Jan Bednář

* 1953

  • „Byl jsem poprvé na tom výslechu, to právě vím přesně, že to bylo toho třináctého [ledna]. To byl velký zátah, kdy asi 50 lidí z Charty bylo předvedeno k výslechu, a to byl jediný výslech, protože jsem byl poprvé, kdy jsem vlastně vypovídal nebo respektive jsem se snažil odpovídat. Tam byl takový, vyslýchal mě nějaký Slovák, takový slovenský estébák. V Ruzyni se to odehrávalo. Odvezli nás do Ruzyně do nějaké místnosti a několik hodin jsem tam strávil. On se mě ptal, kde jsem se narodil, že rodiče měli statek, kulaci a takové. A pak se mě ptal, jak jsem podepsal tu Chartu. Tak, a to jsme byli už domluvení, že to nesmíme říct, takže já jsem řekl, že mu to neřeknu a teď on se začal strašně rozčilovat. A trvalo to, jak říkám, asi několik hodin, kdy mně vyhrožoval a měl jsem opravdu strach, že mě tam zabásnou, že jsem byl poprvé v té budově, příšerné budově v Ruzyni, ale nakonec jsem mu to neřekl. On tam napsal, že odmítám vypovídat. Já jsem mu to podepsal a to bylo poprvé a naposledy, kdy jsem jim podepsal nějakou výpověď. Pustili mě odpoledne, mě pustili ten den, a tak jsem si oddechl, protože jsem si říkal, že tohle bylo o hubu a šel jsem domů. No, a pak jsme se dozvěděli, ten byl zatčený, no, všichni jsme si to řekli mezi sebou, dozvěděli jsme se, jaká to byla velká akce.“

  • „No, a přišel jednou Petr Uhl – to bylo o Vánocích roku 1976 –, přinesl ten text Charty a ptal se, jestli to nechceme podepsat a myslím, že matka tehdy už to buď podepsala taky hned, anebo už to měla podepsané, já nevím. Ale on mi to nabídl nebo prostě jsem to tam viděl, řekl jsem, že to taky chci podepsat, tak jsem si to přečetl nebo už jsem to, já mám pocit, že už jsem to četl předtím. Ale on prostě sbíral ty podpisy, ten Petr Uhl, byl jeden z těch mála lidí, kteří sbírali ty podpisy. Tak já jsem mu to podepsal, a to mělo ještě zvláštní peripetii, že ten můj podpis vlastně nebyl zveřejněný v té první řadě, kde je těch 245 podpisů nebo kolik, ale až v té druhé toho 1. února. A to z toho důvodu, že vlastně oni, já jsem byl jeden z mála lidí, kteří studovali a podepsali tu Chartu, tam byli asi dva, tam jsem byl já a Zina Freundová Kočová tehdy. A oni nějak, byla tam nějaká taková diskuze kolem toho, to i Petr Uhl a ti lidi, s kterými jsem se tehdy znal, tak mi říkali: ,No ale když to podepíšeš, tak tě vyhodí z té školy, to víš, samozřejmě.´ Já jsem říkal: ,Jasně, to vím.´ Protože už jsem měl té školy dost a už jsem si říkal, že stejně jim tady nebudu hrát nějakého komunistického ekonoma někde, tak kašlu na to prostě, ať mě třeba vyhodí. Takže jsem to chtěl podepsat, ale oni se nějak usmysleli, že to dají stranou. A stalo se to, že Václav Havel měl několik podpisů ve svém pracovním stole, kdy to nějak rozdělovali a ty podpisy řadili a ty měl takzvaně deponované a tam jsem byl já taky deponovaný. Jenomže samozřejmě jsem tam byl deponovaný jenom do 6. ledna, kdy k nim vtrhla policie a prohledali Havlovi psací stůl a tam ten podpis našli, takže jsem tím pádem byl odhalen. A taky proto mě pak o týden nato sebrali.“

  • „Když jsme tam přijeli, byla asi půlnoc, tak jsme přijeli na nádraží ve Vídni a vylezli jsme z vlaku a nevěděli jsme, co máme dělat. Tak jsme šli do nějakého hotelu, který tam byl za rohem. Pak se ukázalo ráno, že to byl hodinový hotel, takže jsme platili úplně neskutečné peníze, ale pak jsme teprve šli na nějaké ty... Vyhledali jsme nějaké ty úřady a pak jsme jednu noc spali v takové noclehárně, která byla úplně příšerná, to byla nějaká tělocvična, kde byla rozložená ta spartakiádní lehátka, kde všichni, co přijížděli z Československa, davy lidí, tak se tam ubytovávali. To byl takový první záchytný bod a zároveň tam už probíhaly nějaké jakoby pohovory nebo jsme tam vyplňovali nějaký dotazník, kdo je kdo, odkud a co a jak. A byli tam nějací lidé z velvyslanectví nebo s nějakými takovými lidmi jsme se tam... Nějací imigrační úředníci tam byli určitě.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 19.10.2021

    (audio)
    duration: 01:55:03
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 16.11.2021

    (audio)
    duration: 01:53:14
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Řekl jsem si, ať mě klidně vyhodí a Chartu jsem podepsal

Jan Bednář v roce 2021
Jan Bednář v roce 2021
photo: Post Bellum

Jan Bednář se narodil 1. února 1953 v Praze. Jeho matkou byla Otta Bednářová, disidentka, novinářka a spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 strávil dva měsíce ve Vídni, kam odešel s matkou a bratrem. Roku 1972 odmaturoval na Gymnáziu Na Zatlance. Díky tomu, že zatajil, že matku vyloučili z Komunistické strany Československa (KSČ), byl přijat na vysokou školu. V letech 1972–1977 studoval na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze. V prosinci 1976 podepsal prohlášení Charty 77, kvůli čemuž mu nebylo dovoleno dokončit studium. Poté pracoval v různých dělnických profesích. V následujících letech byl sledován Státní bezpečností (StB), vyslýchán a později nucen k emigraci v rámci Akce Asanace. V červnu 1982 vycestoval do Velké Británie, kde se usadil. V letech 1982–1985 studoval na Oxfordské univerzitě. Poté až do roku 1992 působil v československé redakci BBC v Londýně. Roku 1992 se natrvalo vrátil do Československa. V roce 2021 žil v Praze.