Josef Bezchleba

„My jsme nevěděli, kde jsme. Že jsou to Strašnice, to jo, to jsme věděli. Ale co to je za útvar jsme nevěděli. A první, co tam bylo, byl nástup na kinosál, nebo co to bylo. A hned první co bylo, byla protináboženská agitace. Tam se mi zprotivil doslova herec Bek, i když jsem ho dřív moc neznal, nevěděl jsem. Ten tam byl naparáděný v kněžské sutaně, patřičně nacpané břicho. A zpíval samé posměšné protináboženské písničky. A to bylo první přivítání na vojně a to jsme ještě ani nevěděli, u koho jsme. Pak kluci někde vyšťourali, že jsou to dělostřelci. Jinak, hlavně byla agitace na nás. Tlak."

„Ještě než jsme začali tenhle tábor, byl tam jeden vedoucí oddílu, nějaký osmnáctiletý kluk. Slováček se jmenoval. On byl velice oblíbený, protože byl mladý a fešák. Byli jsme dva vedoucí oddílu, to byl tábor společný, Varnsdorf a my. Byl to střediskový tábor. Tak jsme se měli poradit o tom programu, o průběhu. Tak jsem ho pozval do podlužské klubovny, on nevěděl naprosto nic, byl začátečník. Co jsem mu neporadil, by nevěděl. Pak jsem řekl, jdeme s pár klukama do Jetřichovic do kostela. A on zůstal úplně zkamenělej a řekl, že nevěděl, že se tohle ještě dělá. A už s ním nebyla řeč, už žádné dohady nebyly. Potom na táboře se mnou měl být ve vůdcovském stanu, to odmítnul. Prostě se mnou už nechtěl nic mít."

„Na té naší samotě, tam prošly všechny fronty od Brna. Rusáci, to vím, že tam rabovali seno...to je jedna zajímavá věc, ten náš barák byl starej, všechno bylo shnilý, ale na půdě bylo seno. A oni samozřejmě všechno, všude pro koně...rabovali seno a jeden tam propadnul do chodby. A vím, že jsem se rozčiloval, už jsem si dovolil něco říct, až jsem se divil. A proč, že nám berou seno. A on říká: Mě náda, tobě náda...já jsem nevěděl, o co jde, až potom jeden kluk, co trošku rozuměl říká: On to potřebuje a ty taky. Pak tam přišla rumunská armáda, Maďaři...těch nám bylo strašně líto. Bylo teplo, sice ne, jako teď, ale bylo teplo v těch květnových dnech. A oni na těch vozech, ty pláště vojenský, jen se za nimi prášilo. Sotva je bylo vidět. No tak se to stěhovalo....nevím kam, nevím kam šli...ale od Brna ta fronta se stahovala přes Vysočinu. To byla taková zvláštní, rozvířená doba. To se prožívalo...konec války, radost, že byl konec války. Ale co nám to přineslo, nějaký prospěch zrovna, nevíme...bylo tam spousta koní, vím, že u nás na louce bylo čtyřicet koní. To vlastně, ty co byli odvedený koně...pak se hledali lidi, kdo je požene do Svitav. Jeden náš soused se dělal hrdinou, ale po dvou kilometrech se vrátil, protože měl sedět na koni a to neuměl."