„Byla akce Mládež vede Brno a to tehdy organizoval pan Šling. Mladí lidé a studenti najednou řídili tramvaje, byli na úřadech a mladí komunisté převzali vedení KSČ a na schůzi KSČ, kterou ten den řídila mládež, bylo rozhodnuto, že já musím přijít do kárnýho tábora, protože moje přítomnost ruší demokratickou mládež. No, zkrátka a dobře přišel za mnou jeden z těch členů komunistické strany, který byl můj dobrý přítel, a říkal: ,Richarde, prosím tě, zmizni. Oni tě chtějí zavřít do kárnýho tábora. Budeš mít asi tři dny, víc nebudeš mít.‘ Jelikož jsem si stále připravoval možnost, jak utéct, kdyby to hořelo, tak jsem honem použil jedné z cest a pod Lanžhotem jsem přebrodil přes řeku Dyji a dostal se do Rakouska. Tak začala moje odysea v exilu. To mně bylo třiadvacet let.“
„Tak on vzal noviny, jak tam ležely, utrhl z toho kus papíru a povídá: ,Jak se jmenujete?' Já povídám: ,Richard Belcredi.' Datum narození, razítko tam dal, podepsal a to byla první moje legitimace jako uprchlíka a s tím jsem začal jezdit. A sestra se mezitím vdala a její manžel, shodou okolností také Lobkovic... Já jsem psal mému švagrovi, abych se z toho Innsbrucku mohl dostat, protože když jsem měl tenhle průkaz, tak jsem měl povinnost se každý týden hlásit v Innsbrucku. Tak jsem přijel do toho Innsbrucku poprvé a oni říkali: ,Dobře, je to v pořádku.'“
„Rodiče utekli hned v roce 1948, protože jakmile došlo ke komunistickému puči, tak v dubnu 1948 otec, matka a ještě ten malej bratr utekli do Rakouska. Otec říkal: ,Prosím vás, přijďte co nejrychleji.‘ Otec se hodně zabýval bolševickou revolucí a věděl dost podrobně, co a jak se v tom Rusku událo. A on říká: ,Tady z nás nemá nikdo šanci. Jedině pryč.‘ Já jsem otci řekl: ,No, počkej, já bych chtěl dostudovat.‘ Samozřejmě mě pak pan Šabata vyhodil, takže mně nic jinýho nezbylo. A ten druhej bratr z Jimramova, ten odešel do Rakouska. Sestra už studovala v Ženevě a můj nejstarší bratr vždycky říkal: ,Jeden tady musí zůstat. Já tady zůstanu.‘ Zůstal tam, oženil se a strašně s ním zacházeli. Když já jsem utekl, tak oni ten den ve čtyři hodiny ráno přišli pro mě. Jenže já už jsem tam nebyl, takže si vzali bratra. A on byl v tom táboře u Kunštátu a tam s ním dost krutě zacházeli. Oni ho bolševici pronásledovali celou tu dobu. Tragédie je, to mu nemůže nikdo zazlívat, on se z toho stal alkoholikem.“
„Já jsem posílal Bible na Ukrajinu a do Ruska. To jsem posílal hlavně přes námořní sovětskou dunajskou plavbu. Oni chtěli peníze, aby si mohli něco koupit, protože to byli chudáci, ti sovětští námořníci v těch lodích. Měli ukradenej kaviár, tak oni mě zásobili kaviárem. Za ten já jsem jim taky ještě zaplatil. Co my jsme měli tehdy kaviáru, to nemáte ponětí. Oni zase ty Bible, co my jsme jim dali, prodávali. Nemyslím si, že je tam rozdávali. My jsme jim dávali, aby je tam rozdávali. Ale já jsem si jistej, že je tam prodávali. Protože sehnat tam Bibli, to byla senzace a to oni dobře věděli. Ti byli mazaní.“
„V dalších letech jsme měli pořád větší kontakt s domovem. Například Havel úplně normálně telefonoval a my jsme to pustili nahlas v té konferenční místnosti. Diskusi s Havlem přes telefon a ještě byl bolševický režim v Praze a už to šlo.“
