal o možnost vystěhování z ČSSR, ale vždy mu ho komunističtí úředníci zamítli. Navázal spolupráci s pardubickými a královéhradeckými disidenty. A během sametové revoluce vstoupil do Občanského fóra v Hradci Králové. Zajímal se o bezpečnostní sféru a stal se členem komise, která prověřovala bývalé pracovníky StB. „Někteří rovnou přišli a řekli, že si nepřejí být prověřovaní a že nemají zájem pracovat v bezpečnostním aparátu nového režimu. Jiní se zase dušovali, že nikomu nic špatného nedělali a že chtějí zůstat. Takhle jsme prověřili několik stovek estébáků z východních Čech,“ vzpomínal na počátek roku 1990 Lubomír Bažant.

V únoru 1990 byl nominován na místo ředitele vznikajícího Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie (později FIS, BIS). Měl vybudovat novou krajskou strukturu zpravodajské služby. První pokyny zněly nabrat pro zpravodajskou práci sto dvacet lidí, ale toto zdánlivě vysoké číslo bylo později sníženo na dvanáct. „S dvanácti lidmi nic nenaděláte, myslím, že to bylo účelové, zainteresovaní si připravovali půdu pro hospodářské transakce, pro kuponovou privatizaci,“ domnívá  se Lubomír Bažant.

Už jako ředitel zpravodajské služby sledoval se svými spolupracovníky manipulaci se svazky StB. „Zjistili jsme, že je vozí do jednoho statku na Novém Hradci. Tak jsme naproti udělali opěrný bod, odkud jsme fotografovali a zaznamenávali auta a lidi, který to tam vozili. Pak jsme operativní cestou zjistili, kdy to povezou do Prahy, a nasadili na ně sledovačku. Jenže podle tehdejších předpisů bylo sledování jen na okraj Prahy a tam to převzala sledovačka pražská. Když jsem se pak zajímal, kde dokumenty z Nového Hradce skončily, řekli mi, že jim bohužel došel benzin, a tak vozidlo ztratili z dohledu,“ vzpomínal na zkušenosti z práce ředitele BIS Lubomír Bažant. 

Granáty z Květné koupené od Sovětů ho stály místo

Postupem času cítil stále větší tlak, který vyvrcholil jeho nuceným odchodem z pozice krajského ředitele úřadovny FIS. Během roku 1990 upozorňoval na skutečnost, že v Květné u Poličky sovětští vojáci rozprodávají zbraně ze skladů. „Na setkání krajských ředitelů FIS mi tvrdili, že to není možné, tak jsem tam nasadil jednoho našeho člověka. Nechal se zaměstnat někde na vlečce a po měsíci koupil od ruského vojáka bednu granátů. Tak jsme ji naložili a odvezli do Prahy k řediteli a řekl jsem mu: ‚Tady máte ty granáty, co se neprodávají, a na zítra máme objednaný těžký kulomet. Takže si pro něj můžeme všichni přijet!‘ Nastalo obrovský zděšení, granáty zmizely a já jsem se nikdy nedozvěděl, jak to dopadlo.“

Nedlouho poté zprostili nadřízení Lubomíra Bažanta funkce a bylo proti němu a jeho kolegovi Janu Drbalovi zahájeno trestní řízení. Oficiálně se však  týkalo jiné události než kupčení s granáty.

V únoru 1991 se do konkurzu na místo přednosty gynekologicko-porodnického oddělení Univerzity Karlovy v Hradci Králové hlásil lékař známý svými kontakty s StB a Lubomír Bažant o jeho spolupráci s tajnou komunistickou policií  informoval výběrovou komisi. Tím překročil pravomoci své funkce.  Vojenská prokuratura ho déle než rok vyšetřovala z podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomocí veřejného činitele. V květnu 1992 ho ale obvinění zprostili.

„Já jsem šel do zpravodajských služeb, abych tuhle zemi udělal lepší. Ale všechny, co mysleli podobně jako já, vyházeli, nezůstal tam nikdo,“ shrnul práci pro porevoluční zpravodajské služby Lubomír Bažant.

Pamětník po odchodu ze zpravodajských služeb v devadesátých letech cestoval, podnikal a doháněl všechno to, co mu komunistický režim v jeho mládí nedopřál. Postavil si dům vedle své sestry Leony v Libišanech a ještě v seniorském věku jezdil na kole a hrál tenis. V roce 2018 získal od ministerstva obrany uznání účastníka třetího odboje.