Viktor Bejbl

* 1946

  • "Byt byl do mrtě, jak se říká lidově, vykraden. A to tím způsobem, že mi dokonce odšroubovali i vodovodní baterie. A měl jsem tam plynová topidla a ty byly taky odnesené. Měl jsem tam skříně, postele, lůžkoviny, vybavení, zvukovou techniku a takové [věci]. To všechno bylo vykradené a nikdy jsem to nedostal zpátky a nikdy jsem nedostal žádné odškodnění. A ještě jsem k tomu navíc dostal, kolik byla ta pokuta, pro Kristapána, za nezákonné opuštění republiky. A to jsem splácel hodně dlouho. To bylo asi deset tisíc, [co] jsem dostal pokutu."

  • "Vyzkoušeli jsme docela dost přechodů a odevšad nás vyrazili. Z Mariboru dokonce s námi jel vojenský gazik, který nás odvezl asi 40 kilometrů zpátky do vnitrozemí. Tenkrát nebyly žádné navigace ani nic tomu podobného. Takže jsem studoval mapu a vystudoval jsem tam skutečně miniaturní hraniční přechod, který se jmenoval Kuzma. Byl vysoko v horách a bylo tam absolutní ticho. A já jsem nakázal, aby zastavil, a my se podívali, jak tam probíhá cvrkot toho přechodu. Na jugoslávské straně zdvižená závora, a tak si říkám, že by to nebyl žádný problém. Tenkrát se jezdilo pouze na tzv. šedivé pasy a ty byly platné jen v Jugoslávii a nikde jinde. Nevím, jestli to ti Rakušáci nevěděli, nebo co, a my k tomu měli rakouská víza. Ty jsme si v Zagrebu nechali natisknout – rakouská víza do pasu. A nevím, jestli to prostě nevěděli, nebo si to nedokážu dodnes vysvětlit. Jugoši, ti byli zpitý, ty jsme vůbec nezajímali. A přijeli jsme na ten rakouský přechod a chlapci tam podřimovali. A když slyšeli motor, tak přišli a zvedli závoru, my jsme jim ukázali víza a oni jen řekli: ‚Jeď!‘ A byli jsme v Rakousku."

  • „Naložili nás [v Oděse] do gazika, což byl nějaký terénní automobil, a odvezli nás kamsi. Tam nás uvedli do nějaké kobky, kde u stropu, který byl nesmírně vysoko, možná osm nebo deset metrů vysoko, tak tam hořela žárovka, které Rusové v té době říkali Leninka. Ta měla příkon pouhých 15 wattů, takže světýlko, které vyřazovala, dolu na zem už nedopadlo. Tam už bylo pološero. A byla to obrovská místnost, kde nás bylo asi 45 bez rozdílu pohlaví, bez rozdílu věku. A k jídlu jsme měli moskevský chléb a džbán vody. To tam bylo vždycky. Na záchod jsme chodili na požádání, na zabouchání na dveře. Takhle nás tam drželi čtyři dny. Potom přišli ‚kamandíři‘ a zavázali nám oči, abychom neoslepli, protože jsme tam byli ve tmě. Ale i tak to byla strašná rána do očí. V tu ránu jsme neviděli téměř nic. Naložili nás na nákladní automobil značky ZIL a vezli nás přes celou Ukrajinu až na hraniční přechod Čierna pri Čope, nebo tak nějak se to jmenovalo. A tam zapnul ten milý řidič sklápěcí mechanismus auta a vysypal nás jak hromadu uhlí. No a my jsme se teprve tam… mysleli jsme si, že je válka, upřímně řečeno. Neměli jsme žádné informace, a tak jsme se dohadovali, co se vlastně děje. Žádný styk s velvyslanectvím, absolutně nic, žádné diskuse, nic. A až tady v té Čierné jsme se dozvěděli, že nás naši spojení bratři zákeřně napadli a začali zde dělat své pořádky. A hned nám taky bylo doporučeno, že tady kousek je rakouský přechod a aby jsme tam hbitě zamířili. A já blbec jsem to neudělal.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 23.03.2024

    (audio)
    duration: 02:02:03
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dnes už vím, že vrátit se zpět do Československa byla největší chyba mého života

Viktor Bejbl během natáčení
Viktor Bejbl během natáčení
photo: PB - studio Ústí nad Labem

Viktor Bejbl se narodil 13. března 1946 v Ústí nad Labem svobodné matce Marii Bejblové. Otce nikdy nepoznal a jeho výchovu si vzali na starost rodiče maminky Antonín a Marie Bejblovi. S dědečkovou pomocí se mu podařilo dostat na Střední odborné učiliště severočeské Armaturky v Krupce. I když ho studium moc nebavilo, učiliště dokončil a posléze se dostal na dvanáctiletku do Ústí nad Labem, kterou úspěšně zakončil maturitou. Po vojně v Holýšově (1965–1967), kde působil jako spojový technik, začal pracovat jako opravář vagónů. Později však získal místo rekvizitáře v ústeckém Činoherním studiu a zároveň se začal profesně věnovat svému největšímu koníčku, kterým bylo fotografování. Jako fotograf na volné noze fotil hlavně pro deník Průboj. Dokumentoval hlavně ústeckou každodennost a ničení vesnic a obcí v severních Čechách. Srpnovou okupaci prožil pamětník na dovolené v Sovětském svazu v Oděse, kde byl ještě s kamarádem dne 21. srpna 1968 zatčen a po několika dnech násilně vrácen do Československa. Po návratu do Ústí nad Labem se zapojil do protestů a demonstrací, které také zachycoval na svých fotografiích. V roce 1978 se mu podařilo legálně vycestovat do Itálie, kde už uvažoval nad emigrací. V roce 1982 si zakoupil zájezd do Jugoslávie a emigroval do Rakouska. Po roce se ale nakonec rozhodl kvůli tehdejší přítelkyni vrátit zpět do Československa. Během jeho nepřítomnosti mu byl zabaven a vykraden byt, který se mu však později podařilo získat zpět. Sametovou revoluci prožil v Ústí nad Labem a v Praze, kde se účastnil demonstrací a zároveň veškeré dění dokumentoval. Po pádu režimu opět odjel do Rakouska, ale z rodinných důvodů se musel po čase vrátit. Dnes se pamětník aktivně věnuje fotografování a pořádá občasné výstavy. V době natáčení roku 2024 žil v Ústí nad Labem. Příběh pamětníka mohl být zaznamenán díky podpoře ze Statutárního města Ústí nad Labem.