„Tak jsem byl ve Svobodné Evropě do roku 83. V roce 82 zemřela manželka a mě už to přestalo bavit, tak jsem s tím sekl a chtěl jsem jít dělat něco jiného. Měl jsem něco připraveného a najednou zvoní telefon. ,Zvu tě na výbornej oběd.‘ - ,Jo, to zveš.‘ Tigrid: ,Poletíš letadlem první třídou. Víš, že já platím zlatem.‘ Vždycky říkal ,Přijedeš sem, potřebuju se s tebou pobavit.‘ Já jsem říkal: ,Co ty máš zase za lubem?‘ Tak jsem přijel. ,Víš, já potřebuju někoho, kdo umí německy, takže oni nepoznají, že to není Ausländer, a kterej bude dirigovat ty akce na pomoc disidentům.‘ - ,Pavle, já co jsem teď odešel ze Svobodné Evropy, tak jsem se zařekl, že nebudu v nějaké emigrantské organizaci nebo pro nějaké emigranty dělat.‘ - ,No, to je úplně něco jinýho.‘ Tigrid ukecal každýho a já jsem to potom dělal. Přestavěný auta jsme posílali do Prahy. Ty nádrže byly rozmontovaný. Ty nádrže těch aut byly plný knih a časopisů a tam byla jenom taková malá škvíra na benzin, takže jsme museli furt tankovat.“
„Víte, já jsem byl obětí. To proto, že to byla moje kancelář, která vyletěla do vzduchu. Tehdy to bylo v době, kdy moje manželka byla těžce nemocná a já jsem měl večer službu a přišel ten druhej redaktor a povídá mně: ,Richarde, jdi domů, máš nemocnou manželku. Tady se dnes stejně nic neděje. My už to tady do půl noci zvládnem.‘ Sotva jsem přišel domů, už mi někdo volal a říkal: ,Ježišmarja, to je štěstí, že slyším tvům hlas.‘ Já říkám: ,Proč? Co se děje?‘ - ,No, právě hlásili v bavorském rozhlase, že byl útok na Svobodnou Evropu.‘ Myslím, že to byli Rumuni, pokud si pamatuju, a postavili tu výbušninu přímo pod okny mojí kanceláře, takže tu kancelář to úplně roztrhalo. Té sekretářce to tady utrhlo polovinu tváře. Ten tlak musel být tak ohromný, že toho redaktora to stlačilo pod ten psací stůl. Ten hlasatel, co tam seděl, tak ten myslím oslepl na jedno oko a ten redaktor byl v bezvědomí. A když se probouzel, tak říkali: ,Richarde, neblbni, co děláš?‘ Mysleli, že jsem to já. Zkrátka a dobře, ta moje kancelář byla úplně zničená.“
photo: Belcredi, L., 1000 let rodu Belcredi. Brno, 2010. ISBN 978-80-254-7089-3
photo: Belcredi, L., 1000 let rodu Belcredi. Brno, 2010. ISBN 978-80-254-7089-3
Download image
JUDr. Richard Belcredi se narodil v roce 1926 v Brně-Líšni. Pochází z významného šlechtického rodu, který v roce 2010 oslavil své tisící narozeniny. Dětství prožil na zámku v Brně-Líšni. Jeho otec Karel Belcredi se v roce 1938 připojil podpisem k prohlášení české vlastenecké šlechty obhajující zájmy republiky a nedotknutelnosti státních hranic. To po mnichovské dohodě a následné okupaci znamenalo uvalení nucené německé správy na jeho majetek. I když byl rodině majetek po válce vrácen, zůstal jim jen do roku 1948. Po komunistickém puči totiž všichni členové rodiny byli nuceni emigrovat a všechen majetek jim byl zkonfiskován. Zůstal jen bratr Ludvík, který byl poslán do tábora nucených prací a do konce života byl pro svůj původ a rodový majetek ponižován komunistickým režimem. Richard Belcredi se usadil v Mnichově, kde se stal reportérem Rádia Svobodná Evropa a pracoval v něm třicet let. V roce 1981 se shodou náhod vyhnul bombovému atentátu na budovu Svobodné Evropy, který si objednala rumunská zpravodajská služba u Illicha Ramiréze Sancheze, známého jako Carlos. V exilu vždy bojoval proti totalitě a byl jednatelem emigrantského společenství Opus bonum, které organizovalo proslulé Frankenské semináře, a společně s Pavlem Tigridem a dalšími lidmi také pašoval zakázanou literaturu do zemí východního bloku. Domů se dostal až po zhroucení komunistického systému po dlouhých čtyřiceti letech. Nějaký čas dělal velvyslance ve švýcarském Bernu a usadil se na zámku v Brodku u Prostějova, který mu byl navrácen v restituci a jehož posledním rodovým vlastníkem byl strýc Gustav Kálnoky. Jeho rodiče se návratu již nedočkali a jsou pohřbeni mimo svou rodnou vlast, ve Vídni. Richard Belcredi zemřel v prosinci roku 2015 v Prostějově
