Jiří Beran

„Šerm je tak silný sport, že se to stalo životním stylem. Ačkoliv fotbal mám rád dodneška a taky ho ještě rekreačně hraji, šerm je něco jiného. Celá naše rodina kromě manželky šermuje. Syn je dlouhodobě, už asi osm let, naší jedničkou, dcera se dostala až do juniorské reprezentace, pak musela skončit kvůli zranění. Manžel dcery je šermíř – čtyřnásobný mistr republiky – a taky teď nedávno skončil kariéru. Šermuje celá rodina a vyprávíme si o tom a i žijeme podobně. Řeknu takový příklad. Když se dcera před šesti lety vdávala, brala si šermíře a nemohli jsme najít termín svatby, protože byly různé mezinárodní turnaje. A protože to chtěli mít na jaře, tak jsme našli jeden termín. Kvůli tomu jsme museli posunout turnaj v Liberci, protože na tu svatbu přijeli šermíři z celé republiky. Takže to byla taková velká šermířská svatba. Je to taková věc, kterou člověk dělá hrozně moc rád.“

„My jsme – tím, že jsme dělali ten sport – měli jednu obrovskou výhodu. Za tu sezonu jsme měli tak tři světové poháry v zahraničí, na Západě. Takže jsme mohli jet třeba do Bernu, do Švýcarska, kde byl pravidelně každý rok ten Heidemheim. Tam jsou takové tradiční turnaje, které jsou dodnes a tehdy byly taky. Takže to byl takový svátek. Člověk, když se dostal za ty hranice a viděl to na turnaji – třeba speciálně ve Švýcarsku – tak si říkal, jak je to vůbec možné? Vždyť oni nepracují víc, nejsou chytřejší, a všechno to tam nějak funguje... Zatímco když přijel k nám, byly tu fronty pomalu na všechno. Manželka vždycky říkala, co je ti? Já jsem z toho měl vždycky tak týdenní depresi. Vůbec mi to nebralo, proč to takhle je. Když se člověk nedostal ven, tak byl pod pokličkou a nějak mu to nepřišlo. Ale jak se člověk dostal ven a viděl potom kontrast toho návratu, tak to bylo vždycky trošku složitější. Člověk na to měl jiný názor, když to mohl porovnat s tím venkem.“