Zdena Beková

„Dva roky před koncem války začali hrozit, že všechny ročníky, které se mě týkaly, že ti lidé půjdou do Německa. Můj nejstarší bratr, který byl učitelem, měl hodně známých v Ostravě-Přívoze a tam mi našel práci na ostravském nádraží – na filiálce, která byla jenom pro vítkovické závody a potom odtamtud jezdil vlak do Frýdku-Místku. Tak já jsem se naučila posílat telegrafem zprávy o odjezdu vlaků a příjezdu vlaků. Dvanáct hodin práce, 24 hodin volna.“

„Hodně Čechů, kteří byli u Baťů po světě, se vracelo zpátky navštívit rodiny. Trvalo jim to rok nebo tak. Přijel tam vedoucí anglické továrny, která byla v East Tilbury v Essexu. Já jsem si povídala: ,Já se musím snažit se tam dostat.‘ Tak jsem šla k němu a povídám: ,Podívejte se, pane Dušan, já se učím anglicky a kdybych si mohla zdokonalit tu angličtinu, mohla bych dostat nějaké místo u vás v Tilbury?‘ On povídá: ,Jo, napište si tamtomu osobáři, ten vám pošle věci.‘“