Václav Havel

„Když si člověk trochu vybaví tu dobu, ty souvislosti, jazyk té doby a tyhle hry... to, co později bylo nazváno šedou zónou, tak si říká: Pozor na to! To se nedá jen tak vzít nějaký prastarý estébácký záznam z té doby a mávat tím o čtyřicet let později. Je třeba vidět to v dobových souvislostech. Jazyk byl jiný, atmosféra byla jiná, ty sociální vazby, souvislosti, taktiky a strategie různé…“

„Myslím si, že někde na začátku byla fáze, že jsem chtěl být generálem, protože ty uniformy mě fascinovaly. Už jsem se zmínil, jak jsem stál před výkladem toho obchodu s vyznamenáními a uniformami. Mám bezpočet kreseb z dětství a jsou to samí ozbrojení generálové a maršálové. Možná jsem nějakou chvíli chtěl být vojákem. Potom jsem chtěl být taky chvíli podnikatelem. Dokonce jsem si vymyslel podnik, jehož jsem byl jakoby šéfem. Napsal jsem další ,knihu‘, byla to koncepce toho podniku. Jmenovalo se to Továrna Dobrovka. Mělo to podobu takových komixů – obrázků, kde jsem vyobrazoval, jak ti dělníci mají rádi toho svého majitele… Pak jsem chtěl později k filmu, chtěl jsem být filmovým režisérem. Několikrát jsem se hlásil na FAMU i na DAMU, nikdy jsem se tam nedostal z důvodů kádrových. Až teď budu na stará kolena režírovat film.“

„Pamatuji si velmi dobře osvobození. Z té doby mi utkvěla v paměti zvláště vzpomínka, že jsem si kulku ze samopalu vecpal do nosu a nešla potom vyndat. Musel operativně zasáhnout lékař. A pamatuji ty nekonečné řady těch zubožených vojáků Malinovského armády, kteří osvobozovali Moravu. Tam byl ten Havlov na Moravě a tam jsem to prožíval (náš dům v Praze vybombardovali v tom únorovém bombardování). A pamatuji, jak nás doma navštívil takový dobrodružný vůdce ruských partyzánů, který skončil posléze na gulagu. A pamatuji ty armády -to bylo zvláštní, to byly žebřiňáky plné krámů, vojáků a zbraní. Zastavovali mezi statky a loudili od lidí kus chleba nebo nějakou potravu. Vyhladovělí, zbídačení, téměř vandráci, kteří byli vítaní samozřejmě jako osvoboditelé, ale zároveň z nich šla hrůza, protože všechno chtěli sníst, hodinky všem lidem brali z rukou a bylo s nimi těžké pořízení.“

„Měli jsme – nutno říct – i odbojovou skupinu. Jmenovala se Jánošík. No, bylo to samozřejmě dětinské. Bylo to po únoru 48, kdy jsme s některými kamarády cítili potřebu… To trošku vysvětluje tu atmosféru doby, včetně těch Mašínů. Byla to doba, kdy se zdálo, že je třeba nějakým způsobem vzdorovat tomu nastoupivšímu režimu. Jak vzdorovat? Mašíni zvolili cestu tu, že se probojovávali kamsi na Západ a tu a tam někoho zastřelili. Naše skupina Jánošík zvolila metodu agitace. Takže jsme psali různé letáky, na domy jsme psali různá zvolání ,Chceme svobodné volby!‘ nebo ,Pryč s komunisty!‘ (...) Samozřejmě, bylo to nesmírně nebezpečné, ale to jsme si jako děti ani neuvědomovali.“

„Asi nejostřejší byla myšlenečka, že by měli propustit zavřené spisovatele a že by měli umožnit publikaci těm nezavřeným, jako Černý, Chalupecký, jmenoval jsem různé… A trošku jsem se posmíval tomu květňáckému hnutí všedního dne, oni jako by objevovali všední život a tím se začali vzdalovat té oficiální socialisticko-realistické kultuře. Tak jsem se trošku pokoušel ukazovat, že už to někdo dělal dávno před nimi – civilismus, skupina 42 a další. A proč ti nesmějí vycházet a být publikováni a proč si tihle (skupina kolem časopisu Květen, pozn. ed.) přivlastňují objevování všedního dne. A já si vzpomínám, že tehdy Marie Pujmanová proti mně vystoupila s tím, že v Maďarsku v těchto dnech řádí fašistické bandy, které statečně pomáhá potlačit sovětská armáda. A že v té době se já bavím o nějakých údajně zavřených básnících (myslel se tím Zahradníček, Renč a jiní). A já jsem tam před tím plénem opáčil, že jestli si myslí, že není vhodná doba na rozpravu o poezii, tak nemají pořádat konferenci o poezii, že ano…“