The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Bialik (* 1946)

• narozen 4. června 1946 na Slovensku ve Spišské Nové Vsi

• pocházel z židovské rodiny

• během druhé světové války se jeho rodiče s prvorozeným synem skrývali, aby se vyhnuli koncentračnímu táboru

• dětství prožil v Dunajské Stredě, asi v jeho sedmi letech se rodina přestěhovala do Bratislavy

• v roce 1960 nastoupil na střední stavební průmyslovou školu

• po maturitě studoval na Stavební fakultě Slovenské technické univerzity v Bratislavě

• v létě 1968 odjel na brigádu do Izraele, kde po invazi vojsk Varšavské smlouvy zůstal

• roku 1969 dokončil vysokoškolské studium na stavební fakultě v Haifě

• roku 1970 se oženil, s manželkou vychoval tři dcery

• roku 1976 přijeli do Izraele i jeho rodiče

• roku 2005 se natrvalo usadil v Praze, kde žil i roku 2024

Vyrůstal s vědomím, že pochází z židovské rodiny, nikdo mu jeho původ nezatajoval, za což byl svým rodičům celý život vděčný. Ivan Bialik měl však několik přátel, kteří o svém náboženském přesvědčení nemluvili. „K židovství měl každý jiný přístup. Někdo se o tom bál v těch časech mluvit,“ říká. Ačkoliv podle jeho slov během jeho dětství a mládí na Slovensku stále panovala mezi některými lidmi antisemitská nálada, on sám se jakékoliv šikaně nebo útlaku na rozdíl od jiných vyhnul.

Když otci zemřeli rodiče i sestra, ztratil víru

Ivan Bialik se narodil 4. června 1946 na Slovensku ve Spišské Nové Vsi v Košickém kraji Hermanovi a Anně Bialikovým. Na svět sice přišel s příjmením Bialik, ještě jeho bratr se ale narodil jako Weiss. Otec si totiž ještě před koncem války změnil německy znějící jméno na slovenské s podobným významem. Jeho odhodlání posílil fakt, že v rukou německých nacistů přišel o velkou část své rodiny – oba rodiče i sestru. Bratr se ztratil na frontě. Smrti unikly jen dvě zbylé sestry. Všichni kromě Hermana Bialika byli ve čtyřicátých letech deportováni do koncentračních táborů. „Když otci v jednom týdnu zemřela matka i otec, uvědomil si, že Bůh není,“ říká jeho syn. 

Rodina Weissových pocházela ze Zakarpatské Ukrajiny, která byla tehdy součástí Československa. Hermana Bialika a jeho sourozence rodiče vychovávali k sionismu. Ortodoxní prostředí je formovalo, pro rodinu byly ovšem důležité tradice nejen z náboženského hlediska. Tento postoj si uchoval Ivan Bialik, který svátky vnímal především jako oslavu historických událostí. Rodina matky byla taktéž židovská, pocházela z Moravy, ale žili na středním Slovensku, kde měli svou tiskárnu. Herman Bialik působil jako zubař a často se za prací stěhoval. V ordinaci na středním Slovensku měl kolegu, který byl partnerem sestry Anny Bialikové. A právě díky tomu se roku 1939 seznámili.

Bialikovi ovšem válku neprožili v otřesných podmínkách koncentračních táborů – svému osudu unikli díky tomu, že se schovávali. O tomto období jejich syn příliš neví, otec totiž o válečných letech nerad mluvil. Jisté ovšem je, že se skrývala i rodina matky a že se manželům v roce 1943 narodil prvorozený syn Viktor. Válečné útrapy a strach o první dítě zanechal na duši Anny Bialikové šrámy a po zbytek života ji obavy neopustily. I když bratr měl už vlastní rodinu, matčina starostlivost přetrvávala.

Komunismus mi nevadil, protože mi neškodil

Necelé první dva roky života prožil Ivan Bialik ve svobodě, brzy však vše změnil únorový převrat. Do Komunistické strany Československa (KSČ) vstoupil Herman Bialik už po válce, zejména prý kvůli práci, kterou nechtěl ztratit. Přesvědčeným straníkem ovšem nebyl. Dokonce podle slov svého syna pomáhal židovským občanům s odchodem do Izraele, podrobnosti o této činnosti bohužel Ivan Bialik nezná. Matka se politikou nezaobírala, záleželo jí především na rodině.

