Pavel Bednář

"Skončilo to po osvobození tak... to je taková, abych řekl, známá věc – štěchovický archiv. Ke konci války potom Němci snad z Pražského hradu neměli čas ty dokumenty uklidit, tak to odvezli právě sem, na to Hradištko, a tady to ukryli do takové vodorovné šachty, tam to zakryli, zaminovali. Ale jeden ten německý voják, nebo musel to být spíš oficír, se dostal až k Američanům do pozdějšího Západního Německa, a ten jim to vyzradil. A ti potom přijeli s veškerou technikou, byla to asi tři auta, protože to bylo samo sebou zaminované a tak dále. Ale přijeli na to machři, kteří tím kompresorem vykopli tu díru, no to si nemohli dovolit vzít krumpáče a vykopat to. To odhazovali nějak ofukováním a tak dále. No byli to machři a uměli to a skutečně ten archiv vyzvedli a odvezli to do Západního Německa. Naše vláda už tenkrát protestovala. Tak oni to vrátili, ale co tam bylo, co si odvezli, co si nechali, to nevíme."

"To byl prožitek mé manželky, která se narodila v roce 1941. A ta žila v Třebsíně, kousíček za Prahou. Ti prožívali tu válku krutěji, protože to bylo v oblasti Hradištka, a to bylo území, které si Němci zabrali. Vystěhovali odtamtud všechno obyvatelstvo a udělali si tam takový jakýsi tábor. Cílem bylo zřejmě vůbec vystěhovat lidi ze středních Čech. Hranice toho byla na západě Vltava, na východě to byla trať Praha – Benešov – Tábor, na severu to bylo ohraničené řekou Sázavou a dole tam to šlo až někam téměř k Sedlčanům. Ale kritické bylo tadyto místo Hradištko, kde byl koncentrační tábor. Nevíme, co tam vlastně Němci dělali. Byli tam vězni, zatčení, hodně tam bylo Francouzů."

"Zažili jsme poplachy letecké, zvláště ke konci války. Byla vybudovaná civilní obrana, tenkrát ty domy byly většinou podsklepené, takže jsme se měli kam schovat. Slyšeli jsme to houkání. Byla vydaná taková mapa. Když to houkalo pomalu, tak jsme věděli, že ta letadla spojenecká jsou teda – já říkám spojenecká, ale oni říkali, že to jsou cizí letadla, ale my jsme je považovali za spojence. A přelétávali. Když byli daleko, to houkání bylo pomalé, když byli blíž, tak se to zrychlovalo. Podle toho se poznalo akutní nebezpečí. To setrvalo až do dnešní doby, kdy víme, že každou středu v měsíci v poledne se zkouší tenhle systém a slyšíme takové to krátké houkání."