Kamila Bendová

„My jsme měli asi jedenáct domovních prohlídek, ty byly teda dost ošklivý. Nejhorší bylo, že jste s nimi… myslím si, že jedna z nejtěžších věcí v tý Chartě je to, že byly ty věci absolutně nejisté. Nebylo absolutně jasný, kdy ho zavřou, za co ho zavřou. Že jo, ten Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných vznikl v dubnu 1978, podepsalo to sedmnáct lidí, říkali jasně, co budou dělat. Začli teda posílat teda ty svý sdělení, ve kterých vždycky napsali: ‚Stalo se to a to, ale podle našich zákonů ty lidi na to měli právo a je nespravedlivé je teďka zavřít.‘ Takže mohli je zavřít hned. Ne, čekali rok, čekali přes rok a potom když je zavřeli, tak někdo dostal takovej trest, někdo takovej trest. Václav Havel, kterej vlastně byl na začátku a byl při tý formulaci toho původního textu, ale samotných setkání VONSu se nějak moc nezúčastnil, protože byl na Hrádečku, kde ho víceméně hlídali a dostal druhý nejvyšší trest. Jako vůbec nebylo jasný proč. Prostě neměli rádi Havla. Otka Bednářová totéž, protože napsala nějakej text o nějaké slečně, se kterou se setkala v kriminále. Ty ostatní pustili. Ten způsob, jak oni jednali, byl tak neurčitý, že to vytvářelo ten stálej strach. Já jsem takzvaně každý večer uklízela. My jsme měli doma takovou skrýš, na kterou nikdy nepřišli, a tam se teda ty nejdůležitější věci, rukopisy, dopisy s cizinou, tam se dávaly. Ale to se muselo opravdu každý večer ty věci tam takhle dát, protože nikdy se nevědělo, jestli ráno přijdou, nebo nepřijdou.“

„Padl někdy nápad, že byste utekli odsud?“ – „Měli jsme všechno sbalené, měli jsme pasy, měli jsme víza. Měli jsme jet do Itálie, protože Zdeněk tam byl s mojí maminkou a já jsem měla tetičku v Ženevě. Tak jsme si sedli a řekli: ,A kam budeme emigrovat? Mimo Evropu ne, to jsou barbaři. Tak Evropa. Tak kam? Tak ty velké národy: Anglie, Francie, Španělsko, Itálie... Ty člověka nikdy moc nepřijmou, pořád je tam cizinec. Tak Německo. Protestantské Německo? To snad ne. Tak zbylo to Rakousko. [...] Vašek chtěl psát poezii nebo dělat literární vědu, tak to bylo jasný, že by byl závislý na jazyce, a on byl dost nenadaný na jazyky, a že bude dělat matematiku, nic jiného mu nezbyde. My jsme měli ale takové heslo, že odborníka u IBM může dělat tady i tam. Takže jsme zůstali tady. Je to taková dlouhá úvaha, že [prostě] nebylo kam.“

„Pomoc ze zahraničí. Tam byl jeden z velkých problémů, alespoň Vašek ho vždycky formuloval a myslím, že v tom měl dost pravdu, že ty levicové struktury na Západě jsou zvyklé pracovat tak trochu mimo oficiální struktury a uměly si mnohem lépe pomáhat než ty pravicové. Ti pravicoví řekli: ,Tak sem přijeďte, my vám dáme stipendium a můžete tady studovat.‘ A my jsme říkali: ,A nemůžete nám to stipendium posílat sem?‘ ,Na to nemáme příslušné papíry.‘ To byl vždycky takový boj s nimi... Takže to bylo těžší, ale samozřejmě pomáhali. Hodně pomáhali... Existovala Nadace Charty, která se snažila, kde byly dva fondy, jeden fond byl po lidi, jeden takzvaně pro práci – to byli určení lidi, kterým se posílaly větší peníze, a ty se dávaly dohromady na ty zavřené, kupovaly se za to stroje, kupovaly se za to papíry a vůbec šly na tu činnost. Na advokáty, taky VONSu se pomáhalo. Plus byly menší skupiny, byly různé pokusy o stipendia. Když byl VONS nebo lidi byli zavíraní, tak Amnesty [International] se starala, to byly jednotlivé skupiny, které posílaly... takže já myslím, že pomoc byla. A že byly i pokusy to v rámci důvěry distribuovat. Když někdo ke mně přišel, tak ode mě dostal...“

„Když v roce 1979, nebo možná 1980, odjížděli Vaněčkovi – což byli lidé také z téhleté party – do emigrace, tak… Když lidi emigrovali, dost často se to dělalo tak, že prodali byt a nábytek a pak vlastně už neměli kde udělat to rozloučení, takže to dělali u nás. Požádali nás, abychom k tomu půjčili byt. A pozvali si sem svoje přátele, což byli staří bolševici, Šilhán tady byl tenkrát a tahleta parta. A protože se znali s Věrou Brázdovou, tak tady byli také Brázdovi. Já si velice intenzivně pamatuji na scénu, kdy Jiřina Kynclová říkala, že vlastně ta situace v 70. letech je mnohem horší, než byla v 50. letech, protože teď rozbíjejí celé ty rodiny a... Věra Brázdová začala říkat: ,No počkejte, ale tenkrát to bylo snad ještě horší, ty lidi tehdy zavírali na desetiletí a ty rodiny samozřejmě taky rozbili...‘ A oni tady opravdu všichni – takových těch horních deset tisíc – byli strašně překvapení. To byl úplně neuvěřitelný rozhovor, protože oni měli pocit, že jim se přeci tehdy vůbec nic nedělo, a vlastně si to, myslím, pořádně neuvědomili, že někomu jinému se něco dělo. Bylo to opravdu zvláštní, protože začali znovu říkat: ,No dobře, no, ale to se týkalo jen některých, ale tady rozbíjeli ty rodiny a…‘ To bylo tak neuvěřitelný neporozumění, každý mluvil úplně o jiném světě. Tihleti byli tam nahoře a toho si vůbec nevšímali, co se děje dole.... Kdo se omluvil? Existuje pár lidí: Otka Bednářová, která to skutečně vnitřně prožila, ten přerod. Brala to jako svou vinu, tu spolupráci, to členství v komunistické straně. Dokonce tady mám od ní nějaký dopis, že když měla dostat od Havla nějakou cenu, tak řekla, že tam nemůže přijít, protože přeci nemůže stát vedle Otíka Mádra. To je jeden případ. A do jisté míry Jiří Ruml, ten překvapivě ty věci hodně vnímal. Ale mnozí absolutně ne. Hübla jsem nikdy neviděla, ale mám pocit, že měl pořád pocit, že oni jsou nositelé, ta šlechta, nositelé budoucnosti, toho správného, co se teď trochu zvrhlo, ale že oni se opět dostanou k té moci a že to půjde tím správným směrem. S nimi to nebylo lehké. A oni náma naprosto pohrdali...“