Na základní školu Ivan Bialik nastoupil v Dunajské Stredě. Po prvním ročníku se ale rodina přestěhovala do Bratislavy, kde otec našel práci. Ani tam se ve škole nepotýkal s problémy kvůli svému původu. Měl několik židovských spolužáků, kteří ovšem k této věci zaujímali jiný postoj. „Já jsem věděl, že jsem Žid. My jsme to nijak nezastírali. Měl jsem kamarády, kteří byli Židé. Oni to o mně věděli, ale já o nich ne. Každý k tomu měl jiný přístup, protože někteří Židé se báli o tom vůbec mluvit v těch časech, kdežto u nás to nikdy nebylo tajemství,“ vysvětluje. Bialikovi doma udržovali židovské tradice a slavili všechny svátky. Jak Ivan Bialik vzpomíná, svátky vnímal spíš jako historickou připomínku věcí minulých než jako duchovní akt.

V roce 1960 ukončil základní vzdělání a poté nastoupil na střední stavební průmyslovou školu – a to navzdory tomu, že jeho snem bylo stát se fotografem. Otec mu jeho ambice rozmluvil, měl totiž za to, že by se jeho syn svým zájmem neuživil. I přesto se ještě během následujícího studia fotografování věnoval – spolupracoval s místními deníky, fotil reportážní snímky i přírodu. Měl dokonce několik výstav.

Po maturitě pak nastoupil na Stavební fakultu Slovenské technické univerzity v Bratislavě. Aby se mohl věnovat tomu, co ho baví, vstoupil do Československého svazu mládeže (ČSM). Učinil tak ne z přesvědčení, ale kvůli možným výhodám, které mu členství mohlo přinést. Jednou z nich byl například výměnný pobyt v roce 1964 ve Francii, kde se věnoval fotografování. V ČSM byl podle svých slov asi dva roky. Ve čtvrtém ročníku vysokoškolského studia, v létě 1968, odjel na brigádu do Izraele. „To připravovala taková izraelská organizace, abyste se mohl seznámit s Izraelem, se zemí, se zvyky, s národem. Já jsem se zabýval například slepicemi na brigádě,“ vypráví a dodává: „Bylo to v kibucu Kfar Masaryk. Oni tam mluvili česky, tak to bylo jednoduché se s nimi domluvit. Bylo to nedaleko od Haify, prostředí krásné a život jsme tam měli perfektní.“

Tam se také Ivan Bialik dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Asi po dvou týdnech se rozhodl, že se prozatím do Československa nevrátí a pokusí se studium dokončit v Izraeli. Navázal kontakt se svou tetou, sestrou otce, která do Izraele odešla po druhé světové válce, a požádal o povolení k dočasnému pobytu, které získal.

Když nemáte na vybranou, děláte věci, které byste normálně nezvládl

„Čekal jsem, co bude,“ popisuje pocity, které v té době prožíval. Jelikož nevěděl, jak se situace v Československu bude vyvíjet, nic jiného mu ani nezbývalo. Měl samozřejmě strach o své rodiče, se kterými se dlouho nemohl telefonicky spojit. Když se mu to konečně podařilo, sdělil jim, že v Izraeli zatím zůstane a dokončí vysokoškolská studia. Ivan Bialik se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Byl v cizí zemi, jejíž jazyk neovládal. Se všemi počátečními problémy se ovšem brzy vyrovnal. Hebrejsky se naučil za půl roku, ostatně neměl na vybranou, protože musel na vysoké škole skládat zkoušky v tomto jazyce. Po domluvě s tamním profesorem, který byl původem z Čech, nastoupil na stavební fakultu v Haifě. Tam si také našel se svým kamarádem společné bydlení. Aby si mohl studium dovolit, musel začít taky pracovat. Nastal ale ještě další problém. „Zjistili, že já neumím Bibli, protože jsem nestudoval v Izraeli, kde je Bible povinná na střední škole a na vysoké škole. Kamarád, se kterým jsem bydlel, byl syn rabína ještě z Bratislavy, kde jsem studoval na vysoké škole. On se odstěhoval do Izraele a působil tam,“ říká a pokračuje ve svém vyprávění: „A ten kamarád říká: ,To vůbec není žádný problém. Půjdeš na týden na dva k mému tátovi a on tě naučí.‘ A skutečně jsme to tak udělali. Tak jsem se u něj jednak mohl naučit trochu Bible, jednak jsme museli pořád mluvit hebrejsky, protože on se mnou slovensky nebo česky nechtěl mluvit.“

