Pavel Bednář

* 1936

  • "Bohužel teda tenkrát byla taková doba, že hranice byly zavřené. Takže takový jenom sen byly Alpy, protože jsem miloval kopečky. Jednou jsem si zažádal – to nebylo tak jednoduché se dostat třeba do Rakouska –, ale bylo mi to zakázáno, nedostal jsem povolení vycestovat. Takže na Alpy jsem si musel počkat až potom, pak jsem to několikrát projel. To bylo fajn. To jsem měl už auto, Favorita. Byl jsem překvapený, my jsme tam přijeli, tak to bylo, jako když jsme v jiném světě. Přijeli jsme tam, tam to tenkrát bylo jako teď. My jsme přijeli na hranice a tam prostě u cesty všude ovoce, silnice – mně se zdálo, že se mi stalo něco s autem. My jsme přejeli ty rakouské hranice a ono na těch silnicích najednou to auto bylo zticha. Já jsem byl zvyklý po těch silnicích, že to tak nějak drncá, všechno se klepe. Já přejel do Rakouska na ty jejich silnice a ono to bylo hladké, já jsem nic necítil. Já jsem měl podezření – nestalo se mi něco s tím autem? Nebo co se to děje?"

  • "Skončilo to po osvobození tak... to je taková, abych řekl, známá věc – štěchovický archiv. Ke konci války potom Němci snad z Pražského hradu neměli čas ty dokumenty uklidit, tak to odvezli právě sem, na to Hradištko, a tady to ukryli do takové vodorovné šachty, tam to zakryli, zaminovali. Ale jeden ten německý voják, nebo musel to být spíš oficír, se dostal až k Američanům do pozdějšího Západního Německa, a ten jim to vyzradil. A ti potom přijeli s veškerou technikou, byla to asi tři auta, protože to bylo samo sebou zaminované a tak dále. Ale přijeli na to machři, kteří tím kompresorem vykopli tu díru, no to si nemohli dovolit vzít krumpáče a vykopat to. To odhazovali nějak ofukováním a tak dále. No byli to machři a uměli to a skutečně ten archiv vyzvedli a odvezli to do Západního Německa. Naše vláda už tenkrát protestovala. Tak oni to vrátili, ale co tam bylo, co si odvezli, co si nechali, to nevíme."

  • "To byl prožitek mé manželky, která se narodila v roce 1941. A ta žila v Třebsíně, kousíček za Prahou. Ti prožívali tu válku krutěji, protože to bylo v oblasti Hradištka, a to bylo území, které si Němci zabrali. Vystěhovali odtamtud všechno obyvatelstvo a udělali si tam takový jakýsi tábor. Cílem bylo zřejmě vůbec vystěhovat lidi ze středních Čech. Hranice toho byla na západě Vltava, na východě to byla trať Praha – Benešov – Tábor, na severu to bylo ohraničené řekou Sázavou a dole tam to šlo až někam téměř k Sedlčanům. Ale kritické bylo tadyto místo Hradištko, kde byl koncentrační tábor. Nevíme, co tam vlastně Němci dělali. Byli tam vězni, zatčení, hodně tam bylo Francouzů."

  • "Zažili jsme poplachy letecké, zvláště ke konci války. Byla vybudovaná civilní obrana, tenkrát ty domy byly většinou podsklepené, takže jsme se měli kam schovat. Slyšeli jsme to houkání. Byla vydaná taková mapa. Když to houkalo pomalu, tak jsme věděli, že ta letadla spojenecká jsou teda – já říkám spojenecká, ale oni říkali, že to jsou cizí letadla, ale my jsme je považovali za spojence. A přelétávali. Když byli daleko, to houkání bylo pomalé, když byli blíž, tak se to zrychlovalo. Podle toho se poznalo akutní nebezpečí. To setrvalo až do dnešní doby, kdy víme, že každou středu v měsíci v poledne se zkouší tenhle systém a slyšíme takové to krátké houkání."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 16.12.2020

    (audio)
    duration: 39:59
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Nevěděl jsem, že jsem mohl žít daleko líp

Dětství na venkově, 1946
Dětství na venkově, 1946
photo: Archiv Vojtěcha Petra

Pavel Bednář se narodil 31. července 1936 v pražské Libni. Otec Josef se živil jako truhlářský dělník, matka Marie byla vyučená krejčová, věnovala se ale naplno péči o domácnost. Když bylo Pavlovi šest let, narodil se jeho bratr Ludvík. Do první třídy nastoupil v Michli v roce 1942. Vzpomíná na nálety na Prahu i události Pražského povstání. Po základní škole nastoupil na elektrotechnické učiliště a po ukončení studia začal pracovat jako radiomechanik v Tesle Hloubětín. Poté působil jako technik ve Výzkumném ústavu speciální radiotechniky při národním podniku Tesla a až do důchodu pak v Ústavu A. S. Popova na Lhotce. V roce 1966 se oženil s Helenou Dupalovou, která pocházela z Třebsína, z území, kde nacisté za války zřídili cvičiště SS a celou oblast vystěhovali. Pavel Bednář vždy rád cestoval, a proto přivítal pád železné opony v roce 1989.