Viktor Bejbl

"Vyzkoušeli jsme docela dost přechodů a odevšad nás vyrazili. Z Mariboru dokonce s námi jel vojenský gazik, který nás odvezl asi 40 kilometrů zpátky do vnitrozemí. Tenkrát nebyly žádné navigace ani nic tomu podobného. Takže jsem studoval mapu a vystudoval jsem tam skutečně miniaturní hraniční přechod, který se jmenoval Kuzma. Byl vysoko v horách a bylo tam absolutní ticho. A já jsem nakázal, aby zastavil, a my se podívali, jak tam probíhá cvrkot toho přechodu. Na jugoslávské straně zdvižená závora, a tak si říkám, že by to nebyl žádný problém. Tenkrát se jezdilo pouze na tzv. šedivé pasy a ty byly platné jen v Jugoslávii a nikde jinde. Nevím, jestli to ti Rakušáci nevěděli, nebo co, a my k tomu měli rakouská víza. Ty jsme si v Zagrebu nechali natisknout – rakouská víza do pasu. A nevím, jestli to prostě nevěděli, nebo si to nedokážu dodnes vysvětlit. Jugoši, ti byli zpitý, ty jsme vůbec nezajímali. A přijeli jsme na ten rakouský přechod a chlapci tam podřimovali. A když slyšeli motor, tak přišli a zvedli závoru, my jsme jim ukázali víza a oni jen řekli: ‚Jeď!‘ A byli jsme v Rakousku."

„Naložili nás [v Oděse] do gazika, což byl nějaký terénní automobil, a odvezli nás kamsi. Tam nás uvedli do nějaké kobky, kde u stropu, který byl nesmírně vysoko, možná osm nebo deset metrů vysoko, tak tam hořela žárovka, které Rusové v té době říkali Leninka. Ta měla příkon pouhých 15 wattů, takže světýlko, které vyřazovala, dolu na zem už nedopadlo. Tam už bylo pološero. A byla to obrovská místnost, kde nás bylo asi 45 bez rozdílu pohlaví, bez rozdílu věku. A k jídlu jsme měli moskevský chléb a džbán vody. To tam bylo vždycky. Na záchod jsme chodili na požádání, na zabouchání na dveře. Takhle nás tam drželi čtyři dny. Potom přišli ‚kamandíři‘ a zavázali nám oči, abychom neoslepli, protože jsme tam byli ve tmě. Ale i tak to byla strašná rána do očí. V tu ránu jsme neviděli téměř nic. Naložili nás na nákladní automobil značky ZIL a vezli nás přes celou Ukrajinu až na hraniční přechod Čierna pri Čope, nebo tak nějak se to jmenovalo. A tam zapnul ten milý řidič sklápěcí mechanismus auta a vysypal nás jak hromadu uhlí. No a my jsme se teprve tam… mysleli jsme si, že je válka, upřímně řečeno. Neměli jsme žádné informace, a tak jsme se dohadovali, co se vlastně děje. Žádný styk s velvyslanectvím, absolutně nic, žádné diskuse, nic. A až tady v té Čierné jsme se dozvěděli, že nás naši spojení bratři zákeřně napadli a začali zde dělat své pořádky. A hned nám taky bylo doporučeno, že tady kousek je rakouský přechod a aby jsme tam hbitě zamířili. A já blbec jsem to neudělal.“