Jak Ivan Bialik vzpomíná, s překonáním všech těžkostí neměl problém. „Kdybych nevěděl, že budu skládat zkoušky v hebrejštině, nejspíš bych ještě ani teď hebrejsky neuměl. Ale když nemáte na vybranou, děláte věci, které byste normálně nezvládl,“ vysvětluje. Několik měsíců po něm dorazil do Izraele i jeho bratr Viktor, který se brzy uchytil v tamním zdravotnictví jako lékař. V dalších letech si vybudoval velmi dobré postavení v oblasti dětské ortopedie. Působil na mnoha zahraničních fakultách. V Izraeli žil až do své smrti v roce 2017.

Vysokou školu absolvoval v roce 1969. Roku 1970 se pak oba bratři Bialikovi v Izraeli oženili. Ivan Bialik přijal za svou ženu Veroniku Indich, která se sice narodila na Slovensku, ale od raného dětství žila s rodinou v Izraeli. S ní vychoval tři dcery – Irid, Anat a Michal. Několik let žili manželé Bialikovi v Haifě, pak se přesunuli na sever země k libanonským hranicím do města Nahariya.

Zvyknout si na nový život netrvalo Ivanu Bialikovi dlouho, pomohli mu k tomu hlavně místní, kteří k němu byli velmi přívětiví. „I když totiž v Izraeli nikoho neznáte, všichni jsou vaši kamarádi,“ říká. Přátelská atmosféra tak zastínila i mnoho negativních vlivů – jako bylo například téměř neustálé nebezpečí útoku na Izrael. Sám Ivan Bialik musel projít vojenským výcvikem a pak se každý rok až do svých padesáti let jakožto voják aktivní zálohy účastnit cvičení.

Roku 1976 po dlouhém vyřizování formalit přijeli za Ivanem a Viktorem Bialikem rodiče z Československa. Otec v Izraeli našel znovu víru, několik hodin týdně pracoval v tamní zubařské ordinaci, ale bohužel o dva roky později předčasně zemřel. Matka po smrti svého manžela znovu nastoupila do práce a až do svých devadesáti let působila na porodním oddělení, kde dělal její syn Viktor primáře. „Mazala novorozeňata, starala se o ně. A taky každé ráno panu primáři nosila snídani,“ říká s úsměvem Ivan Bialik. Anna Bialiková se dožila úctyhodných 94 let, zemřela roku 2005.

V následujících letech si Ivan Bialik užíval rodinného života a pracoval ve stavebnictví. Od roku 1970 začal v tomto odvětví sám podnikat. Dění v Československu sledoval na dálku a v listopadu 1989 byl velmi překvapen z tehdejších událostí. Nejprve nevěřil, že by režim mohl opravdu padnout, změnu ovšem uvítal se vším všudy. Do Prahy se přijel znovu podívat v roce 1993. V roce 1999 navázal pracovní kontakt s českými firmami, a tak se do České republiky vracel stále častěji. Neustálé cestování ho ovšem unavovalo, rozhodl se tedy, že se do Prahy přesune natrvalo. Ještě předtím ale mezi lety 2004 až 2005 trávil se svou vážně nemocnou ženou čas v Izraeli. Po její smrti cítil, že už nemůže zůstat tam, kde spolu zažili tolik krásného. V roce 2005 se natrvalo usadil v Praze, kde pokračoval v podnikání. Ponechal si dvě občanství – izraelské a slovenské. Jeho dcery s rodinami žijí stále v Izraeli, kam je jezdí navštěvovat. Velmi těžkým okamžikem pro něj byl 7. říjen roku 2023, kdy Hamás napadl Izrael. „Je to skutečně katastrofa, která se neměla stát. Ono ve světě to bohužel lidem nic neříká. To nejsou zvěrstva, která oni tam spáchali, protože zvěř není schopná takové věci spáchat. To je mnohem horší. Já si myslím, že to není jenom šok pro Izraelce, to by měl být šok pro celé lidstvo, které mírově přemýšlí,“ zakončuje své vyprávění zhodnocením aktuální situace Ivan Bialik, který v roce 2024 žil stále v Praze.